COOLna

Změna úhlu pohledu směrem k ženskému sexuálnímu prožívání tedy proběhla jaksi mimochodem?

Ne tak docela. Součástí socialistického smýšlení byl názor, že v manželském páru má být láska a její podmínkou je, aby mezi těmi dvěma byla rovnost. Raný socialismus zdůrazňoval, že už není možné, aby důvodem pro uzavření sňatku bylo cokoliv jiného než láska. Žádný majetek, žádné sňatky z rozumu. Manželé si mají být nejen rovni, ale také se mají dobře poznat, což v tehdejším chápání znamenalo potkávat a poznávat se v pracovních kolektivech. Najednou tu máme osu rovnost – práce – láska, kde se všechny věci prolínají a odkud měla vzejít podstata spokojeného života. Jednou ze zásadních změn, za kterou stála i tato myšlenka, byla úprava zákoníku o rodině na začátku padesátých let.

V čem ta změna spočívala?

Až do roku 1950 neměly ženy v rodině stejná práva jako muži. Ve všem byly podřízené. Tyhle zákoníky se v podstatě datovaly už od dob Napoleona, ale nezměnily se ani po první světové válce a dál se překládaly. Platilo, že žena a děti patří muži a on o nich rozhoduje. Žena má být poslušná, muž ji vede. Velká debata byla kolem práva na rozvod, které tehdy bylo také velmi omezené. Bylo skoro nemožné se rozvést, a to jak pro ženy, tak pro muže; často vznikala tzv. mrtvá manželství, kdy měli oba třeba i nové partnery, ale formálně zůstávali manželi. Manžel byl povinný ženu v manželství zajišťovat, v případě rozvodu o peníze přicházela. Nový zákoník zakotvil nejen rovnost, ale i dělení společného majetku. Oba dostali stejná práva i povinnosti vůči dětem, narovnala se i práva dětí narozených mimo manželství.

Jaké důsledky měla změna zákona v reálném životě?

Úplně zásadní. Změnila možnosti, co lidé v manželství měli a mohli dělat. Nastavila i normy ohledně toho, co to manželství vlastně je a co je možné od něj čekat. Reálný společenský dopad byl samozřejmě postupný, typicky dlouho přetrvávala tolerance k domácímu násilí. To, že rovnost znamená i „nemůžu bít svou ženu“, nebylo v zákoně konkrétně specifikované a pro soudce to bylo problematické, protože vycházeli ze staletí trvajícího principu, že muž má v manželství právo ženu „napravovat“. Až v šedesátých letech se domácí násilí stalo legitimním důvodem k rozvodu.

Zmínila jste, že posun nastal i v tom, jak se společnost stavěla k dětem v rodině i mimo rodinu.

Zásadní proměna proběhla v 60. letech, akcent se z otázky ženy přesunul na otázku dítěte. Nové myšlenky vyrůstaly z výzkumů, které dělali psychologové nebo psychiatři v různých typech ústavů – kojeneckých, socio-diagnostických, nebo v dětských domovech, a tedy se týkaly dětí, které z různých důvodů nevyrůstaly v rodině. Bylo prokazatelné, že takové děti mají celou škálu potíží: jsou nemocnější, opožďují se vývojově, a když ústavy opustí, mají potíže vřadit se do společnosti. Prvotní snaha byla tenhle nežádoucí vývoj narovnat, vylepšit.

V roce 1961 proběhla konference, kde se výzkumníci z různých oborů poprvé dohromady setkali a v šedesátém třetím vydávají Matějček s Langmajerem knížku, která poprvé zdůrazňuje význam socializace dítěte v rodině. Pokud vyrůstá jinak, s největší pravděpodobností nastoupí citová deprivace, protože chybí primární vazba na matku. Ne na rodiče, ne na jednu osobu, ale na matku. Zároveň v tom samém roce byl odvysílán dokument Děti bez lásky, kde Matějček mluví o dětech, které prošly ústavní výchovou. Mělo to tehdy obrovský dosah, mluvilo se o tom. Následovaly pak i systémové změny v ústavní péči.

Demografové dělali na začátku šedesátých let výzkum „Vdaná žena v rodině a v zaměstnání“. Dotazovali se žen, jak to zvládají, a ženy si pochopitelně stěžovaly, jak jsou unavené, že to nezvládají, že potřebují být s dětmi víc doma. V té době byla mateřská dovolená jen pár týdnů. Zároveň z těch výzkumů vyplývalo, že ženy v žádném případě nechtějí mít víc než dvě děti. V důsledku těchto zjištění se začala prodlužovat mateřská, až nakonec nastoupala na tři roky. Bylo zajímavé, že závěry odborníků byly vyloženě proženské, nebála bych se říct, až feministické. Už tenkrát říkali: Mateřská dovolená? Jaká dovolená? To je strašná dřina!

Z dnešního pohledu to vyznívá velmi progresivně.

Jenže v důsledku to tradiční roli žen v rodině spíš zabetonovalo. Na začátku sedm­desátých let tu máme prodlouženou mateřskou dovolenou, přídavky na děti, novomanželské půjčky, plus důraz na to, že mateřská role je nezastupitelná, který do té doby nebyl tak silný. Mohlo to teoreticky dopadnout i jinak. Kdyby nenastoupil husákovský režim, nemuselo to nutně vést k tomu, že rodina bude pojímaná tak úzce. Režim ale chtěl, aby rodina byla skutečně nukleární. Historicky je to docela častý jev – když se režimy konsolidují, zvlášť po revolucích nebo jiných otřesech, akcentují roli semknuté rodiny, aby se vyklidil veřejný prostor. Přesně tenhle důraz dodali normalizátoři. Bylo v jejich zájmu, aby lidi nechodili demonstrovat do ulic, ale seděli doma. V určitém smyslu tomu podlehli i lidi sami, protože režimu už měli plné zuby.