COOLna

Joshua Goldstein v knize Válka a gender píše, že genderové normy často formují muže, ženy i děti právě podle potřeb válečného systému. Genderové uspořádání je něco, co nás na válku připravuje, co ji dále stupňuje, co ji vůbec dělá myslitelnou. Malí chlapečci si od dětství hrají na vojáky, na hrdiny. Aby jejich počínání mělo smysl, musí mít něco, za co budou bojovat a co budou chránit. Zemřít v boji za obranu něčeho zní vzletně, mužně. Od toho jsou tu příběhy o dobru a zlu, o hrdosti na svou vlast, o zločincích a hrdinech, spojencích a nepřátelích, silných chránících slabé. A od toho jsou tu také ženy, které je potřeba chránit. Aby je bylo možné chránit, je potřeba, aby byly slabé a ohrožené. Ohrožené ženy plodí neohrožené muže, skutečné muže. Mír, pohoda a klid plodí leda krizi mužství.

Tento text má upozornit na genderované diskursy obestírající násilí, agresi a válku a pojmenovat vžitá klišé, která se při uvažování o válce používají. Jedním z nich je například to, že jsou ženy převáženy do bezpečí. Ve válce není možné nikoho chránit, z války nelze utéct do bezpečí. Ať už má člověk v ruce zbraň nebo válečné území opouští, není v bezpečí. Lidé, kteří z Ukrajiny odejdou, si válku odnášejí s sebou. Přežít každý další den obnáší podobnou dávku strachu i odvahy jako účastnit se bojů. Odjet do cizí země, opustit domov, přátele a rodinu a čelit otázkám a slzám vlastních dětí vyžaduje nepředstavitelnou sílu, která navíc není sycena bojovným adrenalinem. Ovšem lidem, kteří to dělají, se obvykle pomníky nestaví. Válka, to nejsou muži-hrdinové a ženy- oběti, jen lidé drcení válkou. Další genderované klišé je muž-dezertér. Muž, který odmítne vzít do ruky zbraň a střílet po druhých, je historicky vnímán jako jeden z nejodpornějších zločinců. Když ale odmítneme patriarchální optiku hrdinství, lze dezertéry spíš obdivovat za to, že se vzepřeli systému a odmítli válečnou mašinérii.

Válka v bývalé Jugoslávii byla rámována patriotismem plynule přecházejícím v nacionalismus a ideové konstrukce národa-oběti a národa-usurpátora. Ženy se staly ztělesněním vlasti, kterou se nepřítel snaží znásilnit, penetrovat ji a zasít do ní své vlastní sémě, aby tak kolonizoval podrobovanou zemi. Slavenka Drakulič a další feministky odmítly tento obraz znásilnění jako útoku na národ a zdůraznily, že jde v první řadě o útok mužů na ženy. Ukázaly, že živnou půdou ozbrojených konfliktů je toxická maskulinita vepsaná do národovectví. Feministickým skupinám šlo tehdy o to, aby překlenuly propasti, které vyhloubil patriotismus, aby ukázaly, že Chorvaté jsou stejnými lidmi jako Srbové či Bosňáci a že všichni dohromady válkou trpí. Odmítaly jednoduché rozdělení na oběti a agresory. Feministky, které se rozhodly psát kriticky o válce, byly označeny za vlastizrádkyně a v médiích o nich vycházely články s titulky jako „Chorvatské feministky znásilňují Chorvatsko“. Byly nazývány čarodějnicemi, odpadem, který se nedá ani recyklovat. Rozbíjely totiž nejen genderový řád, ale především velké vyprávění o válce a hrdinství, které činí lidi – a především muže – ochotnými bojovat, protože „válka udělá z kluků chlapy“.

Z tohoto pohledu je velkým úspěchem důraz, který hodně lidí klade na to, aby se nešířila kolektivní nenávist vůči Rusům. Invaze na Ukrajinu není vnímána jako konflikt mezi Ukrajinou a Ruskem, ale jako akt Putinovy agrese. V tomto je situace na Ukrajině výjimečná. Vidíme protesty Rusů a Bělorusů, kteří se za své vládce stydí. Ruští vojáci nejsou vykreslováni jako démoni, ale zůstává jim rozměr lidí v soukolí dějin. Zásadní zásluhu na tom má i prezident Zelenskyj, který nevyostřuje situaci zuřivou rétorikou, a naopak se snaží smírně oslovit obyčejné Rusy.

