COOLna

Naučit se správně tisknout metodou modrotisku, která je od roku 2018 zapsaná na seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO, prý zabere minimálně šest let. Namíchat správný poměr barev v indigové lázni pak dalších deset.

Jihomoravské město Strážnice s pěti a půl tisíci obyvateli leží zhruba deset kilometrů od česko-slovenských hranic. Kromě skanzenu, pozůstatků unikátního opevnění z 16. století nebo židovského hřbitova se město pyšní jednou z posledních dochovaných modrotiskařských dílen v České republice, která společně s tou v Olešnici drží modrou tradici.

„To, co cítíte i pod rouškou, je čerstvě uvařený pop, rezerva nebo tiskařská barva, chcete-li,“ vysvětluje cestou do dílny Iva Bartošková, která opustila výrobu a nyní se stará o provoz obchodu. V dílně, která je plná nabarvených pláten, se seznamuji s její dcerou Gabrielou. Ta je zástupkyní páté generace rodiny Jochů, která se modrotisku věnuje. „Už to dělám sedm let,“ popisuje Gabriela Bartošková a dokončuje na rozdělaném plátně poslední obtisk. „I když se to na první pohled nemusí zdát, je to opravdu náročný proces,“ dodává, když odkládá jednu z dvou stovek ručně vyráběných tiskařských forem z hruškového dřeva vedle sušícího se plána s natištěným vzorem.

Rodinnou dílnu, která se vyznačuje pásovými vzory, založil v roce 1906 Cyril Joch se svou ženou Annou. „Ta držela po jeho smrti dílnu v provozu, dokud se nevyučil jejich syn František,“ popisuje rodinnou historii Gabriela Bartošková. František Joch po několika desítkách let v dílně opět předal řemeslo svému synovi, Františkovi Jochovi mladšímu, který je od roku 2017 nositelem titulu Mistr tradiční rukodělné výroby Jihomoravského kraje a už téměř dvacet let se může chlubit oceněním Nositel tradice lidového řemesla. Rodinné dílně se nevyhnul ani jeho bratr Sáva, který se po revoluci stal majitelem firmy. Jeho dcera Iva Bartošková nyní vede modrotiskařskou dílnu a vnučka Gabriela se stará nejen o výrobu metráže, ale také o soukromé zakázky.

Technika modrotisku Gabrielu Bartoškovou dokonce uhranula natolik, že kromě samotného řemesla pořádá ve Strážnici workshopy pro širokou veřejnost a snaží se, aby jejich dílna, jež překonala nelehké překážky minulého století, neupadla v zapomnění.

To naštěstí díky společné nominaci Rakouska, Německa, Slovenska, Maďarska a Česka, která vynesla zařazení této techniky na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO, snad ještě nějakou chvíli nehrozí. Pravda ale je, že modrotiskařských dílen, jež byly ještě v 19. století téměř v každé moravské vesnici, je dnes v Evropě jako šafránu. „Na Slovensku jsou také už jen dvě dílny a jedna nová by se tam snad měla zakládat,“ přemítá Gabriela Bartošková. „V Německu a Rakousku to je trochu lepší, tam mají až k pěti dílnám,“ dodává.

Zajímavé je, že byť se ocenění dostalo zemím starého kontinentu, modrotisk je několik tisíc let stará technika pocházející z Číny. Do Evropy se dostala nejen díky mořeplavcům, ale také přes tzv. hedvábnou stezku. První modrotiskařská dílna vznikla teprve před 350 lety v Amsterodamu. „V Evropě byl modrotisk velký hit. Šlechta si s ním čalounila nábytek a tapetovala salonky,“ vysvětluje Gabriela Bartošková. 

„Ač si to hodně lidí myslí, modrotisk není folklor. Zlidověl v 19. století, když přešel z měst na vesnici. Nebylo dědiny bez modrotisku,“ doplňuje. V průběhu 20. století ale začala tradice pomalu uvadat a pro mnoho dílen znamenal definitivní konec nástup komunistického režimu. „V 50. letech naši dílnu znárodnili komunisté a výroba se přesunula pod Ústředí lidové umělecké výroby, které sdružovalo umělce od modrotiskařů až po košíkáře. Pro nás to ale nebylo zas tak špatné: byly tu návrhářky, které měly za úkol každý měsíc přijít s novou formou, což je světový unikát,“ vysvětluje Iva Bartošková. „Například návrhářka Arnoštka Eberhardová se věnovala návrhům plošných motivů,“ říká, když ukazuje na formy s výjevy jako sběr jablek v sadě nebo tradiční jízda králů. „Jana Kubínová zase v 70. letech dělala etnické a geometrické vzory. I díky tomu se modrotisk stále modernizoval a nezanikl. Celkem jsme měli skoro tři tisíce forem, ale většina se po revoluci poztrácela nebo rozkradla,“ doplňuje Gabriela Bartošková.

