COOLna

Američané a Evropané se v našem novém století nechali vést tím, co nazývám politikou nevyhnutelnosti – pocitem, že budoucnost je jen další současnost, že zákony pokroku jsou známé, že neexistují žádné alternativy, a proto není třeba nic dělat. V americké, kapitalistické verzi tohoto příběhu přinesla příroda trh, který přinesl demokracii, jež přinesla štěstí. V evropské verzi přinesla historie národ, který se z války naučil, že mír je dobrý, a proto si vybral integraci a prosperitu.

Před rozpadem Sovětského svazu v roce 1991 měl komunismus svou vlastní politiku nevyhnutelnosti: příroda umožňuje technologii; technologie přináší sociální změnu; sociální změna způsobuje revoluci; revoluce nastoluje utopii. Když se ukázalo, že to není pravda, triumfovali evropští a američtí politici nevyhnutelnosti. Evropané se zabývali dokončením vytvoření Evropské unie v roce 1992. Američané usoudili, že neúspěch komunistického příběhu potvrzuje pravdivost příběhu kapitalistického. Američané a Evropané si své příběhy o nevyhnutelnosti vyprávěli ještě čtvrt století po konci komunismu, a tak vychovali tisíciletou generaci bez dějin.

Irák mohl tuto lekci potvrdit, kdyby se iniciátoři americké nelegální války zamysleli nad jejími katastrofálními důsledky. Finanční krize v roce 2008 a deregulace příspěvků na volební kampaně v USA v roce 2010 zvětšily vliv bohatých a snížily vliv voličů. S růstem ekonomické nerovnosti se zkracoval časový horizont a stále méně Američanů věřilo, že budoucnost skýtá lepší verzi současnosti. Při nedostatku funkčního státu, který by zajišťoval základní sociální statky, jež jsou jinde samozřejmostí – vzdělání, důchody, zdravotní péči, dopravu, rodičovskou dovolenou, dovolenou –, mohli být Američané zahlceni každým dnem a ztrácet smysl pro budoucnost.

Zhroucením politiky nevyhnutelnosti přichází jiná zkušenost času: politika věčnosti. Zatímco nevyhnutelnost slibuje lepší budoucnost pro všechny, věčnost staví jeden národ do centra cyklického příběhu oběti. Čas již není linií do budoucnosti, ale kruhem, který donekonečna vrací tytéž hrozby z minulosti. V rámci nevyhnutelnosti není nikdo zodpovědný, protože všichni víme, že detaily se vyřeší k lepšímu; v rámci věčnosti není nikdo zodpovědný, protože všichni víme, že nepřítel přijde bez ohledu na to, co uděláme. Politici věčnosti šíří přesvědčení, že vláda nemůže pomoci společnosti jako celku, ale může pouze chránit před hrozbami. Pokrok ustupuje zkáze.

U moci jsou politici věčnosti, kteří vyrábějí krize a manipulují s výslednými emocemi. Aby odvedli pozornost od své neschopnosti nebo neochoty provést reformy, nařizují občanům, aby v krátkých intervalech prožívali nadšení a rozhořčení a utápěli budoucnost v přítomnosti. V zahraniční politice věční politici bagatelizují a ruší úspěchy zemí, které by se jejich vlastním občanům mohly zdát vzorem. Využíváním technologií k přenosu politické fikce doma i v zahraničí popírají politici věčnosti pravdu a snaží se redukovat život na podívanou a pocity.

Nevyhnutelnost a věčnost převádějí fakta na vyprávění. Ti, kdo se řídí nevyhnutelností, považují každou skutečnost za výkyv, který nemění celkový příběh pokroku; ti, kdo se přesouvají k věčnosti, klasifikují každou novou událost jako další případ nadčasové hrozby. Každá z nich se vydává za historii, každá z nich historii odstraňuje. Politici nevyhnutelnosti učí, že na konkrétních událostech z minulosti nezáleží, protože cokoli se stane, je jen voda na mlýn pokroku. Politici věčnosti přeskakují od jednoho okamžiku k druhému, v průběhu desetiletí či staletí, aby vytvořili mýtus nevinnosti a nebezpečí. Představují si cykly ohrožení v minulosti a vytvářejí imaginární vzorec, který realizují v přítomnosti vytvářením umělých krizí a každodenních dramat.

Věčnost vzniká z nevyhnutelnosti jako duch z mrtvoly. Kapitalistická verze politiky nevyhnutelnosti – trh jako náhrada politiky – vytváří ekonomickou nerovnost, která podkopává víru v pokrok. Se zastavením sociální mobility ustupuje nevyhnutelnost věčnosti a demokracie oligarchii. Oligarcha spřádající příběh o nevinné minulosti, možná pomocí fašistických idejí, nabízí falešnou ochranu lidem se skutečnou bolestí. Víra, že technologie slouží svobodě, mu otevírá cestu k jeho podívané. Oligarcha přechází do reálné politiky ze světa fikce a vládne vyvoláváním mýtů a výrobou krizí.

V roce 2010 jeden takový člověk, Vladimir Putin, doprovodil jiného, Donalda Trumpa, od fikce k moci. Poté, co zvládli politiku věčnosti doma, chránili ruští vůdci sebe a své bohatství tím, že je vyváželi.

Nebyly to ani tak volby jako spíše fikce, co umožnilo deset let po zániku Sovětského svazu předání moci z rukou Borise Jelcina Vladimiru Putinovi. V Rusku se nikdy neujala demokracie v tom smyslu, že by se moc vyměnila po svobodných volbách. Jelcin byl prezidentem Ruské federace díky volbám, které se konaly v červnu 1991, kdy bylo Rusko ještě sovětskou republikou. Účastníci těchto voleb nevolili prezidenta nezávislého Ruska, protože žádné takové Rusko ještě neexistovalo.

V roce 1993 Jelcin rozpustil ruský parlament a poslal proti jeho poslancům ozbrojence. Svým západním partnerům tvrdil, že jde o racionalizaci nutnou k urychlení tržních reforem, což byla verze událostí přijímaná americkým tiskem. Dokud se odvolávali na trhy, mohli nevyhnutelní politici považovat útok na parlament za krok k demokracii. Jelcin pak konflikt s parlamentem využil jako ospravedlnění pro posílení prezidentského úřadu. V roce 1996 Jelcinův tým (podle vlastního vyjádření) zfalšoval volby, které mu zajistily další prezidentské období.

V roce 1999 byl Jelcin očividně nemocný a často pod vlivem alkoholu a problém nástupnictví se stal akutním. Bylo třeba uspořádat volby, které by ho nahradily; z pohledu oligarchů bylo třeba je řídit a kontrolovat jejich výsledek. Bylo zapotřebí nástupce, který by umožnil Jelcinově rodině (jak v běžném smyslu jeho příbuzných, tak v ruském smyslu spřátelených oligarchů) zůstat naživu a udržet si bohatství. „Operace Nástupce“, jak se výzvě v Kremlu říkalo, měla dvě fáze: najít nového člověka, který by nebyl známým Jelcinovým spolupracovníkem, a pak vymyslet falešný problém, který by pak mohl zdánlivě vyřešit.