COOLna

Přednosta okresního úřadu Hamburk-sever Michael Werner-Boelz (Strana zelených) v únoru, ihned po svém nástupu do funkce, prohlásil, že z důvodu ochrany přírody nepovolí ve svém okrese další výstavbu rodinných domů. Veřejnost na něho sesílala hromy a blesky. Kritici mu měli za zlé, že politickým rozhodnutím nepřiměřeně omezuje lidskou svobodu.

Omezil svobodu těch, kteří si chtějí postavit vlastní dům. Zato zvýšil svobodu těch, kteří by chtěli využívat půdu a další potřebné zdroje jinak. Šetrněji ke klimatu, tvořivěji a svrchovaněji. Namísto soukromé vilky by se stejný prostor mohl využít k bydlení a k založení zahrady pro mnohem více lidí, než činí jedna rodina. Díky zákazu se paradoxně obecná míra svobody zvýšila.

Případ vyvolal diskusi i mezi ekonomy. Ti, jak bývá jejich zvykem, se pohádali, přesto předvedli, že přemýšlení o ekonomii, a tedy i o pojmu svoboda, se v posledním půldruhém desetiletí stalo otevřenější. Svůj díl v neposlední řadě přinesl i důsledek globální finanční krize od roku 2007. Hlavně pak dnes stále zřetelnější klimatická krize.

V předchozích desetiletích se hlavní ekonomický proud nesl výrazně v duchu liberalismu, někdy až libertarianismu. Převládalo tu úzké chápání svobody a projevuje se dodnes: Svoboda byla na jedné straně vykládána – týkalo se to i každodenního života – jako nepřítomnost nátlaku. Na straně druhé byla zároveň úzce spojována s právem na soukromé vlastnictví. Lidé si jednoduše měli se svým majetkem dělat, co se jim zamanulo. Mnozí ekonomové proto jakýkoli „zásah“ do soukromého vlastnictví ztotožňovali s omezováním svobody.

Zcela tak pomíjeli jistou důležitou část skutečnosti. Pokud svobodu ztotožníme výlučně se soukromým vlastnictvím, opomíjíme tak svobodu těch, kteří na možnost být soukromými vlastníky nedosáhnou. Svoboda vlastníků se považuje za bernou minci, zato svoboda ostatních se stává nicotnou. Zůstaňme proto u hamburského příkladu: Svoboda těch, kteří si mohou dovolit vlastní dům na severu hanzovního města, je důležitější než svoboda mnoha jiných, kteří by se tu třeba jen rádi prošli po louce.

V tržním hospodářství, v němž žijeme, je soukromé vlastnictví chráněno zákonem. Existuje pro to mnoho dobrých důvodů. V mnoha oblastech představuje přínos pro celou společnost, pokud soukromí vlastníci jsou tvořiví a vyvíjejí nové produkty, jimiž obohacují i svůj vlastní majetek. Přesto nevidím žádný důvod, proč bychom měli právo na soukromý majetek přeceňovat nebo tabuizovat společenskou debatu o tom, kdy věc má být součástí soukromého vlastnictví, a kdy naopak něco takového není namístě. Hlavně bychom neměli zaměňovat právo na vlastnictví se svobodou. Takové spojení dodává pojmu svoboda nesmyslné rozměry. Politický filosof Jerry Cohen označuje spojení pojmu svoboda, založeného na právech, s jeho neutrálním pojetím za nekonzistentní. Obě vymezení se vzájemně vylučují. Libertariánská tendence přehlížet nesvobodu těch, co na věc nemají právo, trpí monokulárním viděním, poloslepotou, a proto není ničím víc než zneužitím pojmu svoboda.

Pokud jde o vlastnictví domů, problém by možná vyřešil požadavek „vlastnictví domů pro všechny“. Takto každopádně k věci přistupuje současná spolková vláda. Chce prostřednictvím „Baukindergeld“ (dětské stavební renty) a dalších dotací pomoci co největšímu počtu lidí, aby si mohli pořídit dům nebo alespoň byt. V obecné rovině se klasickou odpovědí na nekonzistenci pojetí svobody, založeného na právech zdánlivě stává ekonomický růst. Kvůli lidem, kteří ještě nemají dům a chtějí jej také mít, jich jednoduše musíme stavět víc. Zvýšíme tak údajně svobodu všech.

