COOLna

Je pravda, že Elišce chtěli i Lucemburkové na poslední chvíli radši podstrčit Janova strýce Walrama?

To je pravda. Walram byl strašně na ženské jako ostatně celá řada Lucemburků. Tenhle rod velice zneklidňovaly sukně, což byla jeho opravdu silná tradice. Stačí si přečíst životopis mladého Karla IV. Jindřich nabízel Walrama nejen kvůli zkušenostem, ale protože měl jako jeho bratr přece jen menší cenu než jeho prvorozený a velice mladý syn.

Proč si měl vzít zrovna Elišku?

Václav II. měl vedle Václava III., který zemřel mladičký a bez syna, ještě tři dospělé dcery, z nichž byla svobodná jen Eliška Přemyslovna. Její starší sestra už byla vdaná za Jindřicha Korutanského. Takže nastala situace, že tu byla k dispozici nevěsta pro panovníka, ale nebyl žádný vhodný panovník.

Proč měli Lucemburkové vůbec zájem o Čechy?

To bylo právě obráceně. Zdejší cisterciáčtí mniši jezdili pravidelně do burgundského Cîteaux, kde měl jejich řád generální kapitulu. Měli obrovský rozhled v říšské politice a politiku vlastně i prováděli. Vadila jim slabá vláda Jindřicha Korutanského, kdy si šlechta a patricijové dělali, co chtěli. A tak se obrátili na Lucemburky, jejichž hvězda šla tehdy v říši opravdu nahoru.

Na českém trůně se navíc korutanský vévoda střídal s habsburským panovníkem.

Jenže Rudolfa Habsburského otrávili roku 1307 u Horažďovic a jeho protivník Jindřich Korutanský nestál jako panovník za nic. Česká šlechta byla mimořádně emancipovaná, což bylo dáno i tím, že politika Václava II. byla velice výbojná a získal nakonec tři koruny: vedle české i polskou a uherskou. Šlechta šla v těch výbojích ruku v ruce s ním a získávala posty, majetek a sebevědomí. Jindřich tedy nebyl možná doopravdy zase tak slabý vladař, ale pro tak mocnou šlechtu nebyl jako jakýsi vévoda z Korutan žádný partner. Situace v Čechách ho vlastně naprosto semlela.

A tak si mniši přivedli Jana?

Traduje se, že zatímco do bran Pražského hradu vjížděl z jedné strany Jan Lucemburský, z druhé strany Jindřich Korutanský odjížděl. Vlastně vyloženě utekl. Neměl tu vůbec žádnou podporu.

Byl tu Jan Lucemburský vítán?

Podle mě zdejší mocní nevěděli, co od něj čekat. Vsadili na Elišku, což byla na svou dobu velice emancipovaná vladařka. Jenže už první roky ukázaly, že jejich manželství bude konfliktní. Stejně jako vztah se šlechtou.

A nebyly Čechy pro Lucemburky málo?

Je pravda, že Janův otec Jindřich VII. původně uvažoval, že syna umístí jinam. Nechal ho ostatně vychovat na francouzském dvoře. A pak se ocitl tady, v zemi, kde panovník ani neměl adekvátní sídlo. Pražský hrad kolem roku 1303 vyhořel a královští manželé bydleli na Starém Městě. Podle tradice v domě u Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí, ale spíš to bylo v Dlouhé ulici. Ostatně proto se ani neví, kde přesně se narodil jejich syn Václav, pozdější Karel IV.

Jaký měli Lucemburkové v Evropě věhlas?

Zas tak moc velký ne. Lucembursko bylo pouhé hrabství a jeho vládci se „udělali“ ve službách francouzské koruně. A dostali se svým snažením z poměrně nízké pozice až na římský trůn. Byli prostě velice schopní. Už Janův děd Jindřich VI. se stal římským králem. Tady se stále zapomíná, z jak odlišného prostředí Jan do Čech přišel. Jeho otec Jindřich VII. byl také římský král a měl i dva vlivné bratry. Walrama a trevírského arcibiskupa Balduina, který mu pomáhal královskou korunu získat. Takže Jan měl tři mocné strýce a Lucemburkové zažívali mimořádný vzestup. Jindřich VII. dokonce podnikl jízdu do Říma, kde se stal císařem. Ve 14. století to dokázali pouze tři muži: on, Ludvík Bavor a Karel IV. Z pohledu prestiže to byla nesmírně významná událost.

A sebevědomá česká šlechta tu někoho takového chtěla?

