COOLna

Termíny nízká hustota nebo monofunkčnost působí neutrálně, ale mají zásadní dopad na podobu krajiny. Z paradoxní obavy před zastavováním přírody obce nařizují výstavbu na velkých pozemcích, co nejdál od už postaveného.

Stavební legislativa na většině míst neumožňuje postavit smíšenou čtvrť s obchody a školkou. Tyto funkce musejí být od sebe oddělené a natolik vzdálené, že každá běžná aktivita vyžaduje jízdu autem. Vylučují se i jiné komplementární funkce, například logistika nemůže být v areálu s výrobou. Návaznost bydlení, práce, nakupování a klidně i halových center do sjednoceného celku, známá třeba z rakouských vesnic, je u nás nepřípustná. Rakouská vesnice není hezká kvůli vkusu a bohatství našich sousedů, ale hlavně proto, že jsou budovy blíž. A i díky tomu, že Billa může stát na historickém náměstí a dál plnit centrum obce každodenním životem lidí. U nás je většina malých center před komercí „ochráněna“, ale za cenu toho, že na náměstí není důvod jít a do jeho okolí investovat. Místo menších samoobsluh na návsích vznikne jeden supermarket na poli.

Nemožnost postavit výrobní areál blízko centra, třeba i se skromným bydlením pro zaměstnance, je motivovaná ušlechtilým cílem oddělit obyvatele od průmyslu a dopřát pracovníkům dost zeleně, přestože velká část výroby dnes probíhá prakticky nehlučně a bez kouře. Zaměstnance, často špatně placené, to vyhání v lepším případě do aut či sběrných autobusů, v horším případě do ubytoven, které lze provozovat jen tam, kde si na ně nikdo nebude stěžovat – na těch nejhorších a nejvzdálenějších místech.

Většinový ideál bydlení je rodinný dům se zahradou, daleko od lidí, ale zase blízko městu, obklopený zelení, ve které se nukleární rodina může po práci rekreovat grilováním v zahradě plné batolících se dětí nebo lovením pstruhů v blízkém potoce. Výstavba mimo město tuto představu bohužel nenabídne. Příroda se v okolí sídelní kaše nenachází vůbec, nebo pozůstává z polí protkaných silnicemi, ploty, sklady a parkovišti.

Tato preference je samozřejmě zcela legitimní. Jenže popularita je možná jen proto, že cena nemovitosti je pouze zlomkem skutečných nákladů na řídké osídlení krajiny. Infrastrukturu, údržbu, sítě a sociální služby hradí stát a obce. Jen to, co je před domem pod zemí, často převyšuje hodnotu nemovitosti samotné. Představa o soběstačnosti soukromých domů je možná jen za předpokladu ohromného dotování všeho: silnic, aut, služeb, a dokonce i malých obchodů.

Velké vzdálenosti vynucují pro důstojný život rodin alespoň dvě auta. Dům s tímto požadavkem téměř nejde navrhnout jinak, než aby celé čelní fasádě dominovala garáž, která je zároveň hlavním vstupem. Vchodové dveře v satelitech jsou úplně vedlejší, schované a zjevně nepoužívané. Nová typologie domů se radikálně odřezává od tisíciletého vývoje lidských sídel, která jsou zajímavá právě propracovaností vstupu a fasádou, která obohacuje i kolemjdoucí.

Rodinný dům bývá na pozemku nejčastěji zhruba uprostřed, kde spolehlivě znehodnotí všechny potenciální kvality domu i zahrady. Celá přední část pozemku je v nejlepším případě čistě dekorativní předzahrádka, ve které není důvod se zdržovat. Může pouze signalizovat příjem domácnosti nákladností a exotičností zeleně. Samotná ulice mezi domy, často pojmenovaná podle stromů, které byly na místě vykácené, je primárně prostorem pro hladký průjezd aut. Proto v ní chybí cokoliv, co by ho narušovalo: stromy, mobiliář a často i chodníky, tedy zároveň to, co vytváří příjemné a hezké prostředí. Nebezpečí plynoucí z rychlosti průjezdu znemožňuje mimo jiné bezpečný pohyb dětí, přestože jejich rodiče často utíkají z měst právě proto, aby si měly kde hrát. Důsledné oplocení pozemku je proto celkem logické řešení, hradba proti nebezpečí a okolní nehostinnosti.