Ve druhé polovině 70. let se Lennon víceméně stáhl ze scény – postihl ho autorský blok. Zato Yoko se umělecky i obchodně realizovala s chutí, a Lennon tak trávil většinu času péčí o syna ve zmíněném newyorském apartmá v komplexu Dakota u Central Parku. (O mnoho let tak předběhl časy střídavých rodičovských dovolených, díky čemuž si ho začaly vážit feministky – další paradox v životě člověka, který se k ženám celé mládí choval majetnicky a sobecky, první manželka Cynthia by mohla vyprávět.)
Po Lennonově smrti vyrostly po celém světě od Islandu po Japonsko památníky všeho druhu, snad nejzajímavější z nich ovšem vyrostl na zcela nepravděpodobném místě – u zdi na Velkopřevorském náměstí na Malé Straně v Praze. Na místě, jemuž od té doby nikdo neřekne jinak než Lennonova zeď, se první amatérsky nastříkaný pomníček objevil už krátce po muzikantově smrti.
Policie ho chvíli nechala být, když se kolem něj ovšem začaly stále častěji objevovat květiny a nápisy na zdi, zareagovaly úřady s typickou normalizační necitlivostí – celou zeď nechaly natřít v tom nejodpudivějším odstínu zelené, který všem tehdy připomínal policejní uniformy. A tím spolehlivě učinil z Lennonovy zdi jedno z prvních ohnisek občanského odporu.
Nezůstalo ovšem jen u pomníčků. Když se dnes píše o nelegálních demonstracích drolících komunistický režim, většina lidí klade jejich začátek už do roku 1988 – tehdy se v srpnu sešlo první velké shromáždění na Václavském náměstí. Jenže skutečný začátek se odehrál 8. prosince 1985 u Lennonovy zdi.
Napřed se hrálo na kytary a zpívaly se písničky Beatles, pak se účastníci vydali na Karlův most a dál Nerudovou ulicí na Hrad. Nemám nejmenší tušení, zda akce proběhla zcela spontánně, či zda ji někdo takhle naplánoval, ale každopádně už o žádné Beatles nešlo – skandovala se stejná hesla o svobodě a policejním státu jako na známějších demonstracích o pár let později.
Policie byla zjevně nepřipravená, protože nezasáhla dokonce ani na Hradčanském náměstí, kde celá akce skončila. Další rok se vše opakovalo, ale to už demonstranty na Hrad nepustili.
Ani tímhle však Lennonovo „posmrtné angažmá“ v českém protikomunistickém hnutí neskončilo. Když se pár let před listopadovou revolucí dala část společnosti definitivně do pohybu a začaly vznikat nezávislé iniciativy, dostala jedna z nich název Mírový klub Johna Lennona – zakládal ji tuším dodnes aktivní Stanislav Penc. Minimálně rok před revolucí celkem aktivně organizovali koncerty a demonstrace, vydávali prohlášení, účastnili se i legendárního fotbalového turnaje disidentských skupin pořádaného Společností za veselejší současnost.
A Lennonovy ikonické portréty – silueta s typickými dlouhými vlasy a brýlemi – byly běžnou součástí transparentů na demonstracích až do revoluce, většinou doplněné hesly o míru a nenásilí.
Člověk, který svou asi nejslavnější píseň nazval „komunistickým manifestem“, tak svým odkazem dosti výrazně přispěl k pádu komunismu v jednom ze sovětských satelitů. Navzdory některým jeho prohlášením by ho to nejspíš dost potěšilo.
Rani Tolimat, publicista
COOLna 
Napsat komentář