COOLna

Pomyslná smyčka je každou noc těsnější a těsnější. Čím víc se toužíte vyspat, tím méně vám jde usnout. Zoufalá snaha propadnout se do snu vás totiž paradoxně udržuje v excitovaném, naštvaném, a tedy bdělém stavu

„Zaberu? Nezaberu?“ pozorujete sami sebe, a právě proto je to stále beznadějnější. Převalujete se ze strany na stranu, v hlavě přemíláte myšlenky. Vzniká začarovaný kruh, který přináší jen rostoucí únavu.

Zdravý člověk neví nic o těch, kteří by dali království za hodinu prospaného bezvědomí.
Emil Cioran
rumunsko-francouzský filozof
Přesně tohle utrpení postihlo rumunského filozofa Emila Ciorana (1911–1995). Jeden z nejslavnějších světových insomniaků (nespavců) označil svou neschopnost usnout za „nejstrašnější a nejvíc znepokojující, zkrátka ústřední zkušenost mého života“ a dodal, že: „Vyžaduje mimořádnou vůli nepodlehnout pokušení sebevraždy.“

Nespavost trápila Ciorana už od 17 let. V jeho rodném transylvánském městečku Rasinari se dodnes vyprávějí legendy o muži trpícím chorobnou insomnií, který se celé noci procházel po temných uličkách. Z utrpení vytěžil pesimismus, hořkost a tragiku, které přetavil do světově proslulých nihilistických traktátů.
Insomnii podrobně popsal v knize Na vrcholcích beznaděje (1934). „Nespavost vyvolává pocit neodvolatelného smutku, zoufalství a agonie,“ píše. „Zdravý člověk neví nic o těch, kteří by dali království za hodinu prospaného bezvědomí, o těch, kteří jsou vyděšeni pohledem na postel, jako by to byla mučidla.“

I jiní filozofové, skladatelé, spisovatelé a další duševně pracující vnímali nespavost jako draze zaplacený dar. Probdělá noc není jen utrpením. Přináší i hodiny nerušeného klidu, kdy se můžete plně soustředit na to, co děláte. Nikam nemusíte chodit, nikdo vám netelefonuje, nikdo neklepe na dveře…

Noc nabízí hluboký ponor, absolutní koncentraci. Mimochodem, i tenhle článek vzniká dlouho po půlnoci.

Noci v pekárnách
Většina z nás prospí 7 až 8 hodin, ale to je jen statistika. Některým výkonným lidem stačí 4 hodiny i méně. Patřili mezi ně třeba Napoleon, Thomas Alva Edison nebo Margaret Thatcher. Jiní naopak potřebují výrazně víc. Třeba americký prezident Calvin Coolidge prý spal i 15 hodin denně.

„Spát bychom měli tak dlouho, abychom byli vyspalí, odpočatí a ráno vstávali s dobrou náladou a plni energie,“ shrnul nedávno při příležitost Světového dne spánku lékař Martin Pretl z Institutu spánkové medicíny. „Je jedno, kolik hodin prospíme. Důležité je jen být vyspalý.“

Delším ponocováním si bohužel můžeme i docela slušně rozhodit biorytmy, což jsem si kdysi vyzkoušel. Studoval jsem vysokou školu a neměl dost peněz. Po přednáškách, které končily kolem poledne, jsem chodil na šestnáctihodinové směny do pekáren. Vracel jsem se po šesté ráno, dal si kafe a běžel zase na přednášky. Tenhle údernický kolotoč beze spánku jsem vydržel i dvakrát za sebou. To už jsem ale vestoje usínal v tramvaji a ve škole upadal do mikrospánků.

Z přednášky mne jednou vyhodili, protože si mysleli, že jsem opilý. Co bylo ale horší – úplně se mi rozpadl spánkový režim. V noci jsem nemohl usnout, i když jsem na žádnou brigádu nešel. Ve dne jsem naopak poklimbával, nemohl se soustředit a z přečtených skript si skoro nic nepamatoval. Po téhle zkušenosti už bych si s delším potlačováním spánku nezahrával.

Ne náhodou je na principu tzv. spánkové deprivace založeno velice efektivní mučení. Dozorci vás několik nocí po sobě neustále nutí hýbat se, mluvit, reagovat… Prostě nezamhouřit oko. Nelidská únava způsobí, že se psychicky naprosto rozsypete. Podepíšete cokoli a přiznáte se k činům, které jste nespáchali.

Touha po zdřímnutí je zkrátka silnější než vůle jakéhokoli vězně. Ne náhodou spánkovou deprivaci používali třeba brutální komunističtí vyšetřovatelé v 50. letech minulého století.

Extrémní nedostatek spánku může člověka i zabít, protože dojde k celkovému zhroucení organismu. Přesnou smrtelnou hranici ale stanovit nejde, potřeba spánku je u každého z nás individuální.

Pokus s nespavostí navíc ještě žádní vědci nedotáhli do konce, protože by to odporovalo lékařské etice. Osudové hranici se přiblížil Randy Gardner v roce 1964. Sedmnáctiletý americký mladík nezamhouřil oči 264 hodin a 25 minut (víc než 11 dnů).

magazín Víkend