COOLna

V devadesátých letech nekončila jen Jugoslávie a Sovětský svaz. Končila celá jedna éra. Éra komunistického budování světlých zítřků a s ní celá jedna kosmologie. Tehdy vznikla otázka: co teď máme dělat, když už nevěříme ve společnou představu o univerzálním pokroku? Pokroku stejném pro Srby, Chorvaty, Pygmeje i Eskymáky? Pokroku, v jehož jménu toho bylo tolik obětováno! S tím náhlým relativismem umí nacionalismus velmi dobře pracovat. V moment odcizení nabídne vykořeněným lidem šálivý pocit smyslu a jistoty.

Tehdy se ale zhroutilo i hospodářství a obranné mechanismy společnosti. Zmizely všechny ty tajné policie a vojska, které by normálně s bandami kluků, kteří se začínají vyzbrojovat, udělaly tak rychlý proces, že by ještě v osmdesátých letech ani nevylezli na ulici. Ochránci státu nevěděli co – a hlavně proč – dělat. Společnost se propadla do morálního a posléze i mocenského vakua.

Jak nacionalismus s takto vzniklým vakuem pracoval?

Odpovědí bylo: hurá, kupředu do minulosti! Musíme se probudit a obrodit! Vystřihněme celé to „pomýlené“ období komunistického budování a vraťme se hezky tam, kde byla nit národní tradice totalitou uměle přetržena. Vraťme se k národním státům slavné minulosti. Ať žije svobodné Chorvatsko, Čečensko, Arménie…!

Zdá se to legrační, ale u nás v Československu to někdy nebylo zas až tak jiné. Když se novináři po letech ptali otce naší postkomunistické ekonomické transformace Tomáše Ježka, jakou měli po pádu komunismu vizi, přiznává, že si představovali návrat do světa rodinných firem, řemesel a sedláků první republiky. Místo tatíčka Masaryka ale přišly nadnárodní korporace, eurodotace a Microsoft…

Postkomunistické etnické války mimochodem ukazují, do jaké absurdity toto obrozování identity může vést. Třeba k představě, že my Srbové jsme charakterizováni tím, že jsme ti, co vždycky bojovali proti Turkům, my Čečenci proti Rusům, my Abcházové proti oběma… A že ten opravdový Srb, Čečenec, Abcház, to je sakra přeci ten bojovník, zbojník, ten hajduk s puškou v ruce, jak ho známe z muzea. A že se mu – teď když se probouzíme a vracíme ke kořenům – musíme přiblížit, napodobit ho.

A co sametová revoluce a rozpad Československa? Jak váš model vysvětluje, proč byl náš průběh tak mírumilovný?

Součástí minulosti, kterou jsme chtěli obnovovat, není tenhle historický konflikt. Možná k naší identitě patří nevraživost vůči Němcům – ale ty už tu nemáme. A ani naše východní hranice není tak ostrá. Na vesnici u nás u Zlína slyšíte jazyk, který se na východ postupně mění, mění, až jste najednou na Slovensku v Pováží. A nemáme se sousedy ani etnoreligiózní hranice. Kdyby na jedné straně byli striktně Češi – a ti by byli výhradně třeba katolíci – a na druhé výhradně protestanti, muslimové či pravoslavní, tak by to bylo ostřejší.

antropolog Radan Haluzík