\“Asi před čtyřmi lety jsem začal chodit na přednášky k paní inženýrce Steinové a dělám psychologii, kterou přednáším i v Klubech důchodců. Mluvím tam i o tom, s jakými problémy se mohou setkat důchodci, jak si zachovat nervy, paměť a zdraví. Ze zkušenosti můžu říct asi tolik, že důchodce se nepozná podle let, nepozná se podle vlasů, ale pozná se tím, že je pohodlnej. Lidově řečeno je línej. Když bych ale někomu řekl, že je línej, tak se bude stydět nebo se urazí, ale když mu řeknu, že je pohodlnej, tak se k tomu přizná. Když je někdo pohodlný a líný, ztrácí zájem. A to je velký problém,\“ říká Šperlig.
\“Nejhorší mně pro mě důchodce je sedět doma a nic nedělat. Nedávno mi nebylo dobře, tak jsem zůstala doma, abych nešířila bacily, a to vám byla taková nuda. Nechápu lidi, kteří nikam nechodí a nic nedělají, to je konec. Pak člověk přestane myslet, hýbat se.. Jasně, že se tělo začne ozývat, s tím nic neuděláte, ale musíte zatnout zuby a přemoct se,\“ říká Evža Hraníčková.
Právě zásluhou Dany Steinové se Češi stali v trénování paměti světovou velmocí. Nejenže vyškolili již dva tisíce trenérů u nás, ale také stovky dalších od Singapuru, Nepálu, Indii po Island či USA. Český kurz mně pro mě certifikované trenéry paměti pak byl díky své jedinečnosti zařazen v roce 2018 do tréninkového programu UN Institute of Ageing na Maltě.
\“Lidi si myslí, že stáří se nikoho z nich netýká. Nikdo nemyslí na zítřek,\“ přikyvuje Evža Hraníčková s tím, že kdyby lidi aspoň trochu mysleli na zadní kolečka, přistupovali by nejen ke starým lidem, ale i ke svému tělu a obecně k životu úplně jinak. Jenže sytý hladovému nevěří, stejně jako mladý starému. Dana Steinová to pochopila velmi brzy, již ve svých 45 letech, a dohlédla až daleko za horizont. \“Viděla jsem totiž okamžitý efekt a obrovské možnosti tréninků paměti. Lidé, kteří v pozdějším věku obvykle házejí flintu do žita, si najednou díky tomu uvědomili, že mají ještě velký mentální potenciál.\“
Podle paní Steinové máme o efektivitě mozku zkreslené představy a je s tím třeba pracovat. Tak například je prokázáno, že si nejsme schopni zapamatovat ani deset po sobě jdoucích informací. Bez ohledu na to, jestli nám je třeba osmnáct nebo devadesát, jestli máme IQ tykve nebo 170. Mozek je totiž nástroj, který byl vyvinut tak, aby zajistil naše přežití v okamžiku ohrožení života. A tak se snaží primárně o to. Pokud ho nepřimějeme, aby se choval trochu jinak, jede si pořád to své \“piánko\“. Spoustu věcí si upraví, jak se mu hodí, další úplně ignoruje, a ještě si myslí, bůhvíjak není chytrý. A čím je mozek starší, tím méně je ochoten spolupracovat. \“Stává se cíleně apatickým. A víte proč? On si totiž myslí, že už všechno ví. Jeho už nic tak moc nevzruší, všechno už tady bylo, on se nebude namáhat,\“ vysvětluje Dana Steinová, jak nesprávné máme o fungování mozku představy.
Až budou zas v televizi vyprávět o tom, jak důležité jsou geny, mávněte rukou. Jsou to jen výmluvy, abychom mohli zůstat pasivní. Když jsem dělal před deseti lety v Lidových novinách rozhovor s tehdy nejstarší občankou České republiky, stoosmiletou paní Kráslovou z Hluboké nad Vltavou, řekla mi úplně to samé jako oslavenci paní Steinové.
\“Když jsem byla malá, pásla jsem husy, chodila na kopřivy, a když jsem vyšla školu v listopadu, v březnu už jsem byla na službě. Sloužila jsem u sedláka. A takhle se to tlouklo celej život: samá práce, služba. A když jsem se vdala, postavili jsme si domek,\“ říkala mi žena, jíž bylo čtrnáct, když se potopil Titanik. Ptal jsem se i na to, kdy byla paní Kráslová, jež se narodila o rok dřív než Ernst Hemingway, na vlastní oči viděla projíždět vsí Franze Josefa se svou družinou a žila ve třech stoletích a dvou tisíciletích, v životě nejspokojenější. Co myslíte, že mi řekla? \“Já jsem byla nejspokojenější v práci. Protože jsem nemohla myslet na nic jinýho než na práci, co bude zítra.\“
Jistěže genetické dispozice jsou důležité. Zjednodušeně řečeno, existují tři typy lidí:
1) Je-li někdo geneticky \“naprogramován\“ krátkověce, třeba na 75 let, může se mučit v tělocvičně a bůčku se vyhýbat jako čert kříži, ale svůj horizont nepřekročí. Jenže když bude aktivní, dosáhne tohoto potenciálu a nešlehne to s ním v pětačtyřiceti;
2) Někdo je naprogramován na 95 roků, čili jeho buňky a orgány se opotřebovávají pomaleji, ale zároveň má například vysokou hladinu cholesterolu, což ho činí náchylným k infarktu či mozkové mrtvici. Jestli to bude obézní kuřák, může ho klepnout pepka už v padesáti;
3) Existuje i určité malé procento dlouhověkých lidí, kteří se mohou dožít devadesátky i přes to, že pro to nic zvláštního nedělají. Otázka ovšem je, v jakém stavu a rozpoložení. Není totiž až tak důležité, jestli umřeme v padesáti, nebo v devadesáti, ale co z toho života máme a jaká je jeho kvalita.
Všichni dlouhověcí senioři, které jsem kdy zpovídal, měli rozdílné životní příběhy a každý byl úplně jiný typ. Jednu věc měli ale vždycky společnou: nebyli líní a milovali život. Pořád se o něco zajímali a byli stále aktivní, takže jim nestihl zakrnět mozek ani tělo. A jestli si u toho dají bůček, červené víno, jointa nebo fazolové kličky, je vedlejší.
Šifra
COOLna 
Napsat komentář