COOLna

Úplně žasnu, jakými manipulátory jsou někteří autoři, kteří mně vytýkají manipulativnost. Několik z nich dokonce i po údajném přečtení mé knihy zpochybňuje, že by si Kundera v exilu vytvořil svůj alternativní životopis. Přitom o tomhle není nejmenší pochyby. Tvrdil třeba, že byl vyhozený ze studií, což je lež. Že se živil manuálně jako dělník – další lež. Dále prý v mládí objížděl republiku s jazz bandem, kde hrál na trubku a na piano. Totéž tvrdil i Philipu Rothovi, který s ním v té době dělal rozhovor.

Rothovi mimo jiné namluvil, že byl v Československu až do vydání Žertu zcela neznámý. On, který byl v pětadvaceti letech nominovaný na Státní cenu za literaturu za básnickou sbírku Poslední máj? On, který byl jedním z nejmladších laureátů ceny Klementa Gottwalda a zahajoval spisovatelské sjezdy? Kundera si prostě na Západě vytvořil novou marketingovou minulost, ke svým angažovaným básním a článkům se nehlásí, úplně vygumoval svoji stalinistickou minulost… Není divu, že když toto překrucování historie Roth později prokoukl, jeho vztah ke Kunderovi ochladl.

Za normalizace, když nemohl publikovat pod svým jménem, prodal pod takzvanými „pokrývači“ dvě rozhlasové hry, dva televizní scénáře pro mládež, překlad ruské divadelní hry… O jiných jeho textech z té doby, jako byly horoskopy v Mladém světě a hra Juro Jánošík, se už vědělo, ale žádné literární zázraky to nebyly, byla to průměrná normalizační produkce.

Ze začátku se ve Francii ještě snažil být dobrým socialistickým člověkem, aby případně neztratil možnost vrátit se domů, ale netušil, že StB dávno rozhodla za něj. Pustit ho zpátky už nemínila. Teprve když v roce 1979 vydal Knihu smíchu a zapomnění a Gustáva Husáka v ní nazval „prezidentem zapomnění“, spálil tím za sebou všechny mosty.

Zajímavý byl Kunderův vztah k manželům Škvoreckým, kteří se po srpnu 1968 usadili v Torontu a založili tam exilové nakladatelství Sixty-Eight Publishers. Kundera jim pomáhal, vydával u nich své nejznámější romány a nechtěl za to žádný honorář.

Tak třeba proslul neustálým škrtáním a přepisováním svého díla. Dělal to proto, aby ty věci lépe vyhovovaly politickému nebo komerčnímu klimatu. Svoji sbírku Poslední máj psal třikrát a pokaždé z ní vypustil trochu rudé barvy. V českém vydání Knihy smíchu a zapomnění škrtl výrok svého otce, že Gott je idiot hudby, který tam původně citoval. Proč? Karla Gotta totiž český národ miluje. Příznačný pro něj je i příběh z jeho svatby s Věrou, již si podle všeho brát nechtěl. Napsal tedy Věře dopis, že mu jeden jeho známý, výborný psycholog, doporučil, ať si ji nebere, že se k sobě nehodí. Myslel tím Iva Pondělíčka, ale ten mu ve skutečnosti nic takového nikdy neřekl… Když si ho Věra nakonec stejně odvedla k oltáři, Kundera si během obřadu na poslední chvíli prohodil místo se svědkem Vojtěchem Jestřábem. Věra si tak de facto vzala jeho kamaráda a Kundera jí k tomu šel za svědka… Sám to prezentuje jako humornou mystifikaci, možná si to užíval, ale jak se musela cítit jeho žena Věra? Všechny tyhle mystifikace jsou v Kunderův prospěch a většinou poškozují lidi kolem něj.

Svazky, které na Kunderu vedla StB, jsou dostupné každému. Kdokoliv, koho to bude zajímat, si to může přečíst stejně jako já. Tak proč to zatajovat v knize? Mimochodem o Nobelovu cenu Kunderu možná připravil tlak disidentů. Snažili se, aby ji dostal Jaroslav Seifert, jenž s nimi sdílel český osud v Čechách. To Kunderu jistě ještě utvrdilo v jeho kritickém vztahu k disentu, který začal už debatou s Havlem o významu sovětské okupace a socialismu vůbec. Kundera napsal po sovětské invazi v srpnu 1968 článek Český úděl, kde svým způsobem obhajuje svou celoživotní komunistickou víru. Havel mu v jiném článku odpověděl, že socialismus sovětského typu se reformovat nedá. V odposleších se pak o něm Kundera vyjadřuje jako o duševně chorém člověku… Ale máte pravdu, váhal jsem, do jaké míry můžu a mám vytěžovat odposlechy zločinné StB.

