COOLna

Na štěpení společnosti a na hluboké příkopy, zpravidla naplňované vzájemnou záští a nenávistí, si pomaličku zvykáme jako na běžný, všední jev, bez něhož se patrně náš život už neobejde. Každá příležitost, i ta nejméně pravděpodobná a zdravému rozumu se příčící, je důvodem pro to, abychom hloubili další jámu, stavěli další plot a přes něj na sebe „štěkali“.

Stávající spor, zda očkovat proti koronaviru, anebo neočkovat, je toho názorným příkladem. Nejde tu vůbec o stavění argumentů jeden proti druhému, ale o zjevování pravd. Kdokoli nehodlá sdílet „tu moji“, je předurčen k zatracení a k vyhoštění ze „slušné“ společnosti.

Italský list La Repubblica v komentáři na to téma napsal:

„Co vyrůstá zevnitř hnutí proti koronavirovému očkování, představuje tu nejnesnášenlivější a nejnebezpečnější verzi populistického odmítání demokracie. Odmítaje očkovací látku, chránící kolektivní zdraví, ztotožňuje se to hnutí se státem utlačujícím. Zastupitelským institucím odmítá přiznat jejich legitimitu. Popíraje poznání, zasévá nenávist. A v šíření nenávisti cestou digitálního i fyzického násilí se skrývá hrozba pro bezpečnost a blahobyt celé Evropy.“

Nelze se pod citovaný názor, který velmi přesně vymezuje, proč agresivní a militantní odpůrci očkování nás ve skutečnosti ochuzují o vlastní svobodu, nepodepsat s hořkým vědomím, že se sami přitom odvolávají na svobodu rozhodovat, jak naložit s vlastním tělem. Nejen, že sami šíří zlost a nenávist, ale zlost a nenávist vyvolávají. Jsou považováni za jednu z hlavních příčin nárůstu koronavirové nákazy, přehlcování kapacit nemocnic a odkládání jiných méně akutních zákroků, jakou jsou například operace rakovinových novotvarů. Zlost a nenávist tu jsou umocněny bezmocí nejen těch, kteří jsou například vystaveni vyššímu riziku na rakovinu zahynout, ale i jejich blízkých.

Příklad s očkováním uvádím ne proto, abych diskutoval otázku, zda očkovat, či neočkovat, ale abych na zcela konkrétním případu znázornil, jak se jako společnost štěpíme a kdy nám naše vzájemná nenávist brání byť se jen pokusit hledat společný jazyk. Obě strany si sice pochvalujeme, jací to nejsme pašáci demokraté a stoupenci svobody, a přitom rozumný dialog nejsme s to, jakmile s námi kdokoli nesouhlasí, udržet. Stáváme se o to agresivnější. Letmý pohled na kteroukoli sociální síť nám o tom přináší přesvědčivé důkazy. Stačí nesouhlasit, zapochybovat a už harpyje těch jedině správných a neotřesitelných pravd nenávistně zaútočí na jedince nesouhlasící a pochybující.

Ve skutečnosti se před našima očima neodehrává nic, co bychom už z historie neznali. Je to stará vesta. Lidé se odnepaměti vzájemně neposlouchají. Každý si mele tu svou. Nestarají se o to, jak přemýšlí ten druhý. Jedinou jejich starostí je přinutit druhé, třebas i násilím, aby se „zařadili“, aby přemýšleli a mluvili jako oni. Jinak je s proklínáním zatratí. Bolševici pro zatracené osoby měli dokonalý výraz: „bývalí lidé“.

Stačí jen připomenout nejen bolševickou, ale i náboženskou nesnášenlivost. Provázela po staletí Evropany v podobě krvavých náboženských válek a krvavého pronásledování jinak smýšlejících. Odchýlili jste se od úředně stanoveného dogmatu a pravověrní hned spustili pokřik o herezi a o zatracení. Pánubohu „šetřili práci“. Heretiky utráceli sami nejprve v mučírnách a pak na hranicích.

A jako by tato nenávist nestačila. Všichni rukou společnou po hlavě tloukli židy.

Zlom v jistém smyslu mohla přinést reformace. Dialog s pánembohem neprostředkoval už jen pomazaný kněz. Věřící mohli s bohem rozmlouvat přímo. Teolog Karel Skalický to nazývá „všeobecným kněžstvím“. Věřícím reformace nabídla šanci postupně přijít na to, má-li každý z nich „privilegium“ přímo boha oslovit a mluvit s ním, pak si jsou nutně všichni bez výjimky v jeho očích rovni. A jestli si jsou rovni v očích boha, jsou si rovni i ve vztazích vůči sobě navzájem. Příkopy hloubené výsadami katolického kněžstva, jejichž blahodárnost byla dána pouze „pomazaným“, reformace začala zasypávat.

