Když jsem rodině, u které jsem bydlel, o svém malém výletu řekl, dívali se na mě, jako kdybych se vylodil v Normandii. Jít někam v americkém městě pěšky může být totiž životu nebezpečná aktivita. A nemusí se jednat o rurální Arkansas. Pravděpodobnost, že vás při chůzi přepadnou, je v New Yorku vyšší než třeba v Káhiře. A co je horší, riziko nehrozí jen od zločinců. Pravděpodobnost, že vás na ulici zastřelí policista, je kdekoliv v USA vyšší než v Angole nebo Iráku. Samozřejmě za předpokladu, že máte tmavou pleť.
Kontinent plný divoké přírody a lidí, kteří byli považovaní za divochy bez práva na půdu, zkrotil neuvěřitelně ambiciózní geometrií, která ignorovala terén i kontext a dala důraz na nízkou hustotu budoucího osídlení. Jefferson nesnášel města, považoval je za příčinu chudoby starého kontinentu a Spojené státy chtěl mít jako zemi svobodných farmářů. Přesto byl asi nejdůležitějším urbanistou lidské historie. Podle struktury, kterou navrhl a která je dnes viditelná i z oběžné dráhy, se v USA staví dál. Jefferson se zasloužil o dvě věci: politické uspořádání, které dodnes dává někdejším otrokářským a rurálním státům nadměrnou reprezentaci ve všech volbách, a krajinu, ve které nejsou potřeba chodníky.
Jenže technicky není jednoduché v amerických městech demonstrovat. Demonstrovat můžete ve veřejném prostoru, jenže toho je v amerických městech minimum. Náměstí, na jakých probíhají protesty v Evropě, v Americe prakticky neexistují.
Ta náměstí, která známe třeba u mrakodrapů v New Yorku, jsou soukromá, úlitba městu za možnost postavit pár pater navíc. Skutečně veřejné náměstí typicky bývá relativně malý prostor kolem vládní budovy, většinou přímo uprostřed jednoho z bloků. Jsou to mimochodem často prostory, které soužily k aukcím otroků. Názvy starých budov jako market nebo exchange neodkazují k historickým trhům s ovocem, ale k obchodování s lidmi. Protesty se na relativně malých náměstích konají po obvodu budovy nebo na jejich schodech. Větší protest se proto zákonitě rozprostře do ulic, kde blokuje dopravu, nebo na chodníky, kterých je pomálu a jsou často soukromé.
Problém amerických protestů tedy je, že ačkoli ústava dává svobodě projevu výjimečný prostor, geometrie americké krajiny mu dává prostor minimální a dělá každé větší shromáždění lidí automaticky nelegálním.
K tomu se přidává i neochota tolerovat protesty na silnicích. Jak zmínil při současných protestech šéf newyorské policie: „Nechceme, aby se nám tu toulali lidi, upřednostňujeme právo lidí řídit.“ Protesty tedy často skončí násilným zásahem policie, pokud zrovna nedemonstrují okázale ozbrojení bílí strejdové.
Nedostatek veřejného prostoru ztěžuje nejen protestování, ale i běžnou chůzi. Protože chodníky nejsou v krajině roztahané do šířky potřeba, staví se málo a sebemenší vzdálenost se překonává autem. Chůze je nelegální nebo přinejmenším podezřelá. Jestli někam jdete, musíte jít buď silnicí, nebo přes soukromý pozemek. Jedno i druhé je životu nebezpečné. Tragičnost tohoto uspořádání se projevila například při zabití Trayvona Martina v roce 2011. Sedmnáctiletý kluk šel pěšky na blízkou benzinku koupit sladkosti. Protože v komunitě, kde bydlel, je místo chodníků soukromá pěšina, přítomnost chodce na ulici byla důvodem, aby se samozvaný hlídač George Zimmerman rozhodl na vlastní pěst dopadnout zjevného zločince a při potyčce Martina zastřelil. Chůze americkým městem je mimo Washington, New York, Chicago či San Francisco tak divná, že okolní řidiči předpokládají, že máte rozbité auto a nabídnou odvoz. V horším případě jste kriminálník, automaticky vydaný na milost policie nezatknout vás za celou řadu banálních přečinů spojených s chůzí.
Nízká hustota osídlení není volba, ale výsledek regulace. Postavit na vlastním pozemku druhý dům, bytový dům nebo polyfunkční objekt je ve velké části USA nelegální. Garážové začátky Microsoftu, Apple a Hewlett Packard jsou zajímavé mimo jiné tím, že kancelář nebo dílna ve vlastní garáži je dodnes nepřípustná. Skromné počátky dnešních gigantů jsou jedním z důvodů náklonnosti technologických firem k subverzivnímu libertariánství. Hlavní důvod odporu vůči hustší výstavbě je ale obava z obyvatel bytů. Byty jsou totiž eufemismus pro nájemníky a nájemníci jsou eufemismus pro víme koho.
