COOLna

Vánoce rovná se Ježíšek. Zdá se, jako by to platilo odjakživa. Tradice vánočního obdarovávání však ještě před dvěma sty lety nebyla úplně běžná. Existovala souběžně s dalšími obyčeji spojenými s přelomem roku a s dalšími „distributory dárků“. Někteří z nich tu byli už dávno před Ježíškem.

Ani v jedné z nejznámějších vánočních scén české literatury, Štědrém večeru v Babičce Boženy Němcové, není nadílka prostřednictvím Ježíška ničím samozřejmým. Rozhodně ne pro babičku samotnou:

„Přinese nám Jezulátko něco?“ ptaly se děti babičky potajmo, když se začalo uklízet ze stolu. „To já nemohu vědět, uslyšíte, jestli zazvoní,“ řekla babička. Děti menší postavily se k oknu, míníce, že Jezulátko musí jít. „Což nevíte, že není Jezulátko vidět ani slyšet?“ pravila babička. „Jezulátko sedí v nebi na světlém trůnu a posílá dárky hodným dětem po andělích, kteří je přinášejí na zlatých oblacích. Neslyšíte nic než zvonků hraní.“

Děti se dívaly do oken, nábožně babičku poslouchajíce. Vtom kmitla okolo Adelka a šeptala tiše: „Babičko, to světlo bylo Jezulátko, viďte?“ Babička přisvědčila, vtom také matka do dveří vcházela, oznamujíc dětem, že v babiččině světnici Jezulátko jim nadělilo. To byl shon, to bylo radosti, když viděly osvětlený, okrášlený strom a pod ním krásných darů! Babička sice neznala ten způsob, mezi lidem se to nedělalo, ale líbil se jí.

Škoda že Božena Němcová už nepíše, jak se tedy slavily Vánoce „mezi lidem“. Nejspíš bychom se však dočetli o svatém Mikuláši, který obdarovával hodné a káral zlobivé děti už daleko dřív než Ježíšek, nejspíš už ve 14. nebo 15. století.
Je však také možné, že babičce v dětství nadělovala už o tři týdny dříve svatá Barbora, případně si pár křížal, pečených hrušek či zázvorové pečivo musela vykoledovat na svatého Štěpána. Tradice se kraj od kraje lišily – třeba v Horní Plané na Šumavě nosil dárky zlatý koníček. Ježíšek v českých domácnostech definitivně zdomácněl až během 19. století.

Jedno z nejstarších vyobrazení Ježíška v kolébce každopádně pochází z rukopisné Bible Moralisée, která vznikla ve 13. století na francouzském královském dvoře. Hlavními šiřiteli kultu Jezulátka však byly od 14. století ženské kláštery. Novicky dostávaly voskové sošky Jezulátka, oblečené do drahocenných šatů, jako dar od rodičů. Na Vánoce je novicky kolébaly a zpívaly při tom koledy. Z klášterů tento zvyk pronikl do kostelů, nejdříve ve městech, později i na vesnicích. Vlastně šlo o jakýsi zárodek tradice vystavování jesliček, jen bez Marie a Josefa.

Dobrým příkladem toho, jak se kult Jezulátka postupně prosazoval vedle oblíbené svatomikulášské tradice, je bavorský Norimberk. Nejslavnější vánoční trh Christkindlesmarkt tam není náhodou. Reformace, která v Německu probíhala v 16. století, odmítla uctívání světců, ale protože lidé se nechtěli jen tak vzdát oblíbeného svatomikulášského svátku, bylo třeba dát jim něco jiného: Ježíška. Podle Evy Večerkové je pravděpodobné, že nešlo o změnu spontánní, ale inicioval ji patrně sám „otec reformace“ Martin Luther.

V protestantských rodinách měly děti nově dostávat nadílku skrze „svatého Krista“ na Boží hod, respektive v jeho předvečer. Proměnu vánočních tradic lze vysledovat i v domácích účtech Lutherovy rodiny: ještě v letech 1535 a 1536 jsou v nich vedeny „dárky dětem od sv. Mikuláše“, v dalších letech už od „svatého Krista“. I trhy se posunuly – už nebyly mikulášské, ale vánoční. A z knihy účtů jiného Norimberčana, Endrese Imhoffa, víme, že nejpozději roku 1564 už se tam Vánoce slavily tak, jak je známe – tedy s Ježíškem a dárky. Ovšem zatím samozřejmě skromné: s ovocem, ořechy nebo vánočkou.

