Cenné je nicméně určitě svědectví cestujících intelektuálů, zvláště tehdy, pokud měli možnost v Říši zůstat delší dobu. Byl to zejména případ afroamerického sociologa Williama DuBoise, který v Německu setrvával kvůli výzkumu průmyslového školství. Jeho pozorování jsou pronikavá v tom, jak dokáže odlišit ideologické kulisy a okázalou zdvořilost od skryté represe, ale i ve srovnávání situace Židů v Německu a Afroameričanů v USA: „To, co se odehrává v Německu, se děje v souladu se zákonem a otevřeně, i když to je kruté a nespravedlivé. Avšak ve Spojených státech jsou černoši pronásledováni a utlačováni potajmu, za flagrantního porušování zákonů.“
Na mnoha místech knihy vysvítá, jak propracovaný systém kulturní, respektive turistické diplomacie nacisté měli. Nešlo jen o oslnivé divadlo olympijských her roku 1936, ale i o sponzoring zahraničních spisovatelů a angažmá známých hudebníků nebo pořádání „kulturních výměn“ na univerzitní půdě. Morální integritu si dokázalo zachovat jen málo příchozích; o to víc je zarážející, jak moc západní svět nedůvěřoval svědectvím těch, kteří za kulisy dokázali nahlédnout, tedy především novinářů.
Kniha Julie Boydové, Cestování pod dohledem třetí říše (Karolinum 2019), začíná sugestivní scénou (jak se později ukáže, pravdivou): „Představte si, že je léto roku 1937 a vy jste na svatební cestě v Německu (…). Zničehonic k vám přistoupí žena, která vypadá jako Židovka (…) prosí vás, abyste vzali její dceru do Anglie.“ Co uděláte, ptá se autorka? Není těžké si představit, že s touto otázkou se můžeme setkat na dovolené leckde ve světě i dnes. Tak co uděláte? Je těžké se s tímto dilematem vyrovnat a po přečtení této knihy to dozajista nebudete mít lehčí.
Petr Vidomus
COOLna 
Napsat komentář