Diskursy sexuality a genderu používá Putin k legitimizaci své moci už léta. Skrze to, čemu se říká „obrana tradičních hodnot“ a „boj proti genderové ideologii“, posiluje establishment, oslabuje opozici a především získává mezinárodní spojence. Sám sebe prezentuje jako „opravdového chlapa“, svalnatého, rozhodného, nezdolného, jací už na Západě (kvůli politické korektnosti, feministkám a LGBTQ+) nejsou. Jeho nacionalistická ideologie stojí na představě vlasteneckého mužství a vznešeného mateřství, což má tvořit protiklad ke zhýčkanému slabošství západních mužů a emancipované přesexualizovanosti a bezdětné sobeckosti západních žen. Sám sebe Putin stylizuje do podoby vůdce konzervativní revoluce, která nabízí řešení krize hodnotově rozvrácených západních společností. Tuto krizi podle něj charakterizuje duchovní úpadek, ztráta křesťanské morálky, pravicový liberalismus v ekonomice a levicový liberalismus v kultuře. Evropě pak nabízí záchranu před takovými nebezpečími, jako je schválení homosexuálních sňatků, jež podle něj signalizují příchod společenského chaosu. Putin tedy nabízí Evropě pomocnou ruku. Evropa, posměšně označovaná „Gayropa“, může vstoupit pod ruský protektorát, a zachránit se tak sama před sebou. Pod Putinovým protektorátem bude mnohem snazší zatočit se všemi gayi, lesbami, transgendery, feministkami, pomýlenými lidskoprávními aktivisty a dalšími nositeli úpadku. To už ostatně předvedl doma.

Genderované diskursy moci však rozhodně nejsou jen Putinovou výsadou. Právě v těchto dnech v souvislosti s válkou na Ukrajině někteří komentátoři používají maskulinní metafory konfliktu: Putin si prý potřebuje použitím síly dokázat, že je chlap a že má „koule“, nebo naopak Západ má ukázat Putinovi, že má „koule“ ještě větší. Soutěž v chlapáctví světu ale opravdu nepomáhá.

Zatímco světoví političtí lídři dlouhodobě selhávají v řešení konfliktů, formují se zezdola iniciativy, které dokáží překlenout vleklé etnické, politické či náboženské spory. Takovým uskupením jsou Ženy v černém. První skupina tohoto hnutí se začala scházet v roce 1988 v Jeruzalémě. Šlo o izraelské ženy protestující proti brutalitě izraelské armády potlačující protesty Palestinců. Iniciativa se brzy rozšířila na další místa v Izraeli. Kromě odporu proti násilí a brutalitě neměla skupina žádný další politický program a dokázala spojit lidi různých politických názorů, vyznání či původu.

Toho hnutí organizované především ženami se následně objevilo v různých zemích světa a nenásilně vyjadřovalo protest proti násilí, nacionalismu, náboženskému fanatismu a nesnášenlivosti. Ženy v černém protestovaly během konfliktu v bývalé Jugoslávii a do dnešních dnů jsou aktivní v řadě dalších států. Ženské mírové aktivistky netvrdí, že by ženy byly rozenými mírotvůrkyněmi. Ženy podle nich však často obývají jiné kultury než muži a jsou v nepoměrně větší míře zapojeny do pečovatelské práce. Na svém webu píšou: „Víme, co znamená spravedlnost a útlak, protože je zažíváme jako ženy. Většina žen má jinou zkušenost s válkou než většina mužů. Všechny ženy se ve válce obávají znásilnění. Ženy tvoří většinu uprchlíků. Feministický pohled vidí mužské kultury jako obzvláště náchylné k násilí, a proto mají feministky sklon zastávat specifický pohled na bezpečnost.“

Zatímco světoví političtí lídři dlouhodobě selhávají v řešení konfliktů, formují se zezdola iniciativy, které dokáží překlenout vleklé etnické, politické či náboženské spory. Takovým uskupením jsou Ženy v černém. První skupina tohoto hnutí se začala scházet v roce 1988 v Jeruzalémě. Šlo o izraelské ženy protestující proti brutalitě izraelské armády potlačující protesty Palestinců. Iniciativa se brzy rozšířila na další místa v Izraeli. Kromě odporu proti násilí a brutalitě neměla skupina žádný další politický program a dokázala spojit lidi různých politických názorů, vyznání či původu.

Jejich protesty jsou specifické i tím, že často míří proti vlastním vládám a lídrům a kritizují jejich militaristické politiky a agresivní řešení. Zpochybňují princip hrdinství, které válka vyloženě potřebuje. Tvrdí o sobě, že nejsou organizací, ale prostředkem komunikace a vzorcem pro jednání. Nabízí alternativu k vnímání konfliktu jako „mistrovství světa v chlapáctví“, protože se nezaměřují na vítězství, ale na dohodu. Neobviňují z válek muže, ale patriarchát, toxickou maskulinitu a jejich deriváty, které často tvarují představu o správném vůdci. Jak říká Joshua Goldstein, zabíjení ve válce není přirozené ani pro jedno z pohlaví. Kéž by nás konflikt na Ukrajině dovedl k poznání, že svět je třeba spravovat jinak.