Podle knihy Evy Večerkové se vánoční nadílka přinášená dárcem zvaným Christkind (Christkindlein, Kindjees) rozšířila na území německých evangelíků a později se přenesla i do katolických regionů jižního Německa a Rakouska a také do některých krajů francouzských: „Prvky staré a nové tradice se propojily, z legendárního Mikuláše se na Christkindla přenesla tajemná noční nadílka.“ S Mikulášem měl přitom Christkind neboli Ježíšek společný i způsob přemisťování – na oslíku či koni – a to, že naděluje do punčoch nebo střevíců připravených za oknem.

Z některých dobových vyobrazení dokonce vyplývá, že tradice se přelévaly jedna do druhé: na obraze Christkindl und Hans Trapp z Alsaska z roku 1863 vypadá „Ježíšek“ spíše jako anděl, svícemi na hlavě zase připomíná svatou Lucii. A nedoprovází ho nikdo jiný než čert. Dlužno dodat, že Hans Trapp byl rytíř z 15. století, obraz tedy možná vypovídá spíš o tradicích z té doby než doby svého vzniku.

V některých krajích opouštěla kolébka s Jezulátkem kostel a místní dívky s ní obcházely domy. V rodině ji postavily na stůl, Ježíškovi zpívaly a kolébaly jej nebo ho kolébali domácí. Za to si pak kolednice odnesly výslužku. Podobný zvyk se dodnes udržuje v některých obcích Bavorska a etnograf František Sušil jej zaznamenal i v Žaroticích na Moravě. Znali ho i na Chebsku v polovině 19. století, kde s loutkou Ježíška v košíku obcházeli chrámoví zpěváci. Říkalo se jí tam po německu (Češi zde tehdy téměř žádní nežili) Bornkinnel či Bornkindl – Barn je starý německý výraz pro jesle.

Podivuhodné obdoby tohoto obyčeje je možné sledovat dodnes. Například v Galisteu v západním Španělsku se už od 16. století na Boží hod vánoční vypravuje z kostela průvod, jejž organizuje Bratrstvo Božího dítěte. V jeho čele jde žena z rodiny majordoma, která nese na hlavě kolébku se soškou Jezulátka. Z videí, která jsou k vidění na YouTube, je patrné, že lehká ta kolébka zrovna není; ženy mají co dělat, aby ji unesly. Podobné průvody s Ježíškem se konají i na Sicílii a v Murcii.

Obliba Jezulátka byla v 16. století tak velká a přišla s takovou silou, že zaskočila i ty, kteří novou tradici prosadili: protestantské kněží.

„Děti zpívaly a tancovaly, v rytmu kolébaly, tleskaly, ba dokonce kolébku přeskakovaly za potlesku dospělých. Během těch scén vzala určená dívka loutku Ježíška do náručí a kolébala ji do taktu.“ I tak vypadaly Vánoce v kostele. Není divu, že se ze samé radosti mládež při takové hře rozdováděla. Vedlo to však k tomu, že tanec a zpěv kolem kolébky byl zakazován a v některých regionech postupně slábl.

Tam jeho úlohu obvykle znovu převzaly starší, nebo naopak úplně nové figury, například Weihnachtsmann čili Vánoční muž. Jeho první zobrazení pochází od malíře Moritze von Schwinda (1804–1871) a jmenuje se Herr Winter (Pán Zima). Je možné, že byl inspirován ještě starší anglickou postavou Otce Vánoc (Father Christmas), jemuž je velmi podobný. Na ilustraci, která poprvé vyšla v obrazové příloze Münchener Bilderbogen v roce 1848, je starý vousatý chlapík v dlouhém plášti s kapucí. Kresba se rozšířila po Německu i za hranice. Tak vznikl obraz vousatého dědečka v kožešinovém plášti a vysokých botách, který prochází zasněženou krajinou se stromkem a pytlem darů.

Weihnachtsmann během 19. století vytlačil Christkinda v protestantských krajích severního, středního a východního Německa, zatímco Jezulátko či Ježíšek zůstal na jihu a jihozápadě. Pevně se uchytil a už nikdy nezmizel také ve střední Evropě: nadílku od Ježíška dnes dostávají děti v Česku, na Slovensku, v Maďarsku a v Rakousku. Současně jsme si však ponechali i Mikuláše.

