COOLna

Skotský historik Niall Ferguson ve své nové eseji pro Bloomberg rozjímá nad tím, zda se druhá studená válka může překlopit ve třetí světovou válku.

Prázdniny v Itálii přiměly autora k rozjímání nad tématem mrtvých impérií. Řím se kdysi rozpínal od Británie po Babylon. Benátky vládly části Balkánu, Kypru, Řecku i Slovinsku. Chození mezi ruinami a památkami inspiruje sentimentální melancholii. Není ale třeba chodit tak daleko.

Prarodiče a rodiče Fergusona zažili vzestup a pád britského impéria, ten ale přišel až poté, co Britové pomohli zničit impéria Mussoliniho, Hitlera a Hirohita. Historik zažil osobně pokles a pád sovětského impéria. Leckdo prý věří iluzi, že věk impérií skončil. Ale celá historie je vlastně jenom historií impérií.

I dnešnímu světu dominují dvě impéria:

Spojené státy, které se zrodily z britské kolonizace Severní Ameriky, a království středu, kterému říkáme Čínská lidová republika. Ale i bývalá impéria se snaží hrát disproporční roli.

Ruské impérium vylézá z hranic Ruské federace, perské impérium se dnes jmenuje Islámská republika Írán a též by se dalo říci, že Svatá říše římská se znovu obrodila ve formě Evropské unie, která je zároveň extenzivní, germanocentrická i slabá.

První světová válka představovala ve skutečnosti mnoho konfliktů najednou: Rakousko proti Srbsku, Německo proti Rusku a jeho spojenci Francii, Británie chránila neutralitu Belgie a Británie a Francie chtěly získat německé kolonie a rozdělit si mezi sebou osmanskou říši.

Druhá světová válka byla částečně také britská imperiální válka, která měla pro britský vliv zachránit část Asie před japonskou dominancí. Ale byly tu i další války: Japonsko proti Číně, Němci nejprve se Sověty proti zbytku Evropy a poté Němci proti Sovětům a zbytku Evropy a USA proti mocnostem Osy.

Pak přišla studená válka, která také byla soubojem dvou impérií, která se tvářila, že impérii nejsou. Zajímavé ale je, že zóny konfliktu byly často definovány procesem dekolonizace.

Studená válka byla také shlukem konfliktů. Války ve Vietnamu neměly moc do činění s děním na Blízkém východě. Obě supervelmoci ale měly želízka v ohni v každé válce. Lokální konflikty se tak proměňovaly v náhradní války.

Velké konflikty 20. století ale v poslední době do značné míry vymizely lidem z mysli. V době mezi lety 1991 a 2018, tedy v období mezi první a druhou studenou válkou, se o fenomén války přestali zajímat ekonomové. Války, které jsme v tomto období zažili (Bosna, Afghánistán, Irák), připomínaly spíše koloniální policejní operace. Takže jsme také zapomněli, co větší války rovněž přinášejí: inflaci, bankroty států, a dokonce i hladomor.

Válka na Ukrajině se kvalifikuje do kategorie velkých válek měřeno oběťmi a náklady. A Rusko by patrně dosáhlo svých dobyvačných cílů, nebýt americké finanční, vojenské a technologické pomoci Ukrajině, která to znemožňuje.

Ekonomové mají tendenci chápat válku jako exogenní šok, který jim špiní jejich modely. Jenže z pohledu historika nejsou války exogenní nepříjemnost, ale endogenní primární hybatel procesu historie. Válka je „otec všech věcí“, napsal Hérakleitos.

Nyní tu máme kombinaci dědictví pandemie i války. Nikdy v historii nevyvolala pandemie takovou fiskální odpověď tolika vlád. Kombinují se nám inflační tlaky a nárůsty zadlužení způsobené pandemií i válkou.

Kdyby se jen opakoval scénář 70. let s válkami na Blízkém východě, ve Vietnamu a ropným šokem a stagflací, bylo by to ještě hezké. Je tu ale horší scénář: rok 1940, kdy regionální konflikty mohou přerůst ve třetí světovou válku, i když s menšími armádami, s bezobslužnými zbraňovými systémy a přesnější municí.

V nové americké Národní bezpečnostní strategii se píše, že „období po studené válce definitivně končí a konkurence mezi velkými mocnostmi vytvaruje budoucí svět“. Amerika tedy konstatuje, že jsme již v další studené válce. Když vynecháme věci typu LGBTI+ a boje s klimatem, tak v nové doktríně je slovní spojení „konkurence mocností“ zmíněno 44krát.

Co se Ukrajiny týče, americká doktrína hlásí, že „USA budou podporovat Ukrajinu v jejím boji za svobodu“. Cílem je „degradovat ruskou schopnost vést příští agresivní válku“. Z toho lze vyvodit, že Bílý dům chce, aby válka pokračovala, i když se možná něco změní po kongresových volbách. Pak jsou tu nové americké čipové sankce proti Číně, které historikovi zase připomínají americké ropné sankce proti Japonsku z roku 1941.

Ferguson by si přál, aby impéria čínských komunistů, ruských fašistů a íránských teokratů padla. To je možné a hezké, ale nesmíme si pak myslet, že zrovna americké impérium je jediné nezničitelné. Bidenova administrativa není jediná progresivní administrativa Demokratické strany, která doklopýtala do velké války. Byl tu Woodrow Wilson, Franklin D. Roosevelt, Harry Truman a Lyndon Johnson. USA vyhrály dvě války, jednu podvázaly a jednu prohrály.