Prý se naše „řeč“ očí vyvinula z týmové spolupráce pralidí, kteří si toho potřebovali pohledem hodně říct, na rozdíl třeba od medvědů…
Ano, protože jsme dlouhodobě žili v kmenových společenstvech, kde na pohledu záviselo i přežití skupiny, jelikož pravěcí lovci na sebe nemohli na lovu volat a museli se tedy umět dorozumívat jinak. Navíc první milion let se naši prapředci dorozumívali bez verbální řeči.
Není ani náhoda, že například dnešní ženy „čtou“ pohledy mnohem lépe než muži. Jelikož dítě první tři roky života nemluví, žena musí z pohledu miminka poznat, kdy má hlad a co ho třeba bolí, protože ne vždy se dítě vyjadřuje pláčem. Ten je pro dítě sice nejjednodušší, ale osmdesát procent sociální komunikace mezi matkou a dítětem probíhá pohledy. I proto se lidské oko takhle vyvinulo, a proto ho označujeme za hlavní kanál neverbální komunikace.
Už ve starověku se říkalo „hlídat si něco jako oko v hlavě“, důležitost oka intuitivně chápali už tehdy. Třebaže máme pět smyslů, osmdesát procent všech informací, které člověk během života získává, přenáší oko. Na hmat, chuť, sluch a čich zbývá zhruba po pěti procentech. A oko nejenže informace přijímá, ale také je vysílá.
Používá se to například v kriminologii při výsleších. FBI má ve virginském Quanticu akademii, kde učí známý expert Joe Navarro, kubánský emigrant a jejich nejvíce vyznamenávaný agent. Ten dlouhodobě odezírá chování lidských očí, ke kterým ale patří i obočí, oblast pod očima, vrásky nebo oční víčka. Svoje poznatky zformuloval do teorie výslechové techniky a při ní klade hlavní důraz právě na sledování očí. U nich rozeznává 35 poloh.
Evoluce to přitom udělala tak, že když něco nesnášíme nebo nenávidíme, tak na to reagujeme zúžením zorničky. Ta je schopna se až čtyřikrát zvětšit a až čtyřikrát zmenšit, a podle toho je možné poznat, jestli vás druhý člověk vidí nebo nevidí rád. Naopak když se zornička rozšíří, tak to značí třeba i sexuální zájem.
Při zúžení zorniček – a to je dané miliony let evoluce – cítíte nebezpečí. Když lovíte kořist, tak se vám zorničky zmenší, abyste lépe sledoval jen tu kořist. Kdežto když se při konverzaci necítíte ohrožen, zornička se samovolně rozšíří. Tohle neděláme vědomě, dělá to za nás ta nejstarší část mozku, která se někdy označuje jako ještěří mozek.
Nakažlivé je třeba i zívání…
Když bylo pralidí v jeskyni třeba třicet a jednomu se chtělo spát, tak potřeboval ostatní zklidnit, a tak se zřejmě zívání podobně jako úsměv přenášely na ostatní. Evoluce to zkrátka vymyslela tak, že když jsme všichni žili v jeskyni a někdo se usmíval nebo chtěl spát, tak my jsem automaticky zrcadlili jeho náladu, protože to pro to společenství bylo výhodné. I to, že vám oplatím stejným úsměvem, je pravěký atavismus.
Z oka se obraz přenáší do mozku, který to vyhodnocuje. Probíhají tam v základě dvě reakce – sympatie, nebo antipatie. A tyto emoce jsou závislé i na tom, jak dlouho vzájemný pohled trvá. Většinou se uvádí, že když trvá tři až sedm vteřin, tak nám to bývá sympatické a cítíme s druhým člověkem spřízněnost. Pokud to ovšem trvá déle než sedm vteřin a nejste výjimečně zamilovaní, tak se jedná o takzvané civění, a to už je nám nesympatické.
Zase se to vysvětluje evolucí, protože dlouhotrvající pohled byl vždycky předznamenáním útoku. Dodneška si můžeme všimnout, že když se potkají psi nebo jiné šelmy, které se vzájemně dívají do očí, tak po určité době vnímají pohled jako výzvu k boji. My už jsme dnes civilizovaní a nepereme se spolu, ale pořád ten delší pohled budeme vnímat jako nepohodlí. Neděláme to ovšem vědomě, dělá to za nás ten ještěří mozek, ta amygdala (část mozku, která má významný vliv na sociální a emocionální chování člověka, pozn. red.). V podstatě nám amygdala říká: „To on si teď už pohledem přeměřuje vzdálenost, za chvíli skočí a prokousne ti krk.“ Delší pohled prostě nevnímáme dobře, pokud se nejedná o blízkou osobu.
Ty dlouhé pohledy ale často také aktivně využívají manažeři při poradách jako „souboj pohledů“…
To máme paradoxně společné se psy. Podobně jako ti psi si úmyslně do očí hledí déle. A ten, kdo dřív oči sklopí k zemi, tak uznává toho druhého jako alfa samce. Ve chvíli, kdy se podívám k zemi, prostě tomu druhému říkám, že uznávám, že on je šéf, že to je jeho teritorium a že já ustupuji do pozadí..
Co všechno tedy očima můžeme vyjádřit?
Prakticky úplně vše – štěstí, agresi, smutek… Když potkám dobrého známého a řeknu třeba „Zdeňku, rád tě vidím!“, tak oblouky obočí narostou, oční víčka mi jdou nahoru a verbální část toho oslovení je v souladu s tím, co říkají i moje oči. Když to ale řeknu úplně jinak, víčka přitom pomáhají zaostřit můj zbraňový systém, očima zaměřuji cíl a podvědomě se mi nad kořenem nosu udělají na čele dvě rýhy – ty znamenají velké negativní pohnutí, ty se ošidit nedají.
Jinak děti i v pohledech hodně napodobují rodiče a z jejich očí často poznáte, co se třeba děje u nich doma –jen z toho, jak se tváří a kam se dívají nebo nedívají.
PŘÍKLADY MIKROVÝRAZŮ
Opovržení: Koutek úst se zúží a zvedne, ale jen na jedné straně úst.
Strach: Obočí se nadzdvihne a stáhne k sobě. Zvednutá horní víčka. Napnutá spodní víčka.
Hněv: Obočí dole a u sebe. Upřený pohled. Zúžené rty.
Štěstí: Vystouplé vrásky u očí. Lehký pohyb okohybných svalů.
Překvapení: Zvednuté obočí. Rozšířené oči. Pootevřená ústa.
psycholog neverbální komunikace Vladimír Svoboda
COOLna 
Napsat komentář