COOLna

Vedoucí dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český Akademie věd Martina Ireinová ukazuje ve výstavním sále Vlastivědného muzea v Olomouci na mapu se základním přehledem nářečí českého jazyka.

Vedoucí dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český Akademie věd Martina Ireinová ukazuje ve výstavním sále na mapu se základním přehledem nářečí českého jazyka.

Největší prostor na ní zabírají česká nářečí. „Nazýváme je českými nářečími v užším smyslu. Je to proto, abychom je vztáhli čistě k území Čech, ne k celému národnímu jazyku. Pak máme nářečí středomoravská, východomoravská, slezská. Všechna rozdělujeme podle vývoje hlásek ý a ú, které byly ve staré češtině. Ty se v nářečích zachovaly na východě Moravy,“ přibližuje spoluautorka výstavy.

Jsou to nejarchaičtější nářečí, v některých rysech zachovávají nejpůvodnější stav, který byl ve staré češtině zhruba ve čtrnáctém století. Tehdy bychom mohli slyšet například slova starý a múka, s nimiž se můžeme setkat i dnes ve východomoravských nářečích. Na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století došlo ve slezských nářečích ke zkrácení samohlásek a k oddělení nářeční skupiny, která zaujímá slezskomoravská a slezskopolská nářečí. Charakteristický je pro ně kromě krátkosti i přízvuk na předposlední slabice.

Jak šel vývoj v nářečích dál?
Hlásky ý a ú se změnily v ej a ou a tím se vydělila česká nářečí v užším slova smyslu. Takže pak máme v Čechách podoby jako starej mlejn, s dobrou ženou. Vývojově nejmladší jsou z tohoto pohledu středomoravská nářečí, protože z dvojhlásek ej a ou neboli diftongů se o něco později staly hlásky é a ó. V těchto nářečích pak můžeme slyšet staré mlén, móka.

Proč je důležité nářečí zkoumat?
Je to základ naší mluvy. Nevím, v kolika rodinách se mluví přirozeně spisovným jazykem, ale myslím, že jich bude hodně málo. Doma se používá nespisovná mluva, která vychází z tradičního teritoriálního dialektu. Ten už však nemá takovou podobu, jakou se podařilo zachytit při celonárodním výzkumu na přelomu šedesátých a sedmdesátých let dvacátého století. Výsledek výzkumu představuje šestidílný Český jazykový atlas, dostupný též na internetu. Další celoúzemní výzkum teď připravujeme, protože při lokálních výzkumech se potvrzuje, že regionální rozdíly pořád existují, i když ubývají. Je to tím, že se náš život změnil. Na naši každodenní mluvu má velký vliv například vzdělání a působení médií.

Udrží si lidé nářečí, i když žijí jinde?
I když třeba dialekt nepoužíváte ve stejné podobě jako vaše babička a dědeček, tak nářeční základ ve své mluvě máte, většinou si to však uvědomíte až tehdy, když se dostanete do nářečně jiného prostředí. Při výzkumech v Čechách, kde nářeční rozdíly nejsou tak výrazné, nám lidé často říkají, že u nich žádné nářečí není, což ale není pravda. Nedávno jsem měla workshop pro studenty v Jindřichově Hradci a připravila jsem pro ně dotazník, který vycházel z položek Českého jazykového atlasu, jež se zkoumaly před padesáti lety. Řekněte mi, co se udělá na povrchu horkého mléka?

Škraloup.
Ano, škraloup. Někteří studenti odpověděli votápek, tedy přesně to, co bylo zjištěno na Jindřichohradecku před půl stoletím. Jiní uvedli slovo čáp, do Jindřichova Hradce se sjíždějí studenti z okolí a východně od města máme v Českém jazykovém atlase menší jazykový areál, kde se toto pojmenování používá.

Z měst nářečí mizí rychleji?
Mizí z míst, kde je větší pohyb obyvatelstva. Když někam přijedete a zjistíte, že mluvíte jinak, první reakce bývá odstoupit od výrazných rysů, které člověka vydělují. V Čechách se mluvčí uchylují k obecné češtině, na Moravě k obecněmoravským jevům. Pak se například nepoužívá volajó nebo volajú, ale volajou. Ve velkých městech, třeba v Olomouci, je to dobře patrné. Stačí si představit, kolik je tu studentů z různých končin. Totéž je i v Brně.

Mrzí vás to?
Je to vývoj. Samozřejmě jsem ráda, když zjistím, že se nářeční rozdíly pořád udržují. Vezměte si kolečko na vožení hlíny. Jak mu říkáte vy?

Pro mne je to kolečko, ale na Moravě je běžnější říkat kolečka.
Ano, tady se používá množné číslo. Na části jižních Čech zase kotouč. V diskusi někdo ze západních Čech uváděl slovo radvanec. Tak to máme zachycené v Českém jazykovém atlase. Regionální rozdíly se pořád drží.

Pomáhá tomu, že jde často o výrazy týkající se domácnosti?
Určitě, často se totiž jedná o slova používaná v rodinném kruhu. Třeba pro takovou běžně používanou kuchyňskou pomůcku, jakou je vařečka, existuje mnoho nářečních obměn: vařejka, vařajka, vařaška, vaříška, vařačka, vařala, měchačka, míchačka a tak dále. Úbytek znalosti a užívání nářečních výrazů je znát a postupuje s generacemi. Když vezmeme nářeční materiál z celoúzemního výzkumu z šedesátých a sedmdesátých let jako sto procent, tak současná nejstarší generace z toho užívá nebo má alespoň v pasivní slovní zásobě asi pětasedmdesát procent.