Zmíněná zásada naráží na vlastní limity. Jde o zboží, jehož nabídku nelze libovolně rozšiřovat. Patrné je to dnes v případě stavebních pozemků, určených pro rodinné domy a nacházejících se v dobrých lokalitách. Na venkově s neporušeným životním prostředím. Zároveň v bezprostředním sousedství města. Už jen z ekologických důvodů je jednoduše vyloučené takovými domy pokrýt celé Německo. Takže každý, kdo má nebo si staví podobnou hračku, nevyhnutelně připravuje ostatní o svobodu dělat totéž. Standardní ekonomie pro takový jev používá termín externalita: Jednání jedné osoby vyvolanými vnějšími účinky působí i na ostatní.

Celou záležitost navíc komplikují tak zvané poziční statky, jak je pojmenoval ekonom Fred Hirsch v knize Sociální meze růstu (Social Limits to Growth). Mají vymezovat sociální postavení jedince ve společnosti.

Spolkový ministr dopravy Andreas Scheuer (CSU) před nedávnem varoval před Zelenými. Mají v úmyslu lidem sebrat SUV. Napomenutí znělo: „Hraje se o naši svobodu!“ Někdo by opravdu mohl být v pokušení považovat za projev svobody kupovat si tak obrovitá auta. Svoboda se mu tak jeví jako možnost řídit se vlastním vkusem a v silničním provozu se cítit bezpečně. Pomineme-li, jak moc právě tato auta znečišťují životní prostředí, musíme vzdor tomu připustit, že jejich přítomnost na ulici značně omezuje svobodu těch, kteří jezdí v autech menších nebo se pohybují na kole či pěšky.

Poradíme-li jim, aby si také koupili velké, tedy „bezpečné“ auto, ocitneme se uprostřed absurdní spirály vzájemného „vyzbrojování“. Každý v této zemi může přece řídit SUV. Tím se tato situace odlišuje od vlastního domu na venkově. Pro něj prostě není dostatek místa. S obrovitými vozy to nakonec dopadne stejně. Ne každý se může prohánět v nadprůměrně velkých vozech. SUV je totiž bezpečné jen tehdy, je-li větší a těžší než vozidla ostatních účastníků. Jejich bezpečnost se naopak snižuje. Kdyby se touto zásadou relativní bezpečnosti řídili všichni a všichni by nakonec sedali za volanty velkých aut, bezpečnost silničního provozu by se vzdor tomu nezvýšila. Nanejvýš nepatrně.

Můžu vyjmenovat spoustu dalších příkladů zboží, které se stalo předmětem „závodů ve zbrojení“ na úkor sociálního smíru a životního prostředí. Obzvláště často se něco takového vyskytuje ve společnostech sociálně výrazně rozdělených.

Rostoucí nerovnost způsobuje, že příjmy bohatých se zvětšují rychleji než příjmy těch méně „šťastných“, chudých lidí. Bohatým lidem možnost se rozšoupnout trvale putuje vzhůru, zatímco ostatní své touhy musí držet na uzdě. Lidé s nižšími příjmy v důsledku toho zaostávají, byť relativně, zatímco bohatí objevují nové a nové možnosti, jak své sociální postavení dávat najevo ještě zřetelněji. Nadto si tak zvyšují i vyhlídky na budoucí ekonomický úspěch.

Zejména ve výrazně „svobodomyslných“ zemích, jako jsou USA, se za dobré vzdělání, dobrou zdravotní péči a dobré bydlení musí na soukromých trzích draze platit: Dokonce už volba státní, anebo soukromé mateřské školy pro dítě znamená část spotřebního statusu a zároveň dítěti předznamenává jeho horší, anebo naopak výhodnější vstup do profesního života.

Pokud se nerovnost zvyšuje a bohatí za poziční statky utrácejí stále více, mohou se s tím ti, kteří tak bohatí nejsou, smířit. Tím ale připouštějí vlastní sociální a ekonomický pád. Mohou se ale pokusit bohaté napodobit. Vzdají se úspor, volného času a začnou tvrdě pracovat, aby alespoň trochu srovnali krok se zvýšenými normami „poziční“ spotřeby.

To vše ovšem přináší dramatické dopady na životní prostředí. Tedy i na klimatickou krizi. Značná příjmová nerovnost způsobuje, že se na horním konci jejího rozdělení vyskytují nutkavě silné podněty dál velmi tvrdě pracovat, dbát na růst kariéry a zajistit si tak příslušnost k těm nejlépe vydělávajícím. Vysoké příjmy se přece pojí s mimořádně vysokým sociálním statusem. Také ale s náročným spotřebním stylem, jejž lze sotva rozšířit na celou společnost. Brání tomu už samy ekologické důvody. Pokud střední třída usiluje o to, aby se vyrovnala spotřebnímu standardu bohatých, zapříčiňuje, že výroba roste trvale nadměrně a spolu s ní i emise CO2. Nerovnost tak vyvolává posedlost prací a růstu napomáhá jen proto, že řada lidí se přestane považovat za dostatečně svobodné, pokud by se měli ve prospěch volného času vzdát dosavadního způsobu spotřeby. Chtějí držet krok s bohatými, a také to dělají.

