COOLna

Jak dodává historik Odd Arne Westad, kořeny Maova ekonomického utopismu tkvěly v jeho přesvědčení o síle lidské vůle. Cesta ke komunismu podle něj závisela na odhodlání a schopnosti lidí; pokud se něco nedařilo, problém tkvěl v nedostatečné mobilizaci lidského potenciálu a nevyužité síle lidu. Mao si vysnil Čínu kráčející „na dvou nohách“ – rolníci měli transformovat venkov i průmysl zároveň. V květnu 1958 na mimořádném druhém zasedání 8. sjezdu KSČ Mao získal souhlas se svou novou radikální politikou a v srpnu téhož roku na setkání nejvyššího vedení strany v letovisku Beidaihe se „zrodily“ lidové komuny.

Vesničané byli nahnáni do obřích společenství, a tak přišli o své domovy, půdu, majetek i způsob života. Kromě zemědělské produkce a budování infrastrukturních či irigačních projektů na jejich bedra čínští komunisté naložili i smělý cíl: během jednoho roku zdvojnásobit produkci… oceli. I když ve svépomocí vybudovaných pecích vesničané roztavili takřka vše železné, co měli, výsledná kvalita „komunálního železa“ byla nízká a produkt byl v podstatě nepoužitelný.

Maův boj proti realitě měl reálné a tragické důsledky – aby splnili normy, vesničané tavili i své zemědělské náčiní, které jim pak ale chybělo při obdělávání půdy. Transformační plán předpokládal velké vstupní investice, jež však centrum nedokázalo dodat. Rolníci tak zůstali na všechno sami a jediné, co jim zbylo, byly jejich ruce. Už na konci roku 1958 lidé hladověli, na jaře 1959 ale začal v mnoha oblastech řádit hladomor, během něhož v následujících letech zemřelo v kombinaci s vyčerpáním a přepracováním odhadem 40 až 45 milionů lidí.

Některé scény například z města Sin-jang z provincie Che-nan kopírovaly ty z ukrajinského hladomoru z konce 20. a začátku 30. let 20. století: zmrzlá těla ležela na polích a ulicích, některá z nich byla zohavená a ohlodaná. Místní z toho sice vinili psy, problém ale byl, že psi (stejně jako všechna ostatní zvířata) byli dávno snězeni.

Popisovat vše, co se dělo během Velkého skoku, pouze prizmatem hladomoru však podle historika Franka Diköttra vyvolává dojem, že šlo jen o nezamýšlené, a tedy nechtěné důsledky špatně provedeného sociálního experimentu. Kdepak, nedílnou součástí skoku byly i teror, represe a systematické násilí; umučeno nebo popraveno bylo až osm procent celkových obětí.

Lidé umírali, protože jim bylo odpíráno jídlo či nebyli schopni plnit pracovní povinnosti, vzpírali se komunám nebo nedostali nutnou lékařskou péči. Jak dodává Westad, v rámci do extrému dohnaného kolektivismu se společně jedlo (ostatně sama distribuce potravin se proměnila v nástroj, jak lidi přinutit dělat to, co chtěla strana) i kolektivně vychovávaly děti, aby se lidé nemuseli „zdržovat“ péčí o své potomky.

Společenský a ekonomický systém kolaboval. Pokud se něco urodilo, hnilo to u cest a skladů, protože to neměl kdo dopravit do míst, kde lidé jedli ze zoufalství trávu a bláto. Až 40 procent ubytovacích kapacit a hlavně vesnických domů bylo zničeno, protože musely ustoupit kolektivním infrastrukturním projektům a mamutím zavlažovacím systémům, které ale způsobovaly erozi půdy a její vysychání a zasolování.

Aktivně se bránili, respektive v rozpadající se společnosti se každý snažil přežít, jak se dalo; korumpoval, podváděl, předstíral loajalitu a fanatismus, udával, pracoval do úmoru, flákal se. Byl to boj všech proti všem, kde prostřený stůl jednoho znamenal smrt hladem pro druhého.

Když se v důsledku katastrofických výsledků Mao pokusil pomocí staré známé kampaně proti „pravicovým elementům“ svalit vinu na ty stranické bossy, kteří předtím jen přesně plnili příkazy téhož centra, provinční vůdcové se zdráhali tuto kampaň provádět, protože by neomylně dopadla i na ně.

Spojenou nádobou vnitropolitické katastrofy Velkého skoku byla rostoucí čínská mezinárodní izolace a hlavně prohlubující se roztržka se Sovětským svazem. Měli společnou ideologii, mocenskou strukturu i stejného nepřítele v podobě amerického imperialismu, přesto ve vzájemných vztazích rostly spory, pramenící z kulturních a historických rozdílů a také odlišných očekávání toho, co by měl ten druhý do vzájemného spojenectví přinášet a co z něj získávat.

Moskva například nechápala, proč přes společné antiimperialistické úsilí Čína odmítá hlubší ekonomickou a vojenskou integraci do sovětského bloku; Čína se zase z obavy z přílišné sovětské kontroly bránila návrhům na umístění sovětské raketové základny na svém území. Když na jaře 1958 sovětský ministr obrany maršál Rodion Malinovskij byť jen navrhl vybudovat společný komunikační systém propojující čínské a sovětské námořnictvo ve východní Asii, Mao mu zuřivě vyčetl údajný ruský šovinismus.

Chruščev sice rychle přispěchal do Pekingu, aby Maa ujistil, že plánovanou radiovou stanici sovětské výroby by vlastnila čínská strana, ale dočkal se jen další přednášky na téma, jak je „měkký“ na americké imperialisty. Mao již byl rozhodnut spojenectví s Moskvou torpédovat, takže utilitárně spojil svoji obranu s protisovětskou rétorikou – kdo kritizuje Maa, poklonkuje Moskvě.