Jak jsou na tom mladší?
Střední generace má zhruba polovinu a mladá, když to dobře jde, pětadvacet procent. Zdůrazňuji, že to platí jen, když jsme hodně optimističtí. Ale záleží také na tom, odkud mluvčí pocházejí. Čím víc jdete na východ našeho území, tím je tradiční nářečí víc zakořeněné.

Jaké pro to máte vysvětlení?
Je to dáno vývojem, uchováváním tradic a v poslední době i snahou o obnovování nářečí. Asi nejvýrazněji se to projevuje v centrální části středomoravských nářečí. Pro tento jev jsme použili označení „hanácké obrození“. Nářečí se uplatňuje i na místech, která pro ně nejsou přirozená a typická, tedy mimo rodinu nebo soukromou komunikaci. Používá se v reklamách, objevují se nářeční slovníčky, knižní i internetové konverzace v takzvané hanáčtině. Zajímavý počin je i učebnice hanáčtiny pro nejmenší.

Na výstavě se objevuje označení takzvaná hanáčtina. O co jde?
Území, kde se mluva běžně označuje jako hanáčtina, je v naší terminologii centrální podskupina středomoravských nářečí. Vyznačuje se tím, že má sedm krátkých samohlásek, tedy a, e, i, o, u, široce vyslovované e a o.

Řeč zapisujete se „střéškama“?
Ano, pro označení širokého e a širokého o, tedy hlásek, které jsou na místě původních y a u, se často používá znaménko podobné stříšce. V odborném dialektologickém přepisu širokou výslovnost označujeme pod hláskou znakem, který vypadá jako obrácená stříška.

Od Olomouce na sever je na mapě velké bílé území, podobně v pohraničí. Co to znamená?
Jde o oblasti, kde došlo po druhé světové válce k vysídlení německy mluvícího obyvatelstva a k dosídlení lidmi, kteří přišli z různých koutů naší země. Tady před padesáti lety výzkum tradičních nářečí neprobíhal právě proto, že se vyměnilo obyvatelstvo a to pak bylo nářečně různorodé. Tehdy se v těchto oblastech zkoumalo jen ve městech u mladé generace. Byly to děti zhruba ve věku patnácti let, většinou se tam už začátkem padesátých let narodily. Dnes představují nejstarší generaci. V devadesátých letech se v severomoravském pohraničí zjistilo, že tehdejší mladá generace používá v soukromé komunikaci hovorovou variantu spisovné češtiny. Uchylovali se k univerzálnímu vyjadřování společnému všem. Plánujeme udělat nový výzkum na celém našem území, tedy včetně pohraničních oblastí, abychom zjistili, jaký je stav našich nářečí a každodenní mluvy dnes, které regionální rozdíly přetrvávají a které zmizely.

Jaká jsou naše nářečí?
Jsou bohatá a zajímavá. Z pohledu toho, kdo je nezná, jsou překvapivá a vtipná. Na výstavě máme různé zajímavosti. Například rekordmanem je střenka, postranní část držadla nože. V našem archivu se nám podařilo vyhledat 57 různých nářečních pojmenování. Ta střenka, ten střenek, to střenko a potom spousta hláskových obměn: strenka, střemka, třemcha, křenka, třenek, třinek, křemko, křencho a tak dále.

Nebyl by problém vysvětlit, co je vůbec střenka?
Možná, i když na výstavě byli středoškolští studenti a ti věděli. Když se podíváme na obrázek pece, který se při výzkumech dříve používal, popsat by ho dnes dokázal málokdo. Přitom dřív byla pec snad v každé chalupě, pekl se v ní chleba a jednotlivé části měly svá pojmenování. Stejně tak pluh, selský vůz, různé druhy kos, cep… Je logické, že nedokážeme pojmenovat to, co nepoužíváme, to, co v našem běžném životě už nemá své místo.

Slova, která na výstavě ukazujete, jsou tedy součástí takto zaměřených dotazníků?
Ano, vybrali jsme hlavně ta, která dokládají skloňování podstatných jmen. Máme tu i pár map ukazujících rozdíly ve slovní zásobě. Třeba nemocný člověk se označoval výrazy jako marod, marodnej, chorobnej, churavej, stonavej, stunavej, darebnej, nascípané, chorý… Materiály, které prezentujeme na výstavě, nedokládají jen stav nářečí a jejich bohatost, ale i to, jak lidé žili. Jak se léčilo, jaké cukrovinky se prodávaly na pouti, jak se pekl chleba. Nebo pojmenování pro svobodnou ženu, která otěhotněla; výrazy jako zmrhalka, dopuščalka, přespanka naznačují negativní postoj tehdejší společnosti k takové ženě.

Od té doby se společnost hodně změnila.
Před padesáti lety se zkoumalo u nejstarší generace, lidem bylo zhruba 70 až 85 let, narodili se na přelomu 19. a 20. století a celý život prožili většinou ve své rodné obci. Zažili obě světové války, mnozí muži byli v první světové válce na frontě. Při výzkumech se pořizovaly i zvukové záznamy, některé si mohou návštěvníci výstavy poslechnout. Nahrávalo se na kotoučový magnetofon Sonet Duo. Dnes je to mnohem snazší. Proto kdo má babičku, dědu, kteří mluví nářečím, ať vytáhne mobil a nahraje si jejich vzpomínky. Taková vyprávění nám mají co dát, protože dnes už žijeme jinak.