Ještě před koncem 18. století se Ježíšek „rozdvojil“ – nadále existuje ve své kojenecké podobě, položen v jeslích, případně jako figurka používaná při koledních obchůzkách, zároveň se ale objevuje lidová představa postavy andělského vzhledu, oblečené v bílém, která nosí dárky. Novodobý Ježíšek je na světě.

Tradice obdarovávání byla vždy spojena s velkými svátky – ať už pohanskými, nebo později křesťanskými. To, že postupem času se hlavním periodickým svátkem staly Vánoce, nejspíš souvisí s obdobím, kdy je slavíme. Den a měsíc Kristova narození se odvozuje z raně křesťanské legendy, podle níž bylo Marii zvěstováno narození Syna božího 25. března. Přičtěme devět měsíců, a máme Vánoce.

Prosinec je však zároveň obdobím přelomu, v němž se podle Večerkové „stýkají a překrývají konstanty dané přírodou a evropskou kulturní tradicí: zimní slunovrat, přechod od starého roku k novému a svátek křesťanů – oslava narození Ježíše Krista“. Už staří Římané slavili v této době saturnálie k oslavě boha Saturna a v lednu kalendy (odtud slovo kalendář) na oslavu nového roku. Byly to vlastně obřadní pochůzky, jež měly do domu přinést požehnání. Ty byly v nějaké podobě a s rozličnými názvy rozšířeny prakticky po celé středověké Evropě. Přestože později došlo k většinovému přechodu ke štědrovečernímu obdarovávání, zejména románské země si uchovaly i nadílku novoroční (třeba dar kmotra kmotřenci).

Obdarováváni přitom nebyli jen lidé – sousedé, přátelé, koledníci, čeleď na statku, duchovní, učitelé, pastýři a žebráci –, ale i zvířata, stromy a živly. Taková tradice se dodnes drží například v Bulharsku: „V některých oblastech se 24. prosinci říká Malá koleda. Koledníci s proutky dřínu chodí po domech a dostávají ořechy a sušené plody, dnes tedy už spíš peníze. Hospodář s obřadním chlebem zvaným bogovica, zapálenou svíčkou a sklenicí vína vychází ven z domu a oslovuje vládce dešťů a přírodních neštěstí svatého Ilju, aby byl jejich hostem v zimě, ale držel se dál v době sklizně,“ popisuje zvyky v domovině svého manžela bohemistka a učitelka češtiny pro cizince Darina Ivanovová.

Ježíšek v Bulharsku dárky nenosí, během padesáti let komunistického režimu byl v nemilosti a po sovětském vzoru se v zemi slavil jen Nový rok. „Dětem dával 1. ledna dárky děda Mráz a Vánoce nebyly ani dnem volna. Dnes opět dává dárky děda Koleda – v některých rodinách na Štědrý večer, jinde na Nový rok. Vypadá úplně jako Santa Claus a někdy má sličnou pomocnici Sněžanku, půjčenou od dědy Mráze,“ dodává Ivanovová.

Jednu z prvních zmínek Jedním z nejpozoruhodnějších nosičů dárků je katalánský tió de Nadal – vánoční strýček. Jde o dřevěné polínko, které si rodina přinese po 8. prosinci, svátku Neposkvrněného početí Panny Marie, z lesa (nebo si ho koupí v supermarketu…). Co se s „vánočním strýčkem“ děje dál, popisuje David Utrera Domínguez z Ústavu románských jazyků a literatur Filozofické fakulty Masarykovy univerzity: „Prostý symbol z dřívějších dob získá personifikovanou podobu namalováním obličeje a v přední části doplněním o dvojici opěrných nohou vyrobených z menších dřívek. Většinou nechybí ani tradiční červeno-černá katalánská pokrývka hlavy zvaná barretina. nejspíš velmi rozšířený, i když zároveň si lidé dávali malé dárky i k Novému roku. Zikmund Winter například popisuje, že „berounský farář dostával k Veliké noci v prvních letech XVI. věku čtvrť telete, beránče, mazance a 71 grošů; Štědrého večera húsci (vánočku), chleba, šál masa nebo zajíce. Pražští faráři k masu a húsci dostávali ještě na koření“.