Počítali trochu s tím, že jim ten král stejně nebude rozumět a oni si budou dělat, co chtějí. Sebevědomí české šlechty je fenomén, který vykrystalizoval v poslední třetině 13. století a táhne se po celé 14. století. Vezměte si, že Václava IV. česká šlechta klidně zajala. Panovníka! A po husitských válkách se to opakovalo, Jiří z Poděbrad se stal dokonce králem, a za Jagellonců zase hrála šlechta jednoznačný prim. Teprve za Habsburků došlo ke srážce mezi silným panovníkem a místní aristokracií.

Takže to bylo slabými panovníky?

Jen částečně. Takový Karel IV. se se šlechtou prostě „nekamarádil“ a vládu stavěl hlavně na církevní hierarchii.

Přesto není Jan považován za slabého panovníka.

Není, protože svou zahraniční politikou českému království přinesl značné územní zisky. Chebsko, slezská knížectví a Horní Lužici. V roce 1329 nechal formulovat projekt, který se jmenuje Koruna království českého. Česká koruna se skládá z Čech, Moravy, Slezska a Horní a Dolní Lužice. A to vymyslel právě Jan Lucemburský. Jaký to byl král cizinec, když položil základy českého státu v podobě, ve které vydržel až do vlády Marie Terezie? A k tomu, aby takhle státoprávně upravil české království, ho vedly právě velké zkušenosti z Evropy.

Měli si lidé s francouzskou výchovou jako Jan co říci s místní šlechtou, která často asi nevytáhla paty z domova? Nebo se pletu?

Nepletete. Jan a jeho okolí využívali hlavně evropské kontakty a on jezdil po dvorech svých známých, což bylo mimochodem velice drahé, zatímco šlechta skutečně zůstávala většinou doma. Jan měl západoevropský rozhled, a poznal navíc časem i české poměry.

A mohla mu česká šlechta rozumět?

Otázka je, jestli mu vůbec rozumět chtěla. A já myslím, že nechtěla. Podle mě vůbec nebyli schopní ocenit, co Jan z českého království vybudoval a jaká území získal. Měli jen svoje lokální zájmy. Když se díváte do zemských desek, vidíte, jak se každých pár let mění majetky. Šlechtici museli být neustále ve střehu, aby nepřišli na buben. Snad jen páni z Růže měli majetek stabilní, jinak málokterý rod dokázal udržet území dlouhodobě.

Jak to?

Žili v nedílu, což bylo takové spoluvlastnictví. Když měl šlechtic pět bratrů a zemřel, jeho část území se rozdělila mezi těch pět bratrů. Takhle to fungovalo až do 16. století.

A není to pro šlechtický rod zničující?

Je. Proto měli úplně jiné starosti než pomáhat Janovi budovat království a sledovat, co se kde v Evropě děje. Chtěli si hlavně udržet svůj status.

A co prostí lidé?

V téhle době se pomocí takzvaných zákupních listin stabilizovaly majetkoprávní poměry mezi poddanými a vrchností. Hlavně se stanovilo, kolik se má platit, a to vydrželo víceméně dalších 400 let. Pro venkov to byla velice důležitá doba.

A kolik to tak bylo?

Nebylo to opravdu moc. Když měli deset slepic, znamenalo to odevzdat panstvu maximálně jednu. Když měl sedlák lán, prodal dva pytle obilí a měl zaplaceno na rok. Také města kvetla a získala řadu privilegií.

Takže rozdíl mezi bídou osmdesátých let 13. století, kdy docházelo i ke kanibalismu, a vládou Jana Lucemburského je velký?

Rozhodně. Ta země určitě vzkvétala už za Jana. Vydával dokumenty, kterými poměry v ní stabilizoval.

Takže tahle země mohla mít sice pověst divočiny, ale zato hodně bohaté divočiny?

Ano, zdejší země byly ve velké výhodě. Podíl Čech na evropské těžbě stříbra byl ještě v počátcích lucemburské vlády možná až dvoutřetinový. Z každého metráku po celé Evropě se 67 kilo vytěžilo tady. To je obrovské bohatství. A to muselo pobízet ostatní, aby sem jezdili obchodovat a aby Jana naopak zvali na své dvory.

Co přinesli Lucemburkové českým zemím?