Ne tak docela. Původce reformace Martin Luther ve snaze najít společnou řeč s německými rabíny a naklonit je reformaci, odkazuje se přece opět i ke Starému zákonu stejně jako judaismus, se rozlítil, když rabíni odmítli, že by měli sdílet jeho představu, že prorok Ježíš Kristus je i jejich spasitel, mesiáš. V reakci na to sepsal nenávistný pamflet „O lžích židovských“ (Von Juden und ihren Lügen). Jeho obsah je doslova krvelačný. Luther radí, aby kromě těch několika málo ke křesťanství konvertujících židů byli všichni ostatní zlikvidováni, jejich školy a synagogy vypáleny a aby všechny předměty, které by mohly připomenout jejich „zvrhlou“ kulturu, byly hluboko do země zakopány.

Nedivím se proto, že spisek nebyl z němčiny přeložen do žádného jiného jazyka. Obsah pamfletu byl zato inspirativní pro nacisty. Čítal si v něm Adolf Hitler. Není náhoda, že první nacistický protižidovský pogrom známý jako Křišťálová noc proběhl v noci z 9. na 10. listopadu 1938. Tehdy tisíce německých židů přišlo o život, desetitisíce skončily v koncentračních táborech, židovské obchody byly vypalovány stejně jako školy a synagogy, ničeny a rozvracovány byly i židovské hřbitovy. Přesně podle Lutherova návodu. Dělo se tak přece na jeho počest. Toho dne, ve čtvrtek 10. listopadu 1938 Luther slavil své 455. narozeniny.

Nenávist vůči židům neměla jen teologický podtext, ale i podtext sociální. Ve „Lžích židovských“ si Luther stěžuje na vlastní vrchnost, „která posedává, chrápajíc s hubou otevřenou, a nechává si od židů vykrádat váčky a truhly… Zloděj, který ukradne 10 zlatek, musí viset, zatímco žida, co krade zlato po tunách, obohacuje se na úrocích, mají knížata raději než samotného pánaboha.“

Antisemitismus (ale i bolševická třídní nenávist, v neposlední řadě i soudobá neukojitelná zášť vůči establishmentu) představuje vzorový příklad nenávisti institucionalizované. Má zároveň nezpochybnitelný sociální rozměr. Odvozujeme jej od přirozené snahy kohokoli z nás hledat příčiny vlastních neúspěchů, nezdarů, svízelů a strastí mimo sebe, v nepřátelském působení vnějších sil anebo v jejich spiknutí s cílem nám „bezbranným obětem“ ublížit, nás ponížit, zbídačit a následně nás „bezbranné“ zcela ovládnout.

Síly to nemusí být pouze ty obtížně uchopitelné, jako jsou předem dané osudové rány, jimž zpravidla čelíme zaříkáváním a vyvoláváním duchů, ale i síly zřejmé a viditelné, jimž obvykle přisuzujeme moc přesahující jejich skutečnou přirozenost. Toho si byli vědomi církevní otcové (Martin Luther rovněž), a tak kromě teologických důvodů, proč je třeba židy opakovaně zatracovat, si je jako menšinu po staletí uprostřed rigidně křesťanské společnosti pěstovali. Luther ten důvod vystihl přesně. Zatímco lapka, zmocniv se neprávem deseti zlatých, visí, žida, „co krade zlato po tunách, obohacuje se na úrocích“, knížata milují. Chybí jen dodat, že knížatům to nijak nebrání, aby čas od času „hladem či z epidemie zoufalému lidu“ nenabídli obětního beránka – vylít si vztek bezuzdným pogromem v židovském ghettu.

Zloba, jež v lidech narůstala díky obecně vládnoucí nespravedlnosti, vrchnostenské šikaně, vyvolávaná hladomory a epidemiemi, v dobách rádoby osvícenějších způsobovaná rostoucí sociální potřebností (zbídačováním), nezaměstnaností a z ní odvozujících se nejistot existenciálních, jen umocňovala vědomí bezvýchodného života tráveného uprostřed nepřátelského prostředí, lhostejno, zda skutečného, nebo smyšleného.