A protože po roce 1989 nevznikla pro silně redukovanou modrotiskařskou základnu žádná sdružující organizace, strážnickou dílnu vcelku paradoxně zachránilo šití povlečení a halenek z obyčejných látek. „Kdyby se děda nerozhodl do Rakouska dovážet konfekci z běžných materiálů, kterou šijeme v patře nad námi a která nás ekonomicky drží i teď během pandemie, strážnický modrotisk by zanikl,“ je přesvědčená Gabriela Bartošková.

Zájem o modrotisk však v posledních letech zažívá comeback. A jak tomu obvykle bývá, rostoucí poptávka s sebou přináší i napodobeniny. „Že jsme v UNESCO, je sice krásné, ale přineslo to na trh obrovské množství ,fejků‘,“ popisuje Gabriela Bartošková.

Jak tedy poznat pravý modrotisk? Stačí sledovat tři ukazatele. „První, co vám napoví, je cena,“ říká Gabriela Bartošková. „Modrotisk je drahý, je to ruční práce a má vysoké náklady. Jen metr plátna se v nákladech vyšplhá ke 120 korunám,“ připomíná. „Druhým poznávacím znamením jsou chyby. Na plátně vždy musíte hledat obtisky onzeců, tedy malých kovových značek, podle kterých tiskař navazuje, nebo chyby tisku. I když jsme zkušení, vždycky se nějaká ta chybička najde,“ vysvětluje. „A posledním poznávacím znamením pravého modrotisku je rubová strana látky – někde prosvítá barva více, někde méně, podle toho, jak člověk přitlačí. V dílně říkáme, že pravý modrotisk musí být z rubové strany ošklivý. Ten falešný bývá celomodrý nebo celobílý, což znamená, že nebyl vůbec barvený,“ dodává Gabriela Bartošková.

Barvení je přitom alfou i omegou celého procesu. „Na začátku se vezme vymandlované a naškrobené bavlněné plátno nebo jakákoliv přírodní látka, jako je len, hedvábí nebo konopí,“ popisuje správný postup Gabriela Bartošková s rozloženým plátnem na měkčeném stole. „Pak přichází na řadu rezerva. Její složení je tajemstvím a každý tiskař si ho chrání. Můžu ale prozradit, že je tam kaolin, modrá skalice, arabská guma a další chemikálie,“ vysvětluje. „Rezerva se rozetře v bedně s měkčeným dnem, tomu se říká štrajchování, do ní se namočí forma a pak už se může tisknout,“ popisuje s namodralou formou v ruce. „Potištěná látka v závislosti na velikosti vzoru pět až deset dní schne, aby se tiskařská barva vpila na určená místa, která mají po ponoru do indigové lázně zůstat neobarvená, nejčastěji bílá,“ doplňuje.

„A pak už přichází na řadu kypa, tedy lázeň ze syntetického indiga,“ vysvětlují matka a dcera Bartoškovy. Indigo samo o sobě nebarví, ale po přidání správného poměru louhu, hydroxidu sodného a za účasti oxidace vzniká směs, která stejně jako tiskařská barva podléhá tajné rodinné receptuře, a ta začne působit.

„Plátno se do kypy spouští pomocí kličky,“ popisuje Gabriela Bartošková, když se látka noří do lázně. „Po pěti minutách se plátno vytáhne. Zpočátku je zelenožluté a postupně na vzduchu modrá. Abychom měli tmavě modré plátno, ponor se opakuje až šestkrát,“ doplňuje. Modro-bílého kontrastu se docílí praním v průmyslové pračce s 4% roztokem kyseliny sírové. Ta odstraňuje tiskařskou barvu, která odhaluje kýžený, nejčastěji modro-bílý vzor. Pak už se plátno jen vyvěsí, slisuje a může se prodávat buď jako metráž, nebo hotový výrobek – místní švadlenky z něj šijí třeba košile, trenýrky nebo kuchyňské chňapky.

„Musíme ale říct, že bez našeho barvíře, pana Mičky, by to nebylo ono,“ shodují se matka a dcera Bartoškovy. „Pracuje u nás od 15 let, a když ráno přijde do práce, pozná podle čichu, co v kypě chybí, co je do ní třeba přidat. Má zkrátka jednu z nejhezčích barev v Evropě. Nešlo by to ale ani bez pana Pluchy a pana Bartoše ze Dvora Králové, kteří vyrábějí a opravují formy.“

Že modrotisku ještě neodzvonilo, dokládá nejen to, že Bartoškovi mají zákazníky po celém světě, ale také poptávka současných designérů. „Letos jsme například dodávali látku pro Yvonu Leitner, která z ní ušila národní kostým pro českou miss na soutěž Miss Universe,“ popisuje Gabriela Bartošková. V minulosti ale po modrotisku ze Strážnice sáhla třeba i Klára Nademlýnská, Martina Dvořáková z Made by Ordinary, Veronika Vimpelová a jiní čeští návrháři.

I když koronavirová pandemie dílně uštědřila nejednu těžkou zkoušku, rodina Bartošků se nevzdává a vyhlíží lepší zítřky. Věří totiž, že tahle prastará technika barvení látky má místo i v moderním světě. „Modrotisk může být všechno, na co si vzpomenete. Má totiž přesně takovou podobu, jakou mu dáte,” uzavírá Gabriela Bartošková.

Lidovky