COOLna

Podle zakladatele moderní americké folkloristiky Richarda M. Dorsona přinesli Evropané do Nového světa ze svých původních domovů velké množství představ, zvyků a obyčejů, které se v nových domovech zdárně adaptovaly. S jednou důležitou výjimkou: představ o strašidlech, konkrétně pak elementálních démonických bytostech spjatých se světem přírody, jako byly polednice, vodníci či hejkalové. Tyto bytosti a vyprávění o nich byly totiž úzce spjaty s pamětí evropské venkovské krajiny s jejími políčky, rybníky a kultivovanými lesy. Na novou, často radikálně odlišnou americkou krajinu se tak dokázaly adaptovat jen velmi obtížně.

Dle Dorsona tak cestu přes Atlantik přečkal Ježíš Kristus, Satan a další významné postavy evropského náboženství, ale nikoli už postavy nižší, folklorní démonologie. Dvojici výjimek představovaly čarodějnice (vzpomeňme slavné čarodějnické procesy v Salemu na konci 17. století) a duchové (viz americký spiritualismus poloviny 19. století). Snad proto, že čarodějnice a duchové jsou ve své podstatě lidé; byť zlí nebo mrtví, popřípadě obojí. Cestu do Nového světa na rozdíl od nich ale nepřečkaly stovky nelidských elementálních bytostí jako irští aes sídhe, angličtí hobgoblins či němečtí kobolden.

Stejný neblahý osud za Atlantikem potkal i démonické bytosti spjaté s českou krajinou. Jak ukázaly etnologické výzkumy komunity Čechů v Texasu, tradiční česká strašidla představovala jeden z prvních fenoménů české kultury, který se na odlišnou americkou realitu nedokázal adaptovat a zanikl již v druhé a třetí generaci vystěhovalců. Zcela jednoznačné to bylo u nejoblíbenější české démonické bytosti vůbec, tedy vodníka. Ten kvůli absenci rybníků a větších vodních ploch ve vyprahlém středním Texasu ztratil právo na existenci takřka okamžitě.

Podobně neslavně skončila představa o vodníkovi i v českých vesnicích v rumunském Banátu. Mělké potůčky tamní krasové oblasti příliš prostoru pro umístění této fantastické bytosti neposkytovaly, a příběhy o vodníkovi tak nahradily pověsti o čertovi skrývajícím se pod hladinou Dunaje, převzaté od rumunské populace.

Původně lokálně specifická evropská vyprávění o strašidlech tedy v novém prostředí USA do značné míry zanikla. Na místo orální kultury těchto příběhů ale v 19. století nastoupila nově vznikající populární kultura, šířená pomocí literatury, rozhlasu a později i filmu a televize, která se stala skutečnou jednotící kulturou moderní Ameriky. Díky masmédii šířené popkultuře rychle vznikla unifikovaná představa o Halloweenu a jeho umělých strašidlech, která se následně ve 20. století díky obrovskému kulturnímu vlivu USA rozšířila do celého světa.

Jedná se o projev kulturního transferu, který v roce 1970 označil americký antropolog Leopold Fischer jako pizza efekt. Inspirací mu byla globální obliba pizzy, která byla původně v Itálii levným jídlem chudých dělníků a rolníků. Společně s nimi se dostala do USA, kde se brzy stala populárním fast foodem, podobně jako o něco dříve původně středoevropské maso v housce hamburger. Když se v meziválečném období vrátili do Itálie zbohatlí přistěhovalci z USA, došlo zde vlivem americké zkušenosti k radikální změně chápání tohoto původně jednoduchého pokrmu: najednou začal být vnímán jako atraktivní pochoutka, oblíbená v nejmocnější zemi světa. Poté došlo v Itálii k rychlé renesanci pizzy a jejímu přetvoření v typické italské národní jídlo, za které je považována dodnes.

Podobný osud – tedy renesance dříve marginálního či dokonce opovrhovaného kulturního fenoménu díky jeho popularitě v kulturně vlivné velmoci, typicky v USA – potkal ve 20. století třeba i indickou jógu, asijská bojová umění či buddhismus.

