V osmdesátých letech 19. století napsal vrchní právní poradce ruského ministerstva zahraničí, že pokud by byl někdy národnostní princip – tedy vlastní stát pro každý národ – uplatněn na rozsáhlé území ovládané Romanovci, Habsburky nebo Osmany, výsledkem by byla strašná spoušť. Měl pravdu. Vyžádalo si to dvě světové války, množství menších konfliktů, genocidu a etnické čistky obřích rozměrů, než se imperiální mapa střední a východní Evropy změnila po roce 1945 v mapu národnostní. Velká část Blízkého východu se dodnes potýká s následky zániku osmanské říše a koloniálních říší Británie a Francie, které zaplnily vakuum po odchodu Osmanů. Evropské etnolingvistické a demokratické národní státy jen obtížně zapouštějí kořeny ve světě, kde věrnost tradičně patřila místní komunitě, náboženství, dynastii a regionu.
Následky rozpadu říše se často projeví až po jedné či více generacích. Bangladéš se od Pákistánu odtrhl až 24 let po rozpadu Britské Indie. Ačkoli byl zánik britského impéria zvládnut lépe než mnohé jiné, postimperiální konflikty dodnes zuří po celém světě, od Irska přes Blízký východ (Kypr, Irák, Palestina) až po Fidži. Nejhorším z nich je konfrontace mezi Indií a Pákistánem o sporný hraniční region Kašmíru…
The Economist
COOLna 
Napsat komentář