Staroegyptská civilizace dosáhla významných úspěchů v oblasti vědy i kultury, ve starověkém světě byla považována za jedinečnou i „moderní“ a dodnes je inspirací pro řadu kulturních i duchovních proudů. Zdá se proto až neuvěřitelné, že uzavírání incestních manželství bylo pro egyptské vládce – faraony – po mnoho generací zcela běžnou praktikou.
Sňatky mezi vlastními nebo nevlastními sourozenci byly takřka normou, ale nebránilo se ani spojením např. mezi otcem a dcerou. A kdo by se domníval, že se jednalo o pouhá formální manželství, byl by na velikém omylu – z těchto svazků se ve většině případů narodili také potomci.
Důvody, které egyptské vládce vedly k uzavírání těchto manželství, byly čistě pragmatické. Pokud by si členové faraonské rodiny brali příslušníky jiných rodů, rozšiřoval by se okruh osob, které by mohly vznášet nárok na trůn, což by s sebou přineslo politickou nestabilitu. A to přece žádný vládce nechce. Dále platilo, že se egyptské princezny nesměly vdát pod svou úroveň, najít vhodného partnera tak nebylo vůbec snadné. Sňatky princezen s jejich bratry či otci se tak zdánlivě nabízely jako ideální řešení.
Princezna se vdala tzv. na úrovni, ale riziko rozdrobení říše se přitom nezvýšilo. Příbuzenská manželství navíc často sloužila také k legitimizaci nároku na trůn. O genetické zátěži vyplývající z této sňatkové politiky se v době starověku přirozeně ještě nevědělo nebo alespoň ne tolik, kolik o ní víme dnes. Na potomstvu sice zřejmě byly pozorovány určité nepříznivé následky incestu, nicméně celou situaci zkreslovala vysoká novorozenecká úmrtnost a všeobecně krátká délka života tehdejších lidí.
Řadoví Egypťané měli povoleny pouze svatby mezi bratranci a sestřenicemi, manželství bližších pokrevních příbuzných byla zakázána. Přesto se proti incestním panovnickým svazkům nikdo nestavěl a nikoho ani nepobuřovaly. Obyčejní lidé totiž byli silně ovlivněni náboženstvím a podle něj byli faraoni ztělesněním boha na zemi. A egyptští vládci tuto domněnku samozřejmě rádi podporovali.
Velmi často se odvolávali na svůj božský původ a na příběh sourozenců Isis a Osirise, kteří spolu zplodili syna. Protože se vlastně sami považovali za bohy, mohli tedy logicky dělat to samé, co oni. Z tohoto začarovaného kruhu tak nebylo úniku a incestní manželství se bez okolků uzavírala po celé generace. S vlastními či v lepším případě nevlastními sestrami se oženili např. Ahmose I., Thutmose II., Amenhotep I. nebo Ramesse II.
Zářným příkladem faraona, který doplatil na počínání svých předků, byl Tutanchamon, který vládl v 1. polovině 14. století před naším letopočtem. Jeho vláda byla stejně krátká jako jeho život, a patrně by tak jeho jméno zapadlo v toku dějin, pokud by roku 1922 nebyla nalezena jeho hrobka s dnes již legendární zlatem vykládanou posmrtnou maskou.
Byl synem Amenhotepa IV., který jej zplodil se svojí vlastní sestrou, a kvůli tomu trpěl Tutanchamon množstvím neduhů. Jeho skutečný vzhled se prý od výše zmiňované posmrtné masky hodně lišil. Kvůli silně zdeformované levé noze se údajně pohyboval jen s velkými obtížemi a s pomocí dřevěných hůlek, měl silný předkus, zdeformovanou páteř, ženské boky, zřejmě i ňadra a trpěl epilepsií.
Je pravděpodobné, že strávil většinu svého života ve velkých bolestech. Zároveň byl ale poměrně inteligentní, takže si patrně celou bídu své existence uvědomoval. Ani to mu ovšem nezabránilo v tom, aby se oženil se svou nevlastní sestrou Anchesenamon, čímž legitimoval svůj nárok na trůn. Nicméně tehdy už se – obrazně řečeno – soukolí zadrhlo. Jedna jejich dcera se narodila nedonošená a mrtvá, druhá zemřela hned po porodu. Když tedy zhruba v devatenácti letech Tutanchamon nečekaně zemřel, nezanechal po sobě žádného dědice a tato incestní linie byla ukončena.
Ani neblahý Tutanchamonův osud však od příbuzenských sňatků faraony neodradil. Zejména v době vlády dynastie Ptolemaiovců se opět těšily velké oblibě a oddávání bratrů se sestrami bylo na denním pořádku. Příslušníci tohoto panovnického rodu prý kvůli tomu často trpěli duševními poruchami.
Podobné důvody, kvůli kterým faraoni ženili bratry se sestrami, vedly v pozdějších dobách také řadu jiných příslušníků známých panovnických rodů k tomu, aby uzavírali příbuzenské sňatky. Obvykle se sice nejednalo o svazek bratra se sestrou, případně syna s matkou, i tak se ovšem tato taktika nevyplatila a vedla k narození degenerovaných potomků, což vládnoucí linii po nějakém čase stejně ukončilo. Teprve díky těmto neblahým případům a poznatkům moderní vědy si lidé konečně uvědomili, že uzavírat manželství mezi blízkými příbuznými asi opravdu není ten nejlepší nápad.
COOLna 
Napsat komentář