Na magnetické rezonanci je v časném stádiu Alzheimerovy nemoci pozorovatelné zmenšení takzvaného hippokampu, struktury na vnitřní straně spánkového laloku, která je důležitá pro uchovávání a výbavnost paměťové stopy. Vyšetření prováděné na nukleární medicíně, tzv. amyloidový PET, odhalí onemocnění ještě dříve. U Parkinsonovy nemoci, která se projevuje především hybným postižením, tedy svalovou zpomaleností, ztuhlostí, třesem a poruchou chůze a často se vyvine i kognitivní porucha a jiné nemotorické symptomy, je to ale těžší. Známe zatím hlavně klinické nespecifické ukazatele, jako je porucha čichu, deprese, porucha spánku a zácpa, které předcházejí rozvoji parkinsonismu. To ale jsou symptomy běžné ve stárnoucí populaci.
Do jaké míry jsou tyto nemoci běžnou součástí stárnutí?
Nedá se vůbec říct, že by patřily k běžnému stárnutí. U Alzheimerovy nemoci jsou sice dvě hlavní patologické změny shodné s tím, co se začíná dít v mozku každému zdravému člověku po čtyřicítce a později po padesátce, rozdíl je ale v množství a umístění této patologie. Kdybychom se dožívali 120 let, tak máme zřejmě Alzheimera všichni, ale ve věku 85 let je detekovaná jen u 50 procent populace. Není to tedy stárnutí normální, ale urychlené a nepochybně je tam ještě něco dalšího, co to způsobuje, ale nevíme přesně co.
Je už dnes zmapované, které části mozku jsou za co zodpovědné?
Dřív se předpokládalo, že mozek má určitá centra, třeba pro řeč nebo pro paměť. Dnes už ale víme, že to není tak jednoduché. I když jsou části mozku, které jsou více zodpovědné a specializované pro některé činnosti, víme, že jsou alespoň částečně zastupitelné. Náš projekt navíc navazuje na skutečnost, že mozek má obrovskou plasticitu, schopnost najít si jinou cestu, protože vyšší nervová činnost je možná ne pouze na základě funkce nějakých center, ale probíhá v rámci složitých mozkových sítí. Ty mohou být specifické pro daný úkol nebo funkci, ale také velmi obecné. Ty obecné kontrolují a řídí aktivitu sítí specifických pro daný úkol, ale samy se mohou více zapojit, pokud dojde někde k poruše.
Hezky se to dá vysvětlit na mrtvici. Oblasti mozku přímo zasažené mrtvicí jsou ztracené, odumřelé. Pokud ale člověk nedostane další infarkt, jiné neporušené oblasti se mohou více zapojit a specializovat tak, aby nahradily funkci ztracených struktur. Většina lidí, kteří po mrtvici ztratili řeč, se po nějakém čase zase naučí mluvit. Třeba už ne tak dobře, ale přece jen, a to úplně sami bez jakékoliv léčby. Zásadně jim v tom ale může pomoci logoped. Hlubší pochopení a cílené ovlivnění těchto mechanismů pro nás může mít do budoucna ještě velký význam.
neuroložka Irena Rektorová z týmu CEITECu MU
COOLna 
Napsat komentář