COOLna

Od padesátých let 20. století věděli velcí výrobci tabáku, díky vlastním výzkumům, o tom, že jejich produkty způsobují rakovinu. Od roku 1964 byla souvislost mezi kouřením a rakovinou velmi dobře prokázána a hlavní hygienik USA vydal rozsáhlé varování: kouření cigaret škodí zdraví, zvyšuje riziko rakoviny, snižuje délku dožití a způsobuje chronickou bronchitidu.

Konec debaty? Naopak. Cigaretovým magnátům se prakticky po zbytek 20. století dařilo tato data veřejně zpochybňovat.

Asi si sami dokážete promítnout výše zmíněnou argumentaci do současné debaty o změně klimatu. „Víme, že právě tento požár byl způsoben globálním oteplováním? Proč politizovat tragédii? A navíc to není tragédie, požáry jsou vlastně přírodě prospěšné, vzpamatuje se sama! Vždyť požáry se odehrávaly i v minulosti, a mnohem větší. A není snad pravda, že ten požár musel nějak vzniknout?“

O tom, zda jsou požáry v konkrétní zemi způsobené klimatickou změnou, se dá debatovat i rozumně. Můžeme se podívat na statistická a historická porovnání. Na západě USA data ukazují, že nárůst tamních lesních požárů je možné přibližně z poloviny vysvětlit klimatickou změnou, konkrétně lidmi způsobenou klimatickou změnou (tzv. antropogenní klimatická změna).

To je racionální debata: počítání pravděpodobnosti, uměřenost a zodpovědnost při označování příčin, realistická očekávání do budoucna, snaha o užitečnost a konstruktivní přístup

Ve skutečnosti k nám klimatická změna už dávno vpadla a mění lokální počasí nejvíce za poslední staletí. V Česku je stále tepleji. Počet extrémně horkých dní (tedy takových, kdy se teplota ve stínu přehoupla přes 30 stupňů) se od osmdesátých let 20. století vytrvale zvyšuje. Bývalo to průměrně pět dní v roce. Nyní je takových dní průměrně dvacet do roka.

Jenže lidem obvykle nejde v klimatické změně o konstruktivní debatu. Stejně jako právníkům, kteří před soudem hájili zájmy tabákových firem, nešlo o zkoumání podstaty věci. Potřebovali jediné – sejmout vinu ze svého chlebodárce. Nechtěli skutečně vědět, zda cigarety škodí. Potřebovali ukázat, že možná neškodí vždy. A miliony kuřáků jim přikyvovaly. Proč měnit návyky, když to možná nakonec s tou škodlivostí není tak hrozné? Nehas, co tě nepálí.

A z podobného důvodu se ani nám nechce o dopadech klimatické změny uvažovat racionálně a realisticky. Nejsme totiž neutrální pozorovatelé. Skoro všichni jsme nějakým způsobem zainteresováni, všichni jsme svým způsobem závislí na svém aktuálním způsobu života. Pohled na data, která jednoznačně ukazují, že se náš život bude muset změnit, se nám nelíbí. A hledáme, jak se vymluvit. Vymýšlíme mentální výkruty, abychom oddálili moment, kdy se globální změna klimatu definitivně dotkne nás osobně.

Jak se vlastně nakonec podařilo právnickou hradbu tabákových firem nalomit? Zasloužila se o to společná žaloba státních zástupců. Namísto toho, aby argumentovali jednotlivými případy, podívali se na celkové dopady kouření na úrovni států. A tam už to nešlo uhrát na to, že John Smith bydlí nedaleko křižovatky a Jane Doe má sedavé zaměstnání. Když se podíváme na populaci jako celek, jsou negativní dopady kouření nezpochybnitelné.

Podobnou perspektivu potřebujeme i u globální klimatické změny. Jistě, možná že konkrétní požár na Hřensku nevznikl stoprocentně vinou toho, že lidstvo do ovzduší pumpuje skleníkové plyny. Ale když poodstoupíme a podíváme se na celkové dopady, uvidíme myriádu velkých i malých důsledků klimatické změny. Důsledků, se kterými se budeme muset vypořádat.

Problém je, že v naší metafoře jsme skoro všichni kuřáci, závisláci léty navyklí na určitý způsob života. Rádi slyšíme, že to vlastně asi je mnoho povyku pro nic. A že se nás to možná netýká. Vlastně je všechno tak, jako dřív, ne? V létě je horko a občas něco hoří. To je toho. Has, co tě pálí.

Přestat kouřit je těžké. Proto chceme sami sebe přesvědčit, že to vlastně s těmi klimatickými změnami není až tak horké. Lžeme ale sami sobě. Protože přiznat si, že s tím budeme muset něco dělat, je myšlenka, kterou náš mozek – závislý mozek – podvědomě zavrhuje.

Pavel Kasík