Bylo toho hodně. Kulturně českým zemím nesporně pomohli. Nezůstali jsme sedět na prdeli, když to řeknu lidově. Otevřeli zkrátka české království Evropě. Raně středověký model znamenal opírat se o domácí panovnické rody, ale v pozdním středověku to už nefungovalo. Země začaly mít vládce z cizích dynastií, což ostatně přetrvalo dodnes. Kdo vládne v Británii? Dynastie pocházející z Německa. V 18. století získala korunu hannoverská dynastie ze severního Německa, jejíž potomci vládnou v Británii dodnes.

Jakou měl Jan povahu?

Hlavně dobrodružnou. Byl to docela příznačný rys Lucemburků, i když ne všech. Vezměte si jeho vnuka Václava IV., který akorát seděl na svých hradech. Zato Jan nedokázal vydržet na jednom místě. Vyloženě ho to pudilo ven a snad polovinu života strávil v sedle.

Putoval na koni?

On určitě ano, v kočárech se moc nejezdilo. Když jel Karel IV. rok před smrtí do Francie, vzali dva koně, mezi ně natáhli plachtu a v ní panovník ležel, protože měl takovou dnu, že už v sedle nebyl schopen sedět a patrně ani kodrcat se v kočáře. Takhle urazili z jeho královského sídla v Tangermünde do Paříže tisíc kilometrů. A on to vydržel, protože to chtěl. Stejně zarputilý byl i Jan.

Velkou překážkou byl Janův slábnoucí zrak, s nímž měl problém už jako třicátník, a podle Zbraslavské kroniky si nechával volat lékaře z celé Evropy: „Jeden z nich, Francouz, který v onom léčení selhal, byl na jeho rozkaz ve Vratislavi vhozen v pytli do řeky Odry. Po jeho záhubě přišel jiný, pohan z Arábie, povolaný do Prahy od samého krále, a ten způsobil králi mnoho muk, ale se slovy utěšujícími, zcela oslepil krále Jana na pravém oku.“ To je jako v nějaké pohádce…

Jan byl slabozraký, ale vliv mohlo mít i nějaké zranění hlavy při rytířském souboji. Nakonec odjel roku 1339 do jihofrancouzského Montpellier, kde byla vyhlášená lékařská fakulta se slovutnými lékaři. Otázka je, jestli se schopnými. Místo vyléčení ho totiž operací nadobro oslepili. Takže vládl sedm let slepý.

To je dokonce dvakrát déle, než kolik vedl vojska slepý Žižka…

To ano. Každopádně začal jinak přemýšlet a díky slepotě se mnohem víc sblížil s Karlem. Od roku 1342 spolu poměrně často jezdili k papeži Klementu VI., se kterým se dobře znali, a on je všemožně podporoval. Asi se radili o politické situaci i o Karlově následnictví. Jan Karlovi nepochybně prošlapával cestu k říšské koruně. Už se syna určitě nebál a posledních šest sedm let postupovali jako tandem a Jan otevíral Karlovi dveře k západoevropským panovnickým dvorům.

Je ale fakt, že pro Jana osudová bitva u Kresčaku tak malá nebyla. Odehrála se roku 1346, mimochodem symbolicky 26. srpna, ve stejný den jako bitva na Moravském poli, kde zahynul Přemysl Otakar II. Na anglické straně padlo nanejvýš 300 rytířů a nepochybně vyšší počet pěšáků, na francouzské to prý byly až dva tisíce šlechticů a možná desetitisíce pěšáků. Proč tam Češi vlastně jeli?

To byla součást středověké mentality. Rytíř měl kodex ctností a v jejich jménu Češi vyrazili pomoci Francouzům. Jan hrál na počátku stoleté války, která vypukla roku 1337, významnou úlohu a u Kresčaku měl velké české vojsko a řada českých aristokratů s ním i padla. Jan se cítil být slepotou velice limitovaný, a protože se zároveň cítil být rytířem a bojovníkem, řekl si, že to bude heroický konec jeho kariéry. Slepec by se do bitevní vřavy jinak nepouštěl. I když jeho koně vedli bojovníci z jeho družiny mezi sebou.

Bylo mu padesát let. To je hodně?

To není tak moc, ale když si uvědomíte, že byl ve vrcholné politice 36 let, je to poměrně dost. Já si opravdu myslím, že chtěl ze světa odejít jako ten rytíř, kterým se cítil být. Už ten moment, že nechtěl, aby se Karel té bitvy účastnil. Chtěl, aby odjel do Čech a mohl se ujmout jeho dědictví.

Takže tušil, že zemře?

Myslím, že ano. Byl to hrdinský konec rytíře.