Jedním z nejpozoruhodnějších nosičů dárků je katalánský tió de Nadal – vánoční strýček. Jde o dřevěné polínko, které si rodina přinese po 8. prosinci, svátku Neposkvrněného početí Panny Marie, z lesa (nebo si ho koupí v supermarketu…). Co se s „vánočním strýčkem“ děje dál, popisuje David Utrera Domínguez z Ústavu románských jazyků a literatur Filozofické fakulty Masarykovy univerzity: „Prostý symbol z dřívějších dob získá personifikovanou podobu namalováním obličeje a v přední části doplněním o dvojici opěrných nohou vyrobených z menších dřívek. Většinou nechybí ani tradiční červeno-černá katalánská pokrývka hlavy zvaná barretina.

Takto připravený tió zaujme čestné místo v domácnosti, často blízko krbu, a přikrytý dekou, pouze s odhalenou hlavou, odpočívá. Děti se o něj starají a dobře ho ,krmí‘ až do Vánoc. Na Štědrý den přichází na řadu rituál, kdy děti tlučou klacíky o Tia a zpívají mu při tom písničku Caga tió (Kakej, strýčku), ve které ho žádají, jaké dobroty by jim měl,vykakat‘. Poctivé krmení během celého předvánočního těšení se může bohatě vyplatit, a pokud rodiče využili chvíle nepozornosti, opravdu se pod dekou objeví tradiční dobroty, někdy i menší dárečky. Od písničky pochází také lidový název polínka ,Caga tió‘, Kakající strýček, a také neobvyklá součást katalánských betlémů, v nichž nikdy nesmí chybět figurka caganera, kakajícího muže v tradičním oděvu. Ten je v betlémě vždy někde ukryt a vánoční návštěvy se baví jeho hledáním.“

Není možná náhodou, že i další kraj, který by byl rád nezávislý na Španělsku, Baskicko, má vlastního dárce. Je jím Olentzero čili uhlíř, který dostal od anděla zvěst o narození Ježíše. Odešel z hor do vesnic a měst, aby to oznámil lidem. S jeho slaměnou loutkou dodnes obcházejí chlapci o Vánocích domovy, zpívají a dostávají koledu.

Postavy dárců však nemusejí být jen mužské, ostatně i norimberské vánoční trhy zahajuje dívka ve věku 16 až 18 let, převlečená za Christkinda – a podobně si Ježíška představovali moravští Němci na Svitavsku a Slavonicku ještě ve 20. století.

Skutečně ženskou dárkyni mají v Itálii. Jmenuje se Befana a je ztělesněním svátku Epifanie, který se slaví v předvečer Tří králů. Podle legendy se potkala se Třemi králi, když šli do Betléma, aby se poklonili Mesiáši. Nevěřila jim, a tak se k nim nepřipojila. Pak však sama spatřila kometu, spěchala do Betléma, ale Ježíška tam už nenašla. Dárky, které mu nesla, proto musí rozdat dětem. Ty hodné od ní dostanou pamlsky, zlobivé uhlí (podobně jako ty české od Mikuláše), česnek nebo cibuli. Befana létá na koštěti a dárky má v pytli. Někdy přichází komínem, jindy na oslu. Děti proto chystají punčochu na okno, jiné zas na topení. Důležité je, že Befanu se sluší uctít: na stole na ni má čekat pohoštění.

V horském kraji na východě Francie a v přilehlé části Švýcarska je zase rajon Tante Arie, tedy tety Arie. Ta bydlí v jeskyni, dopravuje se na oslu, má husí nohy a stejně jako Befana přichází oknem i komínem. Naděluje do dřeváků a neposlušné děti bije prutem, načež si je hodí na záda a „kojí je ze svých obrovských prsou, přehozených přes ramena. Zlé hází do potoka,“ píše Eva Večerková.

Takové postavy bývají staršího než křesťanského původu a jsou spjaté s dávnou představou, že v čase zimního slunovratu navštěvují lidi démoni, trestající i odměňující.

Od démonů je to už jen krůček ke skřítkům. V severských zemích se považovalo za samozřejmé, že hospodářství obývají spolu s lidmi i domácí skřítci (švédsky Jultomten). Bylo třeba s nimi udržovat dobré vztahy, aby neškodili a netropili taškařice. V 19. století byli skřítci zobrazováni v šedivých šatech a červené špičaté čepici, jak nosí dárky a pojídají ovesnou kaši, kterou jim na Vánoce domácí chystali. Tato představa pochází z knihy Viktora Rydberga Dobrodružství malého Vigga na Štědrý večer z roku 1871. Obrázek Jultomtena, jak ho v knížce ztvárnila výtvarnice Jenny Nyströmová, se nadlouho zafixoval v obecném kulturním povědomí. A knížku čtou svým dětem i dnešní rodiče.

