Podíl žen s dětmi se na nebývalých 95 procent v Česku zvýšil až během éry komunismu. Na přelomu 19. a 20. století u nás byla bezdětná pětina žen, což je dnes běžné ve většině evropských zemí. Nad pochopitelným trendem a bezdětnými souputnicemi ale nejvíc zvedají obočí paradoxně také ženy. „Tak do mých pětatřiceti to bylo docela na hlavu a bylo málo kamarádek, které by neměly přiblblé otázky i přesto, že jsme několikrát mluvily o tom, že děti nechci. Stejné to bylo se svatbou, kterou jsem taky nikdy nechtěla mít. Kamarádky jako kdyby moje rozhodnutí naprosto ignorovaly a byly přesvědčené, že se vdám, jakmile přijde ‚ten pravý‘. Což je z mého pohledu nesmysl. Když se vdávat nechci a děti mít nechci, budu logicky hledat partnera, který to má podobně jako já,“ říká Klára.
Tereza říká, že se s nejmenší tolerancí svého rozhodnutí dodnes potkává právě u dalších žen. „Nejvíc mě mrzí reakce vlastní matky. Ta mě považuje za suchou větev rodu,“ říká. „Svoje rozhodnutí považuji za osobní věc a cítím se vždy velmi nekomfortně, když se mě někdo vyptává na děti, jako na nějakou společenskou povinnost. Manžel se směje, že jeho se na to nikdy nikdo neptá. Když někomu odpovím, že děti mít nebudu, je první reakce lítostivá, předpokládají totiž, že jde o neplodnost. A když věc upřesním, nesetkávám se s pochopením. Několikrát mi bylo i řečeno, že je to moje povinnost jako ženy,“ dodává.
Jak ve své knize upozorňuje i socioložka Hašková, rozhodnutí o dobrovolné bezdětnosti většinou nepřichází jako blesk z čistého nebe, ale rodí se postupně – souvislostmi, událostmi, setkáními i osobním vývojem. „Měla jsem v mládí jistou vágní představu, že děti někdy mít budu,“ vzpomíná 47letá psycholožka Klára. „Ta představa přesně zapadala do běžného stylu života – každý přece někdy má děti. Ale stále nepřicházel ten správný pocit, že je to teď. Až s časem mi došlo, že to není proto, že mám něco jiného na práci nebo že není zatím správný čas, ale proto, že děti nechci.“
„Mě dlouho ani nenapadlo, že bych děti vlastně mohla mít, nepřemýšlela jsem nad tím,“ připojuje svoji zkušenosti Nikola. „Až když začala postupně rodit většina mých blízkých kamarádek a já oslavila třicetiny, zamyslela jsem se nad tím. Došlo mi, že takovou potřebu vůbec necítím. Žádný náznak, byť sebemenšího, tikání biologických hodin. Když jsem s partnerem navštívila kamarádky v porodnici, byla jsem za ně moc šťastná a miminko jim přála, ale když jsme z porodnice vyšli, uvědomila jsem si, jak jsem ráda, že tam nemusím zůstávat. Pohltil mě nesmírný pocit úlevy, který ve mně postupem času spíš sílí,“ popisuje 31letá projektová manažerka.
Katce je 41 let a v Praze provozuje zaběhnutou pekárnu, kterou sama vybudovala. K mateřství už byla jednou velmi blízko. Když jí bylo 26 let, začala žít s mužem, který měl dvě malé děti, a tahle zkušenost už napořád ovlivnila její postoj k rodičovství. „Jakmile jsme se sestěhovali, začala jsem se ze dne na den starat o celou rodinu. Po svých dětech jsem netoužila, měla jsem práci s těmi od přítele. Často jsem slyšela, že ty děti nejsou moje a že jednou musím mít vlastní, ale já to tak nebrala, protože práce s nimi byla úplně stejná, jako kdybych měla vlastní. Řešila se škola, domácnost, puberta, nemoci atd. A já změnila názor. Protože dítě neznamená jen lásku, ale i neuvěřitelnou péči, investici časovou, citovou, finanční, každodenní strach o jejich zdraví, budoucnost, a nekončí to vlastně nikdy. Čas máte jen jeden, mozek a srdce taky. Já se dobrovolně rozhodla vlastní děti už nemít,“ uzavírá.
Většinu žen citovaných v textu spojují ještě dvě věci. Říkají, že děti mají rády, ať už jde o potomky sourozenců nebo kamarádek. Většinou nemají problém s nimi trávit čas, dokonce je označují za obohacující. V jejich rozhodnutí se ale taky často objevuje nějaká zátěž z mládí – zmiňují, že v dospívání měly na povel své mladší sourozence, že na ně okolí kladlo veliké nároky a velkou zodpovědnost, že se jim na přelomu dětství a mládí přihodilo něco, co je donutilo, aby se o sebe případně ještě o někoho dalšího staraly samy. A ten pocit si dodnes velmi dobře pamatují a nemají zájem ho zažívat znovu. „Potýkám se s otázkami jako přelidnění, udržitelnost, svoboda,“ doplňuje Nikola. „Navíc, přivést na tento svět dítě je nesmírná zodpovědnost, představa, že je na mě někdo absolutně závislý, mě děsí,“ uzavírá.
Heroine
COOLna 
Napsat komentář