Sklonu nacházet příčiny strastí a svízelů vně sebe antisemitismus skvěle vycházel vstříc, ať už máme na mysli kterékoli z jeho mnoha podání. Křesťan jím osvědčoval upřímné křesťanství. Český vlastenec, vymezuje se vůči židovskému němčení, dává najevo upřímné vlastenectví. Proletář, poukazuje na údajný sklon židů hromadit kapitál cestou vykořisťování, vyjadřoval tak správný sociální postoj. Stranický funkcionář demonstroval příchylnost ke komunistické straně, tepaje sionistický (čti: židovský) imperialismus. V době nejnovější aktivista, zpravidla rádoby levicového ražení, usiluje o „spravedlivé“ vyrovnání politických poměrů na Blízkém Východě. Jejich „bezbrannou“ a politováníhodnou obětí státu Izrael mají být palestinští Arabové.

Názorové bubliny, které si žárlivě střeží svoji jedinou pravdu a zatracují každého, kdo by se jen náznakem pokusil je zpochybnit, lhostejno, zda se nacházejí uvnitř náboženství, anebo na sociálních sítích, by sotva dokázaly rozkládat společnost, kdyby tu nebyl ještě jeden rozměr, rozměr sociální.

Nejrozmáchleji jej rozpracoval jeho největší prorok, Karel Marx. Nevyhýbal se ani otázce židovské. V pojednání Zur Judenfrage z roku 1843 tvrdil, že židé mají přirozený sklon hromadit kapitál, vykořisťovat a utlačovat proletariát a že „ke spasení“ dojdou jedině tehdy, když se těchto sklonů zřeknou. Časem pochopil, že otázku sociální nelze zužovat jen na otázku židovskou, a v Komunistickém manifestu z roku 1848 píše o proletariátu a vykořisťovatelských třídách bez zpřesňujícího určení.

Příkop mezi vykořisťovanými a vykořisťovateli se naopak snažilo zasypat moderní křesťanské sociální učení. Trvalo na dialogu mezi „prací a kapitálem“. Jako příklad nám může posloužit první sociální encyklika papeže Lva XIII. z roku 1891 Rerum novarum. Se socialistickým hnutím opírajícím se o Marxovo učení encyklika ladila v pojetí odborové činnosti a v možnostech kolektivního vyjednávání jako cesty smírného řešení trvalého konfliktu mezi prací a kapitálem.

V básni Jiřího Wolkera U rentgenu se chudý ptá vyšetřujícího lékaře, co v jeho těle vidí vůbec nejhlouběji. On sám „si je jist, až (TO) vypadne, že rozkymácí zemi“. Lékařova odpověď zní nepřekvapivě: „Nejhlouběj, chudý, vidím nenávist.“

Nenávist, co pramenila z přesvědčení, že společnost je v principu nespravedlivá, že přeje jen několika málo vyvoleným bohatým, na které zbytek musí „dřít“, se do Wolkerovy básně nedostala nahodile. Sociálně podmíněna opravdu existovala. Stala se jakýmsi zvráceným hnacím motorem těch, co se nespravedlivým rozdělováním vytvořeného bohatství někdy oprávněně, někdy neoprávněně považovali za poškozené a ponižované. Ospravedlňovali jí „revoluční teror a násilí“, zanechávající za sebou potoky krve.

V literární podobě se s ní potkáme nejen u Wolkera zkraje 20. let minulého století, ale i o 40 let později u anglického spisovatele Alana Sillitoea. Původně dělník, Sillitoe patřil mezi „mladé rozhněvané muže“, anglické podoby amerických beatniků.

V povídce „Kolo“ vypráví jistý mladý dělník, že před časem „viděl film vo revoluci v Rusku, jak tam dělníci převzali všecko do svejch rukou… a všechny lidi hezky seřadili a každej musel nastavit ruce a ty dělňasové chodili a prohlíželi jim je, a jak měl někdo bělostný ručičky, hned šel ke zdi“.

Té nenávisti se říkalo třídní nenávist. Jestliže náboženská nenávist má na svědomí díky válkám a pronásledování „heretiků“ stovky tisíc nevinných obětí, svědomí třídní nenávisti zatěžuje počet nevinných obětí o řád vyšší. Srovnatelný je nanejvýš s počtem obětí holocaustu.

Pojem „tekutý hněv“ do teoretického myšlení vnesl americký sociolog polského původu Zygmunt Bauman, když popisoval „tekutost“ současné společnosti (Tekutá modernita). Pojem „tekutý hněv“ stručně a srozumitelně v deníku Referendum vymezil Jiří Pehe.

