Byl to podraz, který dokonce obohatil americkou angličtinu.
Před volbami v roce 2004 měl republikánský prezident Bush mladší trapný problém. Země byla ve „válce s terorismem“, ale o něm bylo známo, že se vyhnul Vietnamu tím, že využil dlouhých prstů svého tatínka a stal se letcem v Národní gardě. To bylo závětří, odkud se do Vietnamu nechodilo. Jenže proti němu kandidoval demokrat John Kerry, který, ač z bohaté rodiny, do Vietnamu šel. Velel rychlému člunu v džungli delty Mekongu ovládané nepřítelem, pro něhož byl snadným terčem. Kerry bojoval na vodě i na souši, střílel, vytáhl v palbě vojáka z vody. Třikrát raněn, pět vyznamenání. Válečný hrdina.
Ale i s tím se dá něco dělat.
A tak se najednou objevila skupina, která si říkala Veteráni z rychlých člunů za pravdu, a tvrdila, že to byl jen velký Kerryho švindl. Byla to geniální proradnost: přišili mu přesně to, co bylo slabinou Bushe.
Veteráni tvrdili, že Kerry nic ze svých hrdinských skutků neprovedl, vše bylo zveličené díky rodinným konexím, a zranění, to byly jen škrábance. Oni to vědí dobře, protože na rychlých člunech sloužili. Tvrdili, že podvody diskvalifikují Kerryho pro funkci prezidenta. Platili si televizní reklamy, vydali knihu. Obrovská aféra.
Když jsme u podrazů a angličtiny, je tady ještě jedno slovo, které kvůli špíně vstoupilo do angličtiny – borking. Své jméno mu dal kandidát na soudce Nejvyššího soudu Robert Bork. A velmi nerad. Borka navrhl Ronald Reagan. Demokratům připadal jako zpátečnický tmář a spustili proti němu totální válku. Edward Kennedy o něm tvrdil, že „v jeho Americe ženy budou podstupovat pokoutní potraty, černoši budou jíst v segregovaných jídelnách, zdivočelá policie bude rozkopávat lidem dveře a školáci se nebudou smět učit o evoluci“.
Nakonec Bork nebyl schválen, jako soudce úplně skončil, a jeho odkazem je borking, což je swiftboating provedený atomovkou. Znamená úplné zničení pověsti člověka nakydáním špíny tak, že už je nežádoucí i pro ty, jimž nevadil.
Sex má samozřejmě i brutální politickou polohu, i když ta v kámasútře není. Vidíme to v posledních letech a bylo tomu tak i kdysi. Proti Thomasi Jeffersonovi, jenž byl třetím prezidentem USA, vytáhli soupeři, že má děti se svou černou otrokyní Sally Hemingsovou. Jefferson byl uražen nízkostí soupeřů a celé to dvě stě let bylo vydáváno za klasický prehistorický špinavý trik. Až do roku 1998, kdy testy DNA ukázaly, že to byla pravda.
Podobně na tom byl i John McCain v roce 2000, kdy bojoval s Bushem mladším o republikánskou nominaci. Zastavil ho falešný průzkum veřejného mínění, v němž se „výzkumníci“ lidí telefonicky ptali: „Volili byste McCaina, kdybyste věděli, že má nemanželské černé dítě?“ Vtip byl v tom, že McCain měl opravdu tmavé dítě, ale dcera Bridget byla adoptovaná z Bangladéše a vedla s ním kampaň. To lidé na fotkách viděli, ale jak se dívka k McCainovým dostala, věděl málokdo. Zvlášť když jim chodily maily a letáky upozorňující, že McCain má nemanželskou černou dceru.
Sex je sex, a tak slavný zálesák Davy Crockett už v roce 1836 tvrdil, že prezidentský kandidát Van Buren chodí v ženském korzetu. A šéf FBI J. Edgar Hoover šířil v 50. letech pověsti, že demokratický kandidát Adlai Stevenson je homosexuál. Ještě v roce 1977 se v boji o starostu New Yorku najednou objevily placky „Vote for Cuomo, not homo“, volte Cuoma, ne teplouše, jímž měl být jeho soupeř Ed Koch.
Nelze popsat všechny triky, protože to by bylo na knihu, které se o nich ostatně i píší. Plyne z nich, že ač si myslíme, že špinavosti dokázala zplodit až moderní politika, opak je pravdou. Chudákem byl už zmíněný Jefferson, ten, jenž měl děti s vlastní otrokyní. Taky ho obvinili, že je ateista. A že právě umřel, takže pro něj lidi nemají hlasovat.
