Evoluční výhodou lidského předka i prvního člověka nebyla síla, nýbrž slabost. Tváří v tvář přírodě včetně fyzicky silnějších druhů musel tvořit spolupracující společenství. Klíčovým faktorem evoluce tak nemusí být schematicky pojímaný boj o život a soupeření, ale naopak vzájemná pomoc a uznání. Alespoň to před více než sto lety tvrdil ruský anarchista a přírodovědec Petr Kropotkin. Se znalostí průběhu krize koronavirové, s vědomím nástupu té klimatické a bohužel i tváří tvář probíhající ruské invazi na Ukrajinu je zřejmé, že Kropotkin je autorem stále aktuálním.
Podle švýcarského historika Philippa Sarasina patří k nejradikálnějším moderním myslitelům Charles Darwin. Svou evoluční naukou totiž zásadně změnil náš pohled na svět, jenž se jejím prostřednictvím stal výsledkem a současně prostředím neustálých proměn všeho živého. A to včetně člověka, který se při absenci jakéhokoliv „velkého plánu“ včetně Božího záměru stal zjevem v podstatě náhodným.
Dílem O vzniku druhů zveřejněném v roce 1859 způsobil Darwin mezi současníky pozdvižení. Promýšlet jeho dopad však neznamená sledovat jen horlivé debaty, jež ve své době vyvolalo. Věnovat pozornost evoluční teorii taktéž značí reflektovat Darwinovo myšlenkové dědictví, třebaže on sám za něj nebyl vždy zodpovědný.
S Darwinovou teorií se to má totiž stejně jako s jinými naukami. Okamžikem zveřejnění nad nimi ztrácí autoři kontrolu – vědění si žije vlastním životem. Tu v odborných kruzích, jindy v laickém prostředí je v rozličných souvislostech a s různými motivacemi nejen dále reprodukováno, ale často i reformulováno.
Darwinovo dílo tak najdeme i v rodokmenu rasových teorií a eugenických vizí – sociální darwinismus nalézající v pozdním 19. století ohlas ve vědě, včetně té ekonomické, politice či publicistice svérázně přenášel evoluční teorii včetně svůdné představy o přežití nejschopnějších na společenský ruch, počítaje v to i život národů chápaných jako kolektivní bytosti.
Jan Randák
COOLna 
Napsat komentář