Kdo závidí nejvíc? Obvykle je to člověk nespokojený, nešťastný a také unavený. „Kdo je vyčerpaný, bývá chmurnější, vidí věci černěji, než jsou, a má větší tendenci porovnávat se s okolím negativním způsobem,“ říká psycholožka Kateřina Cajthamlová. Když vám není dobře, s větší pravděpodobností vás naštve, že se někdo jiný má lépe – aspoň ve vašich očích.
Ono porovnávání se s okolím a všímání si toho, že někdo má něco lepšího než já, přichází obvykle s věkem. „Malé dítě se cítí všem rovno, s nikým se nesrovnává. S tím obvykle začínají jeho rodiče, když ho srovnávají se sourozenci, a pokračuje to mezi vrstevníky,“ vysvětluje psycholožka.
„Když si uvědomujete určitá negativa, můžete říct: ‚Dneska jsem byla méně šikovná než kamarádka, ale přemýšlím o tom, snažím se a povedlo se mi něco jiného.‘ Důležité je skončit pozitivem. V českém prostředí ovšem říkáme třeba: ‚Ten sloh máš dobrý, ale je tam spousta gramatických chyb.‘ Nebo: ‚Moc se nevytahuj, aby se příště něco nepokazilo.‘ Je to takové strašení, ukapávání jedu, které se dodnes hojně objevuje na školách,“ upozorňuje psycholožka a připomíná, že podobně přistupujeme k hodnocení české historie. Ceníme si naší slavné minulosti, přesto často končíme poraženeckým dodatkem: A pak někdo přišel, ukradl nám to a my jsme nemohli nic dělat.
Moralisté se někdy snaží vyvolat dojem, že současné generace se chovají hůř než ty před nimi („Tohle za nás nebylo!“), ale třeba závist se objevuje odnepaměti. „Je to emoce, pocit, který známe už ze starověkého Řecka a Říma. O závisti se mluví v řeckých pověstech a bájích a od raného středověku patřila k sedmi hlavním hříchům vedle pýchy, lakomství, hněvu, smilstva, nestřídmosti a lenosti,“ připomíná historička Radmila Švaříčková Slabáková, která působí na Univerzitě Palackého v Olomouci a píše historické knihy. Závist bývala spouštěčem intrik u dvora, kde pánové bojovali o moc a dámy o přízeň, ale v nižších vrstvách mívali lidé jiné starosti.
„Středověk byl rámovaný silným vztahem k Bohu a učením o trojím lidu. Poddaní brali své postavení jako neměnné. Teprve v dobách osvícenství, na přelomu osmnáctého a devatenáctého století, si prostí lidé začali uvědomovat, že jejich postavení ve společnosti nemusí být provždy dané a že by mohli chtít víc,“ říká Radmila Švaříčková Slabáková.
Razantně přitom odmítá často omílané tvrzení, že závist je typicky česká vlastnost. Upozorňuje na zmínku ve francouzské encyklopedii z devatenáctého století, kde jsou jako závistivý národ označení Angličané. Doslova se tam píše, že Angličané jsou vždy a ve všech situacích závistiví, žárliví na jiné národy, egoisté, jaké svět neviděl. „To je samozřejmě pohled, který vyplývá z tehdejší situace vleklých konfliktů mezi Francií a Británií. V současných dějinách emocí se má za to, že jsou sociálně konstruované, to znamená, že závisí na dané společnosti, jak s nimi pracuje a nahlíží na ně.
Proto se závist v USA na přelomu devatenáctého a dvacátého století stala především pro střední vrstvy hnací silou ekonomiky. Moralisté přestali vyzývat ke skromnosti a spokojenosti, přestali kárat nižší vrstvy, že nemají toužit po tom, co mají jejich bohatší sousedé. Místo toho se lidé začali povzbuzovat, aby šli za tím, co si přejí, za svými objekty touhy. Závist už nebyla hřích, ale důležitý stimul pro ekonomiku. Něco z tohoto myšlení zůstává v USA pořád,“ dodává historička, a potvrzuje tak slova psycholožky Cajthamlové o tom, že závist pociťují lidé všude na světě, ale záleží na tom, jak s touto emocí naloží – jestli ji přetaví v energii, která je posune vpřed, nebo jim začne ubírat síly jako negativní myšlenka.
COOLna 
Napsat komentář