Jak říkal jeden prezident, kterého nemám rád: „Peníze jsou až na prvním místě.“ A pro Kunderu byly peníze vždycky důležité. Jaroslav Šedivý, který s ním překládal básně z ruštiny, mi řekl, že to dělali čistě pro peníze. Do soutěží socialistických básní nebo armádních písní posílal Kundera neuvěřitelné hovadiny, protože první místa musela být velmi štědře honorovaná, poněvadž sám od sebe nikdo takové směšné písně neskládal.

Za normalizace psal pod jinými jmény opravdu jen pro peníze. A k těm věcem se dnes nehlásí. Napsal třeba dost špatnou hru pro mládež o Jurovi Jánošíkovi, který bere bohatým a dává chudým. Jeho spojka Natálie Vadlejchová odvážela jeho rozhlasové a televizní scénáře pokrývačům a pak mu vozila v obálce honoráře. Jednou se Kundery zeptala, jestli by neměl pokrývačům z honoráře něco nechat, a ten se na ni prý podíval, jako že spadla z višně. A tak jednomu pokrývači, jenž měl zrovna nemocnou ženu, věnovala aspoň fotografickou knihu, kterou mu sama koupila, a řekla mu, že je to od Kundery. Tomu už tou dobou vydělávaly jeho knihy v zahraničí velké obnosy a doma měl naspořeno minimálně na deset let života, ale stejně mu nepřišlo hloupé vystavovat své pokrývače nebezpečí. Taky na to několik z nich doplatilo a byli pak režimem sami perzekvováni.

V dopisech Pondělíčkovi píše opakovaně o prášky pro matku na uklidnění. Zajímavé jsou postavy matek v jeho díle – všechno to jsou fúrie… Ale i vztah k otci musel být zajímavý. Poté, co Kundera v jednom textu dost necitlivě kritizoval brněnskou JAMU, kde jeho otec učil, napsal otec onomu časopisu otevřený dopis, kde svému synovi celou věc vyčítá a vysvětluje mu, proč se mýlí. Proč mu to neřekl doma? Zvláštní druh komunikace. Anebo jiná scéna: Kundera napsal nadšený dopis Škvoreckému, jak se mu líbila jeho Legenda Emöke. Píše, že se smál tak hlasitě, až tatínek přišel v noční košili, podíval se na něj, jestli je v pořádku, a zase mlčky odešel. To bylo Kunderovi tak pětatřicet let a pořád v Brně bydlel s rodiči. Jeho váhavost – přátelé mu říkali Vahab – vyplývá podle mě z absolutistických nároků, jež na něj kladl otec. To byl koncertní pianista, který tvrdil, že ideální koncert by se měl hrát ve tmě, aby obecenstvo nic nerušilo, a každý posluchač by měl dokonale znát celou partituru, v opačném případě totiž nemůže ocenit, jak „reproducent“ tentokrát skladbu pojal. Takové hodnoty vštěpoval Kunderovi. Chudák kluk, není divu, že se bál každého rozhodnutí a později ho nechával na hvězdách nebo na siderickém kyvadélku.

I jeho spolužáci říkali, že nikdy nezkazil žádnou srandu. Kromě toho se snažil pomoct své spolužačce, platonické lásce. Chtěl zařídit, aby mohla bydlet s jeho rodiči v Brně a dokončit tam poslední ročník gymnázia. Ale jinak jsem nezaznamenal, že by někomu pomáhal. V roce 1965 odmítl podepsat petici za zachování časopisu Tvář, se kterou za ním přišel Havel. V roce 1972 zase odmítl svému příteli filozofu Kosíkovi podepsat petici za propuštění politických vězňů…

Odmítl se postavit za nespravedlivě vězněného básníka Jana Zahradníčka. S přáteli spíš soutěžil, než že by jim pomáhal… A pak je tu hlavně Kunderovo udání agenta chodce Miroslava Dvořáčka, jemuž původně navrhli trest smrti, vyvázl s 22 lety vězení a nakonec si 14 let odseděl (agent chodec – tak StB označovala agenty, kteří po komunistickém puči přecházeli ilegálně hranice do Československa).

Pro mě je ten policejní záznam jasným důkazem. Stejně jako následná veřejná pochvala Kundery za pomoc při odhalování protistátních aktivit od náměstka ministra vnitra Jaroslava Jermana. A v neposlední řadě vidím další důkaz v jeho tvorbě. V románu Život je jinde je velmi silná scéna, kde mladý stalinistický básník Jaromil jde na policii udat třídního nepřítele a poslouží revoluci. Jaromil mi už tehdy připadal jako hodně autobiografická figura. Dnes vím, že mu Kundera dokonce dal do pera verše, které jako mladík uveřejnil pod vlastním jménem, a spoustu jiných vlastních příhod. A Jaromil pak z budovy policie odcházel s úsměvem starého policisty „v duši“. Cítil se „být přeplněn mužností, která se z něho drala ven všemi póry, a chtěl zpívat“. Myslím, že zbeletrizovat to udání diverzanta pro něj mohl být určitý druh terapie. Vlastně se přiznal, ulevil svému svědomí, ale zároveň mu za to nic nehrozilo, protože se vždycky mohl schovat za postavu.