COOLna

„Otevřeme noviny, jsou toho plné stránky. Otočíme knoflík radiového přijímače, místo praktických rad a návodů: šetřte, šetřte! Nezahazujte ani kůrku od chleba! Nedávejte dětem mlsky! Odvykněte si vařit dobroty! Pane Bože! Kdo jsou ti lidé, kteří nám to vykládají? Jak žijí? Z čeho žijí? Jak to, že nevědí, že tisíce matek, stotisíce matek úzkostlivě šetří s každou kůrkou chleba, s každým jablíčkem, s každou pomazánkou?“ psala v roce 1938 novinářka Milena Jesenská v komentáři stylizovaném jako dopis tehdejším redakcím. Ani na sklonku první republiky nebylo nic otravnějšího než experti poučující o tom, jak šetřit. Pro ekonomy z bank je to určitě zajímavá intelektuální hra, představovat si, jak se dá ušetřit na topení, jídle, sladkostech, alkoholu a oblečení, a potom s tím jít do televize, nebo to sepsat jako vzdělávací komentář. Jenže šetření není hra, ani investiční příležitost. Je to nutnost a není potřeba někomu radit. Jak psala Jesenská: „To je tak, chudí lidé šetří, protože musí.“

Sociologické průzkumy sice vytrvale dokládají, že rovnost příležitostí je do velké míry fiktivní, a že svoji zásadní roli hraje zázemí a bohatství rodiny, a vyhrabat se ze dna je v současné České republice čím dál obtížnější. To ale nebrání některým ekonomům, politikům a novinářům produkovat množství článků o finanční gramotnosti, která jde, byť nenápadně, většinou ruku v ruce s pravicovou přísností na chudé. Chudí si za chudobu můžou sami, protože „to neumí s penězi.“ Velkorysí bohatí řeknou, že by je to měl někdo naučit, ti méně velkorysí řeknou, že to je jejich problém. Každopádně jde o umění hospodařit. Kdyby to uměli, byli by na tom jako střední třída, dávali si peníze bokem, rozumně investovali, a tak dále a tak dále. Chudoba v kapitalismu musí být chybou samotných chudých, jinak by byl systém nespravedlivý a privilegovaní by museli uznat, že to všechno nebylo jen o jejich tvrdé práci, ale do velké míry taky o umění se narodit, dědit a dostávat.

Dalo by se říct, že představitelé koalice dělají v době krize a – jak sami říkají – války, jen to, co dělali vždycky. Poučují lidi bez peněz, aniž by znali jejich situaci, o tom, co mají dělat. Jen jako by si tentokrát nevšimli, že těchto lidí je kvůli cenám energií a inflaci najednou víc než kdykoliv předtím.

Vláda nenese vinu za něco, co nemůže ovlivnit, ale za svou nečinnost, asociální neřešení situace a arogantní komunikaci vinu nese.

O válce vláda mluví, když je potřeba vyhrotit Babiše, válku máme, když se nakupují zbraně, ale válku nemáme, když jde o sociální soudržnost, v tu chvíli si za všechno může každý zase sám. Nejúspěšnější protivládní demonstraci zatím uspořádali fašisti a dezinformátoři, kteří by nejraději vystoupili i z OSN. Jako ukázka hrozeb do budoucnosti to bohatě stačí. Žádná demonstrace po roce 1989 organizovaná fašisty v Česku nikdy neměla takovou účast. Pokud chce vláda používat rétoriku války, musí ukázat, že jejími nejdůležitějšími spojenci jsou i lidé v České republice.

Pavel Šplíchal