„Rydbergovu báseň Tomten si doma čteme každé Vánoce, stejně jako jeho příběh Dobrodružství malého Vigga na Štědrý večer. Stromeček si obstaráváme 23. prosince. Na Štědrý den v 7 ráno chodíme na mši. Tancujeme okolo stromečku a večer jíme šunku a kapustu, kterou si namáčíme ve šťávě ze šunky. Na Štěpána jíme sušenou bílou rybu lutfisk,“ popisuje švédské zvyky Per Rudling z Lundské univerzity a dodává, že jeho oblíbenou vánoční postavou je islandský Jolekatten, Vánoční kocour, a jeho pomocníci, kteří přicházejí a jedí děti, jež nejsou dostatečně oblečené do zimy. Rád jím prý straší své děti, když si nechtějí vzít čepici.

Jak ve Švédsku, tak ve Finsku ještě dříve, než se objevili vánoční skřítci (prý jako import z Německa), o Vánocích obcházel domácnosti vánoční kozel či koza. Ve Švédsku to byl kozel julebocken, ve Finsku koza joulupukki. Nerozdávali však dárky, spíš strašili, šprýmovali a ochutnávali vánoční pivo.

Během 20. století koza zmizela, ale výraz pukki se přenesl na vánočního staříka, kolem nějž vytvořili spisovatelé a ilustrátoři novodobou legendu. Stařík pukki v šedivém kabátku a s přísným vzhledem postupně přešel v Santa Clause a skřítci se změnili v jeho pomocníky, kteří mu pomáhají třídit psaníčka od dětí z celého světa. Santa dnes už nepřebývá na hoře Korvatunturi v severním Laponsku, jak to bylo sděleno dětským posluchačům rozhlasu v roce 1927, nýbrž ve vsi nedalo Rovaniemi na severním polárním kruhu. Je tam zábavní park se spoustou atrakcí a Santa Clause tam můžete navštívit i v létě.

I východoevropské země mají svého Santu. Jmenuje se děda Mráz, dříve také dobrý Morozko, Jolkin či Děduška. Jeho plášť připomíná pravoslavného popa a na rozdíl od Santy má v ruce berlu mrazilku a při sobě pomocnici ženského pohlaví Sněguročku, dívku narozenou z vločky sněhu. Dříve než začal rozdávat dárky, byl v lidové tradici spíš obávaný: bylo třeba ho pohostit, aby neublížil. Teprve literatura 19. století z něj učinila dobrosrdečného staříka, který dětem poskytuje jasný zimní den k radovánkám na sněhu, chrání les i zvěř a také pocestné před umrznutím.

Jak víme z filmového Mrazíka, žije v ledové chýši a spí na peřině z prachového sněhu. Součástí ruských Vánoc je spolu se stromečkem jolkou od poloviny 19. století. Po říjnové revoluci v roce 1917 byl sice upozaděn, ale už od roku 1935 se začal znovu sporadicky objevovat a po druhé světové válce běžně chodil i do sovětských domovů. Na rozdíl od Santy mu však dopis nelze poslat poštou; jeho bydliště zůstává utajeno. Dopisy proto děti pokládají do zimy – za okno nebo do ledničky –, kde si je děda Mráz vyzvedne. Dárky samozřejmě nosí až na pravoslavné Vánoce, o dva týdny později než ty naše.

Ať už dárky nosí Ježíšek, Jezusek, Ježiško, Božiček, Kristosek, Jesulein, bambino Gesú, děda Mráz, děda Koleda, či Santa Claus, ať už je to na Štědrý den, před ním, nebo po něm, pořád jde o jeden princip: obdarovat, abychom byli sami obdarováni. Oproti svatému Mikulášovi, který se o nadílku staral podstatně dříve než Ježíšek či Santa, má však ten první nepřehlédnutelnou výhodu: nehledí na to, kdo zlobil a kdo ne, nakonec nadělí i těm dětem, které už od září poslouchají od rodičů: „Jestli toho hned nenecháš, nebude Ježíšek.“ Bude.

Lidovky