Klíčem k přežití a důvodem, proč je lidstvo jako druh tak zdatné, je jeho schopnost přátelství a spolupráce. Právě ta nás úspěšně provází přirozeným výběrem.
„Pravděpodobně žádná lidová teorie o lidské povaze neudělala tolik škody, nebo nebyla tak pomýlená, jako teorie o přežití nejsilnějšího,“ píší autoři knihy Brian Hare, profesor evoluční antropologie, psychologie a neurovědy, a výzkumnice a novinářka Vanessa Woodsová. A upřesňují, že mají na mysli šesté vydání O původu druhů z roku 1869, v němž Charles Darwin uvedl, že místo „přirozeného výběru“ je možné mluvit o „přežití nejsilnějšího“.
Se slavným přírodovědcem však autoři vlastně nepolemizují. Zpochybňují výklad onoho pojmu „nejsilnější“, který se ustálil jako synonymum fyzické síly. Když jste silný, vždy připravený k boji, s dominantní povahou, když jste rváč, šelma, predátor, ostatní si na vás netroufnou, připadne vám nejlepší jídlo, nejlepší ženy, budete mít nejvíc dětí, takovou podobu Darwinova teze získala.
Je to velká mýlka, tvrdí Hare s Woodsovou. Ono Darwinovo „nejsilnější“ podle nich vůbec neodkazuje k fyzické síle, predátorskému instinktu a chování. Označuje prostě jen pouhou schopnost přežít a nechat za sebou dostatek potomků, nic víc.
A hned nato autoři vypočítávají, že fyzická síla a dravčí agresivita rozhodně nemusí být tou nejslibnější strategií pro přežití. „Výzkumy ukazují, že být největším, nejsilnějším a nejničemnějším, vás může vystavit celoživotnímu stresu. Sociální stres podkope váš rozpočet životní energie, oslabí imunní systém a nechá vám menší počet potomků. Agrese je nákladná, protože zvyšuje riziko, že budete zraněni nebo zabiti,“ argumentují.
Mnohem mocnější, perspektivnější a silnější strategií než být alfa samec je podle nich přátelství. Právě to podle jejich náhledu dokáže vysvětlit, proč je lidský druh evolučně tak zdatný.
„To, co nám umožnilo přežít, zatímco ostatní lidské druhy vyhynuly, byl jistý druh kognitivní supermoci, specifický typ přátelství – kooperativní komunikace. Jsme specialisté na práci s ostatními lidmi, dokonce i s těmi, které neznáme. S někým, koho jsme nikdy předtím nepotkali, dokážeme komunikovat o společném cíli a pracovat na jeho dosažení,“ popisují autoři v knize.
Podle jejich mínění měl náš lidský druh dovednosti, které jeho jednotlivcům umožňovaly napojit se na mysl jiných a přejímat znalosti celých generací. Ony dovednosti se staly bránou k sofistikovanému společenskému a kulturnímu světu, k technologiím. Proto jsme přežili, zatímco jiné lidské druhy ne.
„Myslím, že jsme nejpřátelštější lidský druh, který se kdy vyvinul,“ zdůrazňuje Hare v rozhovoru pro magazín Inverse. Nakonec jsme tak podle jeho knihy předčili i ty druhy, které se pyšnily větším mozkem.
A poznamenávají, že v případě domestikovaných zvířat nebyl proces jednosměrný – nebyl založený pouze na umělém výběru lidí. Byl rovněž výsledkem přirozeného výběru na straně zvířat. Přirozeného výběru, jehož určujícím faktorem byla přátelskost. „Lidé nedomestikovali psy. Nejpřátelštější vlci se domestikovali sami,“ píší autoři.
A platí to i pro lidi, náš druh se domestikoval sám. Svědčilo to o tom, že byl nejpřátelštější, a znamenalo to, že se skrze sebe-domestikaci jeho přátelskost dál rozvíjela. Podle autorů to mělo gigantické dopady.
Lidé se dokázali od života v malých tlupách o patnácti lidech přesunout k pospolné existenci mnohem větších skupin, o stovce a více členů. „I když jsme neměli největší mozky ze všech lidských druhů, dokázaly naše větší, dobře koordinované skupiny předčit jiné lidské skupiny. Naše citlivost k ostatním nám umožnila spolupracovat a komunikovat stále komplexnějšími způsoby, které postavily naše kulturní schopnosti na docela jinou dráhu. Dokázali jsme inovovat a ony inovace sdílet rychleji než jiní,“ líčí Hare s Woodsovou.
Naše přátelskost má stinnou stránku. Jeho nejsilnější podobou, která dělá lidský druh unikátní, je přátelství k neznámým lidem, lidem z jiných skupin, jiných míst, jiných kultur. Jenže mechanismus přátelství, který v sobě máme zabudovaný, má vypínač. Omezuje se na ty, které nahlížíme jako plnohodnotné lidi.
„Když máme dojem, že je skupina lidí, které máme rádi, ohrožována odlišnou společenskou skupinou, jsme schopni onu jinou skupinu odpojit ze své mentální sítě – a to nám umožní ji dehumanizovat. Tam, kde byla empatie a soucit, není nic,“ popisují. A dodávají, že tím se otevírá cesta ke krutosti, k jejím nejhorším formám.
„Jsme jak nejtolerantnější, tak nejnemilosrdnější druh na této planetě,“ konstatují. Naše schopnost dehumanizace, toho, že oné nebo oné skupině odepřeme plné lidství, podle jejich soudu není odkázána do předchozích, méně civilizovaných dějin. Je tu s námi pořád. A pokud společnost a instituce nedokážou existenci schopnosti dehumanizace pochopit, vstřebat, uznat a vytvářet si proti ní imunitu, může mít navrch.
Xman
COOLna 
Napsat komentář