Stejně tak se díky imigrantům a populární kultuře do svých rodných zemí značně přetvořené vrátily i četné svátky – třeba globální svátek sv. Patrika, kompletně vytvořený americkými Iry, ale v samotném Irsku slavený teprve od roku 1931. Americký původ mají i výše zmíněné svítící dýňové hlavy (jack-o’-lanterns) používané během oslav globálního Halloweenu. Ty byly v Irsku původně vyráběny z řepy a tuřínu. Dýně začaly být používány až Iry v USA jako jejich laciná místní náhražka. V současnosti kvůli americkému vlivu globálně zcela převládly, a to dokonce i v samotné zemi jejich původu.

Chápat Halloween jako pouhý popkulturní následek pizza efektu by ale bylo příliš jednoduché. Jak je obecně známo, samotný svátek do USA přišel z Irska a je údajně dávného keltského původu. S tvrzením o příchodu z Irska pomocí migrace je nutné souhlasit; jeho spojování s archaickými keltskými oslavami Samhainu je ale na druhou stranu možná pouhým novodobým mýtem. Keltský původ Halloweenu je totiž – spíše než vědecky potvrzeným faktem – důsledkem západní fascinace keltstvím, kvůli které bývá původ mnoha archaických oslav, zvyků a tradic mechanicky spojován s keltskou kulturou.

První vlna této keltománie se objevila již v druhé polovině 18. století, kdy byli umělci doby preromantismu fascinováni pestrým, ale do značné míry vyfabulovaným světem dávných keltských praobyvatel Evropy s druidy provozujícími tajemné obřady v posvátných hájích či bardy hrajícími na harfy. Prvotním inspirátorem keltománie byl skotský umělec James Macpherson, který v roce 1760 publikoval anglický překlad údajného eposu z 3. století, spojovaného s postavou keltského barda Ossiana. Ačkoli se jednalo o falzum či maximálně ohlasovou poezii jen velice volně vycházející z gaelské folklorní slovesnosti, Ossian byl brzy označen za „Homéra Severu“.

Macphersonovo dílo se stalo oblíbenou četbou nejen umělců, jako byl Johann Wolfgang Goethe či český Josef Linda (ovlivnilo jeho Záři nad pohanstvem a částečně i Rukopisy), ale i státníků, jako byl Napoleon Bonaparte či Thomas Jefferson.

V 19. století pak na tuto keltománii navázali první etnologové a folkloristé, především ti v anglicky hovořících zemích, kteří pod jejím vlivem začali původ drtivé většiny evropských lidových svátků, oslav a tradic automaticky umisťovat do bájné keltské minulosti. Zřejmě nejvýrazněji se tato tendence projevila u vědeckého výzkumu Halloweenu, který byl v etnologické a folkloristické odborné literatuře až do poloviny 20. století vytrvale označován pouze jako keltský svátek Samhain – přestože tento název lidé jej slavící nepoužívali, a šlo tak o pouhé zbožné přání badatelů!

Tento trend věrně následovaly všechny další vlny keltománie jak v uměleckém, tak vědeckém světě. Například s keltským svátkem Beltaine bývá dnes spojován třeba i český svátek pálení čarodějnic na filipojakubskou či Valpuržinu noc v předvečer 1. května. Ten byl u nás přitom v minulosti, jak dokládá například slavná kniha britského antropologa Jamese George Frazera Zlatá ratolest či studie o zvykosloví předního českého národopisce Čeňka Zíbrta, slaven výhradně v německy hovořících pohraničních oblastech českých zemí; Češi totiž slavili své ohňové slavnosti v létě, na svatého Jana.

Přesnější by tak bylo hovořit o germánském, nikoli keltském původu této slavnosti. Současná celospolečenská obliba pálení čarodějnic je navíc výrazně mladá, jde o záležitost až posledních dvou desetiletí. Jedná se tak spíše o novou či revitalizovanou a radikálně inovovanou tradici, v mnohém blízkou modernímu Halloweenu.

