COOLna

V Americe platí, že pokud vaření není vyloženě něčí hobby, stává se okrajovou záležitostí. Což mělo své výhody, protože prioritou „mé rodiny“ bylo cestování a nejdůležitější bylo ukázat mi co nejvíc z jejich kultury. Jídlo bylo něco, co se během dne někde rychle vyřešilo. Když jsem si nakoupila suroviny na vaření, koukali v lednici na syrové maso a vůbec nechápali, že z toho udělám jídlo.

Jak vypadali, když jedli polotovary?
Otec té rodiny běhal ironmana a kluci závodně hráli basketbal. A právě takový je typický americký model: jedí junk food (nezdravé jídlo) a hrozně moc sportují.

Je pravda, že na závodech jsme jedli dobře, na to trenéři dohlíželi. Ale doma jsme měli pizzu a v obědové kantýně byly hranolky, hamburger a corn dog – obalený a osmažený hot dog. Salátový bar představovaly čtyři vaničky se zeleninou, která se nedala jíst. Měla jsem často hlad a teprve tam jsem si uvědomila, jak dobře si tady vaříme.

Začala jsem cukrovím, pekla jsem vánočku, vanilkové rohlíčky. Pak jsem chtěla udělat tvarohové knedlíky, jenže v Americe neexistuje tvrdý tvaroh. Koupila jsem nějaký francouzský sýr, který měl stejnou texturu jako tvaroh na strouhání. Bohužel jsem ho neochutnala. Knedlíky jsem posypala slaným kozím sýrem a zjistila jsem to až ve chvíli, kdy se do toho pustili. Nezbylo než se tvářit, že takhle my to doma běžně jíme. Přiznala jsem se až za týden. Problém sehnat suroviny jsem řešila často, ale největší blbost byla, když jsem si z domova nechala poslat mák. Mák se tam klasifikuje jako opiát a mně ho přišlo kilo.

Měla jste kvůli tomu problémy?
Zásilku zabavili na celním úřadě, kam mě předvolali a vyslýchali. Prověřovali moje víza a zjišťovali, jestli nejsem dealerka. Takže teď už vím, že mák do Ameriky nikdy neposílat.

Kuchařkou Sandtnerové jste se prokousávala od začátku?
Spíš jsem si vybírala jídla, která mi přišla jako výzva. Postupně jsem se přes svíčkovou a guláš dopracovala k receptům, jako je smažený telecí brzlík, hovězí vemeno, aspik. Jenže nastal problém, že jsem nemohla sehnat suroviny, třeba telecí hlavu. Dřív byly takové věci běžně k sehnání, telecí se ještě před třiceti lety v Česku běžně zpracovávalo, dneska už se jen dováží. Brzlík býval v sortimentu řeznictví, dneska ho musíte shánět. Zajímavé tak je, že tyto recepty mají reprezentovat českou kuchyni, ale spousta z nich se už nedá uvařit.

Co dalšího se dřív běžně jedlo, ale teď už není k sehnání?
Tetřev, holoubata… Nevěděla jsem si rady, kde to koupit, tak jsem začala obcházet řezníky a radit se s nimi. František Kšána starší mě postavil nohama na zem. Telecí? To tady nikdo nedělá. Sluky, tetřevy? To je všechno chráněné, tahle zvířata už se nezabíjí. To samé mi říkal děda, bývalý zemědělec. V tu chvíli jsem začínala tušit, že projekt nikdy nedokončím, protože nedokážu uvařit všechny recepty.

V čem je kuchařka Sandtnerové vlastně tak převratná, že se k ní dodnes vracíme?
Je tam úplně všechno. V případě svíčkové omáčky dostanete návod, jak ji naložit, jak dlouho nakládat, v jakém hrnci. V části o zabijačce se píše o ovaru, jitrnici, jelitu… Je to vlastně taková encyklopedie české kuchyně, navíc reprezentuje dobu první republiky, ke které se rádi vracíme. A napsala ji skutečná profesionálka – Marie Sandtnerová měla modrou stuhu, nejvyšší francouzské ocenění kuchařského umění, i proto jsou v knize zmíněny jednoduché recepty i velmi složité cukrářské techniky.

foodbloggerka Anna Grosmanová