COOLna

Pozvali nás místní umělci a architekti, abychom si mohli prohlédnout zdejší mimořádně kvalitní ukázku urbanismu, architektury, designu a výtvarného umění, tedy celostní, totální umělecké dílo – Gesamtkunstwerk, které je ale aktuálně v ohrožení.

V roce 1964 bylo definitivně rozhodnuto zbořit celé původní, ve středověku založené královské město Most. Důvodem byl rozsáhlý zdroj hnědého uhlí pod jeho ulicemi. Starý Most byl obětován energeticky nenasytnému těžkému průmyslu. Tento z dnešního pohledu ničím neobhajitelný krok dal ovšem zároveň vzniknout unikátnímu architektonickému celku – novému Mostu.

O podobných městech snili pováleční utopističtí modernisté a na mnoha místech světa je realizovali velikáni architektury jako Le Corbusier, Oscar Niemeyer nebo Walter Gropius. Nový Most byl postaven v zeleni podle hygienických norem, s dobrou dopravní obslužností, hustou občanskou vybaveností, kulturními a sportovními areály a rozsáhlým veřejným prostorem plným parků, vodních prvků a dětských hřišť.

Byl také naplněn výtvarnými díly od nejlepších domácích tvůrců – sochařů Vladimíra Janouška, Jiřího Bradáčka, Josefa Klimeše, Stanislava Hanzíka, Břetislava Bendy, Vincence Vinglera, mozaikáře a malíře Miroslava Houry, keramika Štěpána Kotrby či sklářského umělce Reného Roubíčka. Moderní díla tu postmoderně doplňují zachráněné umění ze starého Mostu, jako jsou středověké a barokní sochy, fontány, křtitelnice či morové sloupy. Stojí tu i slavně přesunutý kostel Nanebevzetí Panny Marie.

Porevoluční vedení města však potenciál nevyužilo. Naopak zrušilo kancelář městského architekta, resp. ji restrukturalizovalo až k neúčinnosti, hrubě zanedbávalo údržbu a přistoupilo k masivní privatizaci veřejného prostoru. Původní přehledné a vzdušné město se změnilo k nepoznání.

Domy občanské vybavenosti jsou v detailu i celkové proporci devalvovány. Vodní prvky v městské krajině zanikly nebo jsou i v letních měsících vypuštěné. Mobiliář veřejných prostranství je v dezolátním stavu, případně nahrazován podřadným designem. Umělecká díla nejsou nijak udržovaná, trpí útoky vandalů, komercializací, rozpadají se a zanikají při neodborných revitalizacích. Vypadá to, že Most drží pohromadě už jen všudypřítomná reklama, která ho celý oblepila a svírá. Epidemie vizuálního smogu, kdy převládají partyzánsky umístěné bannery propagující firmy na vymáhání dluhů a poskytování „výhodných“ půjček, je důsledkem absence jakékoli vyhlášky na regulaci reklam.

„Když jsem odsud v devadesátých letech odjížděl na studia, opouštěl jsem krásné, elegantní město, a když jsem se nakonec rozhodl přestěhovat zpátky, vrátil jsem se do tohohle marasmu,“ říká nám při prohlídce Mostu architekt Petr Konrád. Ukazuje nám při tom nový, obří, architektonicky zcela impotentní obchodní dům vedle radnice a vysvětluje, jak urbanisticky zničil unikátní hmotově rozehrané centrum ve stylu Niemeyerovy Brasílie a zdecimoval obchody na hlavní třídě a v okolí.

Hlavním cílem výletu bylo navštívit ohroženou knihovnu, jejíž obsah chce vedení města přesunout do kulturního domu Repre. Budova mostecké městské knihovny (1978–1984) je první poválečná účelová stavba tohoto druhu. Postavena byla podle návrhu Františka Kameníka, jenž byl rovněž projektantem mosteckého sedmého obvodu a dnes architektonicky poničeného rekreačního areálu a koupaliště s již zaniklým venkovním padesátimetrovým bazénem, jenž se rovněž stal obětí špatného hospodaření vedení města.

Pokud nejste milovníci pozdního internacionálního stylu, asi vás pětipodlažní stavba knihovny zvenku nenadchne, zvlášť když je natřena barevnými pruhy, jimiž se ji město před pár lety snažilo „polidštit“. Zato v interiéru vám její kvality dojdou hned. Použitými principy – jako je tzv. volný plán s hřibovou nosnou konstrukcí, pro sklená fasáda, vnitřní atria, a hlavně naprostá většina knižního fondu ve volném výběru – je připodobňována k oceňované novostavbě Národní technické knihovny v Praze.

Vzdušný interiér je tu vyzdoben hned čtyřmi monumentálními uměleckými realizacemi. Ve vstupní hale je dioritový reliéf od malíře a sochaře Ivana Záleského, zobrazující tragický příběh krásné Eurydiky a Orfea, který byl podle řecké mytologie největším hudebníkem a pěvcem (knihovna byla zaměřena i na hudebniny a hudební nosiče). V mezipatře na schodišti je pak nákladná skleněná mozaika v teplých pastelových barvách od malíře Václava Pospíšila, zobrazující kvetoucí větvičku jabloně doplněnou citáty Karla Hynka Máchy.

Hlavním lákadlem jsou tu ale osvětlovací tělesa od sklářského umělce Vladimíra Procházky. Kulovitý lustr najdete přímo nad schodištěm a ve druhém patře u stropu části volného výběru knih levituje dvojitá spirála z prosvětlených skleněných trubic, znázorňující ve výtvarné zkratce vlnění – přenos zvuku prostorem. Skleněná plastika se vine 63 metrů v celé délce stavby.

Procházka studoval koncem šedesátých let v progresivním ateliéru Stanislava Libenského na UMPRUM a dnes patří mezi nejuznávanější umělce druhé generace tvůrců kapitoly Československé sklo v architektuře, jež se zapsala do světových dějin umění. Procházkovy realizace najdete v západním i arabském světě, ale také v Praze: v Paláci kultury, Hiltonu nebo ve Sněmovně. V Mostě pak jsou jeho díla k nalezení i ve sportovní hale, budově Domino a kulturních domech Repre a Medúza.

Představitelé města chtějí knihovnu přesunout do Repre, aby, jak říkají, vrátili život do centra – ten život, který předtím sami zabili obchodním domem. Po prohlídce vkusného a vzácně vyzdobeného interiéru knihovny jsem pochopil obavy místních, že se po plánovaném přemístění nenajde pro budovu využití a stane se obětí vandalismu, postupné degradace, a nakonec bude muset být stržena..