V USA začal být Halloween dominantně chápán jako „keltský“ až během jedné z posledních vln keltománie v 70. letech 20. století, tedy v období, kdy Irové přestali být opovrhovanou „rasou“ odlišnou od Angloameričanů a kdy především v USA vešlo do módy chlubit se i jiným evropským etnickým původem než anglickým.

Přitom i samotný původní irský Halloween toho měl s dávnými Kelty společného jen velmi málo. Jednalo se spíše o synkretickou slavnost připomínající svátky pozdní antiky, která byla minimálně od 9. století výrazně ovlivňována katolickou církevní Slavností Všech svatých a Vzpomínkou blahoslavených zemřelých – tedy stejnými svátky, které daly vzniknout i českým Dušičkám. S určitou mírou nadsázky je tak možné konstatovat, že Halloween do Ameriky přišel již propojený s Dušičkami. Chápat tyto dva svátky jako zcela rozdílné je tak problematické; z hlediska jeho původu se totiž do určité míry jedná o jeden jediný, či minimálně velmi podobný svátek.

Pro mnoho aspektů Halloweenu navíc nalezneme až překvapivé množství paralel v české tradiční lidové kultuře; paralel, které přitom nejsou nutně spojené jen s Dušičkami.

S Halloweenem jako liminálním svátkem, během kterého se rozostřuje hranice mezi světem živých a mrtvých, bylo tradičně spojováno věštění budoucnosti. Mladé dívky se během halloweenského večera dívaly do zrcadla či vodní plochy, aby v nich spatřily budoucího ženicha. U nás byl tento věštebný rituál spojený se Štědrým dnem – vzpomeňme jen na stejnojmennou baladu Karla Jaromíra Erbena z Kytice, ve které dívka při pohledu do otvoru vysekaného v ledu spatří osvětlenou rakev v kostele, tedy vlastní smrt. Církve v anglicky hovořících zemích proti halloweenskému věštění odjakživa bojovaly – a z církevních ilustrací, na kterých se zvědavé dívce v zrcadle zjeví zlá čarodějnice nebo samotný ďábel, pak v 70. letech 20. století vznikl slavný dětský rituál vyvolávání ducha Bloody Mary ze zrcadla, který je dnes oblíbený i u nás.

S americkým Halloweenem je samozřejmě spojeno i koledování dětí (trick or treat, tedy koledu, nebo něco provedu), které se v našem prostředí vyskytuje ve zvycích a obyčejích jiných období roku – na svatého Štěpána, na Tři krále či během Velikonoc. Vizuální symbol Halloweenu, dýňová hlava osvětlená svíčkou, je zase materializací obecné představy, která je oblíbená i v tradičním českém folkloru – bludiček, světýlek a ohnivých mužů, tedy bludných duší trpících studeným ohněm v očistci.

Další paralelu halloweenských obyčejů představují výše zmíněné adventní maskované postavy, které se u nás v minulosti neomezovaly pouze na svátek svatého Mikuláše. Podzimní a předvánoční čas s nevlídným počasím, zimou a dlouhými nocemi tradičně ovládaly skupiny či celé průvody strašidelných maskovaných postav, které navštěvovaly lidská obydlí a děsily jejich obyvatele.

Typicky byly spjaté s konkrétními dny adventního období a známe je pod různými jmény: jako lucky a lucie, barbory a barborky, ambrože a perchty. Jejich nejděsivější variantu představovaly průvody alpských čertů krampusů, které se ze svých horských domovin v posledních letech rozšířily i k nám. Podle etnologů tyto děsivé masky původně ztělesňovaly zlé démony zimy, smrti a zmaru, popřípadě duše zemřelých předků, které v období před zimním slunovratem na čas pronikly do světa lidí. Jejich děsivost částečně zmizela pod nánosem jmen křesťanských světců; přesto si ji pro mnohé z nás zachovávají dodnes – podobně jako masky Halloweenu.

Další paralelu může představovat obecná poetika nadpřirozena a duchařských historek; v období vegetačního útlumu po dožínkách trávili naši předkové podzimní a zimní čas černými hodinkami s vyprávěním strašidelných pověstí a pohádek. V anglosaském světě se toto téma vizualizovalo do halloweenských masek, přičemž samotné duchařské příběhy začaly být spojovány spíše s Vánocemi.