Podle Peheho se tekutost „projevuje tím, že často nemá jednoznačný terč a obvykle nezískává ani pevnou politickou strukturu“. Ve skutečnosti je to voda na mlýn celé řadě populistů a extremistů. Manipulujíce veřejným míněním, mohou nositelům „tekutého hněvů“ střídavě nabízet různé politické cíle (brexit, očkování proti koronaviru, multikulturní společnost, uprchlíci, „sociálně nepřizpůsobiví“). Nejpodstatnějším rysem tekutého hněvu „je jakási celková naštvanost na systém, aniž by kdo přesně věděl, jak a v co systém změnit“.

Studentská revolta v 60. letech minulého století se rovněž vyznačovala „naštvaností na systém“, na establishment.

Od současného tekutého hněvu, kterého ovládá pocit naprosté bezmoci, se lišila tím, že velmi přesně věděla, jak mu čelit a jak jej změnit. Pomineme-li některé její výstřelky, jako bylo tíhnutí k maoismu, cílem hnutí bylo cestou trpělivého „pochodu“ politickými institucemi dosáhnout jejich demokratizace. Výsledky tu jsou nasnadě: úsilí o ochranu životní prostředí, přesvědčení, že pokrok neznamená nesmyslný hospodářský růst, ale růst trvale udržitelný, opírající se o zlepšování kvality života, v neposlední řadě ochrana klimatu.

Něco podobného naštvanost tekutého hněvu, ač útočí rovněž na establishment, v sobě neobsahuje. Za to, jak píše Pehe, se vyznačuje pocitem bezmoci. Přisuzuje ji působení liberální demokracie. „Uvězněna“ v národních státech jen podtrhuje nesrozumitelnost současného globalizovaného světa, kdy sama globalizace několikanásobně a mnohovrstevně překračuje horizont chápání běžného jedince. Jediné, co na ní chápe, je, že bohatství lidmi vytvářené nerovnoměrně rozděluje mezi úzkou skupinu pohádkově bohatých jedinců a pro zbytek světa nechává jen drobty. Trpí nesnesitelnou lehkostí interpretace světa. Pomocí virtuálních technik se mu zjevuje jako svět zástupný a zjednodušený, zato mnohem přehlednější, než je ten svět skutečný, proto také přitažlivější.

„Tekutá modernita“ proti společnostem předchozím naprosto setřela hranice mezi sociálními skupinami. V klasické průmyslové společnosti bylo možné sociální vrstvy odlišit vztahem k práci a ke kapitálu. Zřetelně se tu vinuly předěly mezi průmyslovým dělnictvem, střední třídou, zastoupenou svobodnými povoláními, živnostníky a drobnými podnikateli, a třídou vlastníků, kapitalistů. Sociální svár mezi jednotlivými vrstvami byl snadno vymezitelný. Pokud existovala dobrá vůle, stával se vcelku snadno kontrolovatelný způsoby zmírňujícími. Jim dodnes souhrnně říkáme sociální stát.

Postindustriální společnost postupně začala sociální kontury ztrácet. Sociální nespravedlnosti se přitom nevytratily, jen se staly hůře uchopitelné. Nenávist, kterou v době industriální bylo možné přesně popsat a vztáhnout k určitému sociálnímu prostředí, se začala přelévat z jednoho prostředí do druhého podobně jako tekuté písky. Mnohé sociální nespravedlnosti jsou nadto ve skutečnosti fiktivními, smyšlenými, výsledkem záměrné politické manipulace těch, kteří v těchto „kalných“ vodách loví. Společnost je snadněji zneužitelná, vítězem se stává populismus a extremismus.

Válka, již po ulicích evropských měst opakovaně vyvolávají odpůrci očkování proti koronaviru a nošení roušek jako prevence před možným šířením nákazy, odvolávajíce se na nezadatelnou svobodu nakládat s vlastním tělem a na právo zachovat si jeho integritu, je toho dokladem. Protivná strana (očkovaní) rovněž argumentuje svobodou. Rozdíl tu je značný. Myslí tím svobodu omezenou zodpovědností nejen za sebe, ale i za bližní. Vzájemný vztah obou pojetí svobod se jeví jako nesmiřitelný. Patrně i nesmiřitelným je. Na frak nakonec dostává demokracie.

A co je na věci vůbec nejhorší:

Jakmile pomine tento „tekutému hněvu“ nabídnutý cíl, očkování proti koronaviru, nabídne mu politický populismus cíl obdobný. Zatím sice netušíme jaký, jen víme, že bude politickým populismem kanalizován naprosto stejným způsobem. Jak jinak: navzdory demokracii a zodpovědné svobodě.

Přítomnost