COOLna

Jak se lidé chovali v roce 1954? Taky podceňovali epidemii, když teprve začínala, a nevěřili, že může být nebezpečná?

Ve městě byla vyhlášena karanténa a probíhaly dezinfekce. Rodiny nemocných směly vycházet z domu jen v nezbytných případech, což samozřejmě ne všichni dodržovali. Správně obyvatelé Meziříčí neměli odjíždět z města, ale kdo mohl, vzal děti a odvezl je k příbuzným na venkov. Tak se nemoc rozšířila i za hranice města. Školy ani podniky uzavřené nebyly, až na zvýšená hygienická opatření šel život v nezasažených rodinách dál ve svých kolejích. O tom, že je tyfus nebezpečný, ale nepochyboval nikdo.

Jak reagovali politici a úřady? Přece jen mluvíme o padesátých letech, kdy se informace spíš tajily než zveřejňovaly.

Zodpovědná místa se samozřejmě snažila postiženým pomoci, jak se dalo. Ovšem do tisku ani do rozhlasu se nedostalo nic. Republika se to nedozvěděla. Tyfová epidemie nepatřila mezi události, jimiž by se tehdejší vládci chlubili. Proto bylo při rešeršování a psaní knihy Hana dost těžké cokoli o průběhu tyfové epidemie zjistit. Navíc se zdroje v informacích často rozcházely. Něco se dalo vyčíst z kroniky města, něco ze zpráv hygienické stanice.

Kdy vlastně vyšlo najevo, jak epidemie vznikla? Měli lidé možnost se všechno dozvědět? Vždyť tehdy ani nebylo běžné mít doma telefon, ne?

Ve Valašském Meziříčí nebyl ještě v roce 1954 vodovod a dokonce i lidé v centru města používali vodu z vlastních studní. Podle mých nepotvrzených informací na možný zdroj nákazy upozornil místní lékař, který vypozoroval, že hodně nemocných je v určitém spojení s cukrárnou na náměstí. Později se skutečně potvrdilo, že nákaza vznikla ve studni, z níž cukrárna brala vodu. Tak byla provozovna uzavřena. Velké štěstí, že se to stalo ještě před 19. březnem.

Proč?

To je svátek Josefa, což bývalo hodně časté jméno. I tak bylo nemocných hodně. Ve Valašském Meziříčí nebyla nemocnice a pacienty rozváželi na infekční oddělení po celé Moravě. Návštěvy v nemocnicích byly samozřejmě zakázané a jediný způsob, jak se dozvědět o stavu infikovaných, byl městský rozhlas. Ten v určitou hodinu na náměstí hlásil, jestli se stav zlepšuje, zhoršuje, a dokonce oznamoval i to, že někdo zemřel.

To muselo být hrozné…

Právě představa, jak se musel cítit člověk, který se takhle dozvěděl o smrti někoho blízkého, pro mě byla prvním impulzem k napsání Hany.

A taky jste ji psala proto, že epidemie zasáhla do života vaší babičky, že?

V březnu 1954 onemocněla i moje babička, tehdy mladá maminka tří dětí. Koupila několik zákusků ke kávě a nakazila se. Měla velice těžký průběh nemoci, musela být převezena do nemocnice, a protože byla epidemie zrovna na vrcholu, nemocnice byly přeplněné. Nechali ji tedy ležet na provizorním lehátku na chodbě. Tyfus doprovázejí vysoké horečky a pacienti blouzní. Babička v horečkách slezla z lůžka a bloumala po chodbách, protože měla pocit, že ji někdo pronásleduje. Podařilo se jí najít nezabezpečené okno a vypadla z něj. To je motiv, který jsem použila i v knize.

Babička přežila?

Měla štěstí v neštěstí, protože dopadla na stříšku nad vchodovými dveřmi, která ztlumila její pád. I tak byla velice polámaná a následky si nesla celý život. Zlámané nohy ji trápily obzvlášť v pozdějším věku a špatně se jí chodilo. Proto jsem věděla, že ve Valašském Meziříčí byla tyfová epidemie, a vyptávala se na podrobnosti. Dost mě překvapilo, že město na tak hroznou věc docela zapomnělo. Knihou jsem chtěla epidemii připomenout.

Mluvila jste s nějakými pamětníky?

Při psaní každé knihy je svědectví přímých účastníků nejpodstatnější. Ani ne tak kvůli faktům. Je zvláštní, že každý vám vylíčí jednu a tutéž událost jinak a po svém. Podstatné je, že svědectví pamětníků vám přiblíží atmosféru a jejich pocity. To ze žádné faktografické literatury nevyčtete. Proto jsem se snažila najít lidi, kteří ve Valašském Meziříčí žili a mohli by mi o tyfové epidemii něco říct. Zvláštní bylo, že nejdřív si nikdo nic nepamatoval. Ale když Hana vyšla a lidé si ji přečetli, začali si vybavovat spoustu věcí, které by se mi při psaní hodily. Prostě jsem jim tu událost knihou připomněla.

Zapomene se rychle i na nynější epidemii, nebo se po ní výrazně změní svět?

Bylo by hezké, kdybychom se poučili. V těžkých chvílích se dokážeme semknout a táhnout za jeden provaz. Současná situace mi tak trochu připomíná pospolitost, která panovala v listopadu 1989 nebo při velkých povodních. Ale obávám se, že tak jako souznění odeznělo tehdy, zmizí po konci epidemie i tentokrát.

A je teď pro vás vůbec dobrý čas na psaní? Nebo naopak ke psaní potřebujete mít okolní svět v klidu a pořádku?

Svět není nikdy úplně v klidu, pořád se něco děje. Kdybych čekala na ideální chvíli na psaní, asi bych nic nenapsala. Naučila jsem se sednout si k počítači a odříznout se od okolního světa.