Jak si všiml Jan Harold Brunvand, americký folklorista zkoumající moderní městské legendy a fámy, je to právě předvečer Slavnosti Všech svatých, kdy se i dnes začínají v ústním podání i na internetu nejvýrazněji šířit moderní děsivé příběhy o kriminalitě, neštěstích a záhadných událostech. Toto období nadvlády soudobých děsivých historek pak kulminuje těsně před Vánoci. Mnoho těchto příběhů se týká činnosti, která je typická právě pro toto období, tedy předvánočních nákupů: jedná se o vyprávění o vrazích přepadávajících nakupující na parkovištích obchodních domů, maniacích zamykajících nebohé oběti v kabinkách toalet v nákupních centrech a pedofilních deviantech unášejících děti z tamních herních koutků.

I halloweenské masky bývají mnohdy moderní. Prezentují totiž nejen nejnovější postavy ze světa popkulturních strašidel – jako je třeba Slender Man, Momo či postavy z dnes populárního korejského televizního seriálu Hra na oliheň –, ale často bývají i vtipným společenským komentářem k nejnovějším politickým, ekonomickým a mediálním trendům. Před několika lety se tak bylo během Halloweenu možné setkat třeba s maskami muslimských sebevražedných atentátníků, dnes třeba zase s personifikacemi koronaviru covid-19, raně novověkými morovými lékaři či démonickými odpůrci očkování.

Tuto roli společenské kritiky nebo satiry u nás tradičně zastávají jiné svátky – především maskovaný masopust, v minulosti ale třeba i dubnové pálení čarodějnic (během kterých byla v 50. letech, kdy byly označovány jako Mírové slavnosti, vatry nebo ohně, symbolicky upalována figurína zlého kapitalisty) nebo oslavy Prvního máje. Halloween mimochodem v dnešní době umožnil kontinuitu další podzimní slavnosti spjaté s obdobím státního socialismu – lampionovými průvody. Ty byly před rokem 1989 pořádány – s povinnou účastí žáků základních škol – večer 7. listopadu k výročí bolševické říjnové revoluce. Nová doba tento podzimní zvyk jen přesunula o pár dnů dříve, na Halloween.

Halloween i Dušičky svými nejarchaičtějšími rysy navazují na předkřesťanské kalendářní obyčeje pohanské Evropy, které rozhodně nemusíme nutně mechanicky spojovat s Kelty. Tyto obyčeje totiž nalezneme prakticky ve všech archaických evropských zemědělských kulturách; představují tak spíše jakýsi obecný, panevropský kulturní substrát. Co bylo pro tyto svátky typické? Překvapivě se jedná o rys, který je dodnes spojovaný s Halloweenem a který u současných Dušiček nenajdeme – výše zmíněné masky.

Slavnosti a rituály s maskami, které zřejmě představovaly duše mrtvých předků, popřípadě negativní i pozitivní démonické bytosti, jsou zmiňovány v mnoha antických i raně středověkých textech; nepochybně tak představovaly kulturní konstantu archaické Evropy.

Podle historického antropologa Alessandra Testy ale začaly být postupně odsuzovány církví, která je začala označovat za pohanské, a samotné masky pak za rafinovaný nástroj ďábla. Od 10. století, tedy přibližně v době, kdy vznikají slavnosti Halloweenu a Dušiček, začaly být masky a slavnosti s nimi spojené postupně vytlačovány z veřejného prostoru do dvojice specifických kulturních „rezervací“, ve kterých přetrvaly dodnes.

První z nich bylo divadlo, druhým pak jarní svátky, jako je masopust či karneval. Maskovaný Halloween tak v kulturních dějinách Evropy představuje výraznou anomálii – jedná se o jeden z mála archaických svátků s maskami, který se dodnes odvažuje vykročit do veřejného prostoru mimo bezpečná útočiště dramatu a masopustu, vymezená mu kdysi přísnou církví.