Jeden z nejúspěšnějších standup komiků Chris Rock žije v Alpine Hill v New Jersey (na ulici před jeho domem taky není chodník), severně od New Yorku. V drahé, ale ne úplně luxusní čtvrti s několika sty obyvateli žijí jen tři další černoši. Mary J. Blige, Jay-Z a Eddie Murphy. Chris Rock to využívá k pointě vtipu: na to, aby černý Američan žil v dobré čtvrti, musí být jedním z nejlepších ve svém oboru na vrcholu kariéry. Ostatním stačí být třeba zubař. Segregace běžných černochů je smutnější. Černošská rodina s nadprůměrným příjmem 60 tisíc dolarů ročně typicky žije ve čtvrti, která kvalitou odpovídá bílé čtvrti s příjmem 12 tisíc dolarů, tedy pod hranicí chudoby. Časté ponaučení, které černoši vštěpují svým dětem, že aby byli úspěšní, musí být „dvakrát tak dobří“, zjevně podstřelují. Musí být pětkrát lepší.
Důvod, proč se na bohatství měst svou životní úrovní nepodíleli černoši, je postupné vrstvení vždy nových metod diskriminace.
Černoši byli vyloučeni hned ze dvou programů, které v polovině minulého století vytvořily pověstnou americkou střední třídu. Nejdříve se jim vyhnul New Deal a vznik důchodů. Ty se netýkaly pracovníků v zemědělství a v domácnostech, kde – náhodička, pracovala většina černochů. Po druhé světové válce je obešel program G.I. Bill, který vytvořil velmi štědrý sociální stát pro bílé veterány a jejich rodiny, ale černým rodinám nedal nic. Obojí bylo cílené, Roosevelt ani Truman nechtěl přijít o důležitou podporu jižních států. Poděkujte Jeffersonovi. Oba prosadili sice i masivní výstavbu sociálního bydlení, ale to nesmělo být integrované, navíc se často schválně stavělo na odlehlých místech, daleko od práce.
Kromě státu se na diskriminaci v bydlení podílel i soukromý sektor. Banky ve spolupráci s federální agenturou pro bydlení vytvořily mapy městských čtvrtí, kde nebylo možné si vzít hypotéku, či půjčku na opravy. Mapy doslova kopírovaly hranice černošských čtvrtí a podle hrozivé červené linky dostala tato strategie název redlining.
Oboje vedlo k nouzi. Jednak černí obyvatelé měst nemohli sehnat dostatek bydlení, protože nové čtvrti na periferiích vznikaly jen pro bílé, za druhé se kvůli nedostatku investic zhoršoval fyzický stav jinak celkem kvalitně postavených (a dnes velmi poptávaných) čtvrtí. Problém byl i s přístupem realitních makléřů. Ti měli v popisu práce v ceně zohlednit nejen stav a místo nemovitosti, ale i etnicitu obyvatel.
Nadměrné násilí policie se relativizuje, například tím že se jedná o „pár zkažených jablek“ (míněno v košíku jinak dobrých). To je ale nepřesné. Jednak zkažená jablka vylučují etylen, který vám rychleji zkazí i ta ostatní, ale hlavně, policejní práce je jeden z těch oborů, kde nelze tolerovat jakékoliv pochybení. Situace, kdy by přivolaní hasiči domy spíš zapalovali, je nepředstavitelná.
Kriminalita v amerických městech přitom třicet let klesá a represe nemusí být důvodem. Například politika Stop and Frisk v New Yorku, tedy náhodné zastavování a šacování především černošské a hispánské mládeže byla v roce 2014 zrušena ústavním soudem. Panovaly obavy, že pokud policie neprohrábne až 700 tisíc lidí ročně, zločinnost bude bujet. Kupodivu, stal se opak, kriminalita výrazně klesla. Důvod je, že když se mládež automaticky nekriminalizuje za banality, má větší motivaci důvěřovat státu a být spořádanými občany. Pro prevenci zločinnosti je mnohdy lepší a levnější v ulicích zlepšit osvětlení a zasadit stromy než dát policii tanky.
Současné americké demonstrace jsou zajímavé tím, že historicky protesty byly buď velké, nebo se konaly opakovaně, ale nikdy oboje najednou. Jiné je i složení protestujících. V šedesátých a devadesátých letech dvacátého století i „desátých“ toho našeho protestovali prakticky jen mladí černoši. Podle složení dnešních demonstrantů je vidět že situace mají plné zuby téměř všichni. Asi málokdo by si před měsícem představil, že symbolické vypálení policejní stanice v Minneapolis podpoří podle průzkumu 54 procent Američanů.
Bagatelizace protestů u nás je nešťastná. Dá se namítnout, že roky 1619, 1857, 1865, 1965, 1968 nebo 2014 jsou dávno pryč a nemají vliv na současnou situaci protestujících. To ale neodpovídá vnímání historických křivd pro kterýkoliv národ. V Maďarsku je dodnes živý odkaz Trianonu a i u nás je bagatelizování Mnichova, Koněva a Palacha oprávněně ostrakizováno. I dávné věci mají vliv na současnost. I historicky nesamozřejmá česká státnost je založená na nápravě křivd sahajících minimálně k husitství. Měli bychom umět podobně vnímat i zjevně mnohem horší historickou zkušenost černých Američanů, už jen proto, že odkaz křivd se jejich životů a peněženek dnes dotýká výrazně víc než osud Husa.
Peter Bednár, architekt a urbanista
COOLna 
Napsat komentář