COOLna

Popírání útoků, masakrů či pokusů o vraždu navzdory důkazům je kremelské propagandě vlastní. Lhaní, při kterém se dotyčný ani nesnaží předstírat, že mluví pravdu, je podle expertů historicky zakořeněným rysem ruské kultury. A má v ruštině i svůj výraz.

„Pravidla jsou jednoduchá: lžou nám. My víme, že lžou. Oni vědí, že to víme, ale lžou dál. A my dál předstíráme, že jim věříme.“ Tak shrnula fenomén zakořeněný hluboko v ruské realitě Jelena Gorochovová v knize Hora drobků (2010), v níž vzpomíná na dětství v Sovětském svazu. Tato myšlenka se v různých obměnách objevuje napříč ruskou historií, jako citát je často připisována i spisovateli a disidentovi Alexandru Solženicynovi.

Popírání dělostřeleckých útoků, masakrů civilistů a vlastně i celé samotné války provází současný ukrajinsko-ruský konflikt nejen od jeho počátku, ale už dlouho před ním. „Neplánujeme válku na Ukrajině,“ hlásil ruský prezident Vladimir Putin ještě pár dní před zahájením invaze, zatímco u hranic shromažďoval vojsko.

Čestná lež v národním zájmu či pro vyšší dobro, alternativní pravda či strategická nepravda – tento jev bývá označován různě. „Bezostyšné lhaní, kdy se dotyčný ani nesnaží předstírat, že mluví pravdu, není vlastní jen ruskému národu,“ píše ve své analýze na serveru The Conversation Neil Bermel, profesor ruských a slovanských studií na Sheffieldské univerzitě. Ruština pro něj má ale specifický výraz – vraňjo.

Zatímco běžnou každodenní lež, jejímž cílem je oklamat a nebýt odhalen, označuje ruština výrazem „lož“, vraňjo jde mnohem dál. Má nádech poněkud pejorativní, do češtiny by se dal přeložit jako „kecy“ – evidentní, leč v původním významu relativně neškodná nepravda. Asi jako když se školák vymlouvá, že mu domácí úkol sežral pes, pokračuje Bermel. Lžete, abyste si zachovali tvář.

Stal se základem života v SSSR. Sovětští vůdci takřka denně chrlili doma i v zahraničí prohlášení, o nichž věděli, že jim nikdo neuvěří. Přesto se drželi ideologicky čisté linky – z čela jedné z největších imperiálních mocností hlásali antiimperialismus. V ústavě zaručovali velké politické svobody, zatímco tvrdě potlačovali jakoukoli kritiku režimu.

Historie ruské lži jde ale mnohem dál. „Já mám vraňjo rád! Je to jediná výsada člověka mezi všemi ostatními organismy. Přes lež k pravdě! Právě proto jsem člověk, že lžu,“ říká už v roce 1866 ústy Dmitrije Prokofjiče Razumichina ve svém románu Zločin a trest Fjodor Michajlovič Dostojevskij.

A nejinak je tomu se současnou ruskou propagandou. Kreml se stejným sebevědomím odmítá zodpovědnost za masakr civilního obyvatelstva v Buči, s jakým popíral podíl na sestřelení malajsijského letadla MH17 na Ukrajinou v roce 2014 či na pokusu o otravu dvojitého agenta Sergeje Skripala o čtyři roky později ve Spojeném království.

Dva příslušníci kontrarozvědky FSB, které britská policie označila za pachatele útoku, tehdy tvrdili v ruské státní televizi, že do Salisbury vyrazili jako obyčejní turisté, aby si prohlédli legendární katedrálu. „Vysvětlení bylo natolik přitažené za vlasy, až se zdálo, že se ani nesnaží o věrohodnost,“ konstatuje Bermel. Lhát podle něj Rusové nepřestanou, ani když jsou konfrontováni s důkazy – jedno vraňjo jen začnou přebíjet dalším.

Prozápadní a liberální ruská média označují koncept vraňjo za charakteristickou taktiku Kremlu. Už se mezi nimi ujal i nový složený termín: gosvraňjo (gosudarstvennoje vraňjo – vládní lži). Tento postoj popírání bez snahy o věrohodnost považují za projev nadřazenosti, síly a lhostejnosti k obecným konvencím.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.