Mnoho lidí je přesvědčeno, že vše musí obětovat pro svou kariéru a blaho vlastní rodiny. Narůstá tak množství lidí, kteří mají poskrovnu volného času, téměř žádné úspory a topí se v dluzích. V nerovných společnostech už z jejich povahy je nemožné, aby všichni nebo dokonce většina získala nejlepší vzdělání, jezdila v nejbezpečnějších SUV a nacházela se na špici příjmové pyramidy. Stejně tak s rostoucí nerovností je stále obtížnější s bohatými držet krok. Frustrace a sociální neshody jsou tak doslova předem naprogramovány.

Maje na paměti rozsudek z Karlsruhe, jedna záležitost se jeví jako nad slunce jasná: Potřebujeme naléhavě naprosto jinak pojímat naši svobodu.

Spolkový ústavní soud rozhodnutí o nutnosti rychlejšího snižování emisí CO2 zdůvodnil odkazem na svobodu. Řekl nedvojsmyslně, nezměníme-li co možná nejrychleji způsob života a způsob výroby, ohrožujeme se do budoucna jako svobodní jedinci. Změnil tak dosavadní paradigma v debatě a vyvolal rozruch nejen mezi právníky a politiky, ale také mezi ekonomy.

Klimatické cíle většiny vlád bohatých zemí jsou neslučitelné s Pařížskou klimatickou dohodou. Podle ní má být globální oteplování zastaveno na průměrné hodnotě výrazně nižší, než jsou dva stupně Celsia. Vyjdeme-li z podílu Německa na světové populaci a na tom základě rozložíme národní rozpočty produkce CO2, podle výpočtů Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) na nás připadá nanejvýš sedm gigatun kysličníku uhličitého. Za předpokladu, že ročně Německo emituje zhruba 800 megatun CO2 a v dosavadním režimu bude pokračovat, má čas nejvýše devět let něco se sebou udělat, než tento rozpočet naplní. Pokud by emise začalo neprodleně lineárně snižovat, klimatické neutrality by muselo dosáhnout do poloviny, nanejvýš do konce roku 2030. Spolková vláda si ale chtěla dát na čas, a to až do roku 2050. Ústavní soud jí v tom nyní zabránil.

Otázkou zůstává, jakým způsobem se emise CO2 mají snižovat. V zásadě existují dva způsoby, jak toho dosáhnout. Vyrábět čistěji. Nebo vyrábět méně. Cena CO2 má umožnit první způsob. Uhlíková daň údajně povzbudí podniky i spotřebitele, aby se vzdali výroby i spotřeby, způsobující značné emise CO2. Naše ekonomika orientovaná na růst tak prý zůstane z velké části nedotčena.

Monetarizace (zpeněžování) externalit je neoklasickými ekonomy považována za stříbrnou kulku. Za tržně konformní klíč, nabízející uspokojující řešení, aniž by byla narušena „svoboda trhu“. K dosažení udržitelných změn v oblasti zhoršovaní stavu klimatu to ale zdaleka nestačí.

Představa, že jen zdanění emisí CO2 může vyřešit prakticky všechny problémy, není projevem ničeho smysluplného, jen nezodpovědného optimismu, který v kombinaci s kulturním konzervatismem, přetékajícím ideologickou rigiditou, přeceňuje technicko inovativní možnosti výroby.

Strategie nadějeplného řešení si naopak vynucuje využívat stavební prvky, jež se vzájemně doplňují. Na jednu stranu musíme umístit veřejnou investiční ofenzívu, a to i za cenu, že si vyžádá reformu dluhové brzdy, zmírněním její dosavadní přísnosti. Na stranu druhou pak položme taková opatření, jež povedou ke zkrácení pracovní doby a ke snížení individuální spotřeby.

Chceme-li zmírnit klimatickou krizi a zajistit svobodu nás všech, nezbývá, než abychom se připravili na zásadní kulturní proměnu. Následně ovlivní nejen ekonomické vědy, ale i způsob života celé společnosti.

Till van Treeck