O prezidentském kandidátovi Al Smithovi, což byl roku 1928 první katolík mířící do Bílého domu, zase řekli, že odjel, protože má tunel vedoucí až do Vatikánu.
Nixon nechával odposlouchávat štáb demokratů v budově Watergate.
Vzor vší ctnosti Franklin Roosevelt, jinak velký svůdník, dnes bychom řekli až predátor, naváděl své lidi, aby šířili zprávu o jeho soupeři z voleb v roce 1940 Wendellu Wilkiem, že je záletník. FDR štáb i školil, jak to provést, aby je při šíření klepů nikdo nenachytal.
Když šel do prvních kongresových voleb John F. Kennedy, byl proti němu silný politik jménem Joe Russo. A tak otec Kennedy najal jiného muže jménem Joe Russo, byl to školník, aby taky kandidoval a rozředil tak jmenovci hlasy.
Georgi Bushovi staršímu v roce 1988 hodně pomohla dost ošklivá záležitost s vrahem jménem Willie Horton. Ten byl z Massachusetts stejně jako Bushův soupeř, demokratický guvernér Michael Dukakis. Horton seděl na doživotí za loupežnou vraždu, ale na základě místního zákona dostal víkendový opušťák, po němž se nevrátil a později přepadl manželský pár, muže zabil a ženu znásilnil. Republikáni z toho udělali zničující téma, že Dukakis je měkký na zločin. Objevovaly se plakáty, kde byl Dukakis s Hortonem, a žertovalo se, že to bude jeho viceprezident. Mělo to slabinu: zákon o opušťácích zavedl už v roce 1972 republikánský guvernér. Dukakis v tom byl v podstatě nevinně.
Ale už za čtyři roky Bush sám na vlastní kůži zjistil, jak se Dukakis asi cítil, když byl vláčen za něco, s čím neměl moc společného.
Začínala kampaň v roce 1992 a Bush na Floridě zaskočil na sjezd Svazu majitelů potravinových obchodů. Na výstavce mu ukázali nový typ skeneru, který nejenže vážil zboží, ale uměl načíst i poškozený čárový kód. Jediný reportér, který tam s ním byl, napsal, že prezident si nový skener prohlížel „udiveným pohledem“. Za víc mu to nestálo.
Ale rozhodně to stálo za víc reportérovi New York Times, který tam vůbec nebyl. Když si zprávu přečetl, fantazie mu zapracovala v duchu obrazu od života odtrženého papaláše, který média Bushovi špendlila na záda. Od stolu napsal zprávu začínající slovy: „Jak prezident Bush cestuje zemí ve snaze o znovuzvolení, nemůže uniknout základnímu problému: jako kariérní politik žijící desítky let ve slonovinové věži vysokého washingtonského byrokrata má potíže prezentovat se voličům jako člověk, který chápe střední vrstvu. Například dnes, po 11 letech života v nejvybranějších vládních sídlech, byl konfrontován s moderním supermarketem…“ Pak článek pokračuje líčením, jak si Bush zkouší skener a „na jeho tváři se rozhostil udivený pohled“. Pak, aby jeho odtrženost došla každému, říká: „Jsem z té techniky v šoku.“
A tenhle obraz se rozletěl Amerikou i světem. Až do voleb byl trapas u pokladny zmíněn v každém druhém profilu Bushe, jelikož New York Times byl brán jako bible. Ale věc se měla tak, že NYT neměl Bushe rád, byl pro něj pravicovým reliktem po nemilovaném Reaganovi, navíc Amerika byla už dvanácti lety s republikány unavená. A taky byla ekonomická krize. Vše do sebe hezky zapadalo.
Mýtus přetrvával, přestože část tisku včetně věhlasných titulů New York Timesům oponovala a psala, že Bush podle dodatečně zveřejněného videa nevypadal udiveně, ale znuděně a že projevil normální zdvořilý zájem. Nepomohlo ani opakování, že šlo o nový typ skeneru. New York Times, jehož reportér tam vůbec nebyl, tvrdil, že tam někde byl i starý skener.
Mimochodem, ta mladá reportérská štika se jmenovala Andrew Rosenthal, stala s z ní hvězda a šéf komentátorské rubriky.
A New York Times svoji verzi nikdy neodvolal, přestože tam tehdy nebyl. Dokonce se jí drží tak, že ji strčil Bushovi i do nekrologu, když v roce 2018 umřel.
Milan Vodička, iDNES




Napsat komentář