Už i v češtině – aspoň tedy v té internetové – se zabydlely zkratky FOMO (fear of missing out) a FOMSI (fear of missing something important). Obava z toho, že by nám přece jen někdy mohlo utéct něco důležitého, nám brání odhlásit se z odběru newsletteru, který nás už dávno nezajímá a nemáme čas ho číst, nebo se odhlásit ze sociální sítě, která nám za patnáct let ještě k ničemu nebyla (LinkedIn) – ale co kdyby přes ni nabídka na práci snů nakonec přišla?
Další zlepšovák, jak lidi donutit, aby dál konzumovali, i když už nemají hlad: když skončí přehrávání videa na YouTube, na Facebooku, ale i na mnoha českých serverech, začne se po krátké přestávce automaticky přehrávat další, které „by vás také mohlo zajímat“. „Stačí vzít něco, co je jasně ohraničené, má to začátek a konec a udělat z toho nekonečnou smyčku,“ vysvětluje Harris princip automaticky přehrávaných videí, ale také třeba nekonečných proudů příspěvků na Facebooku či na Twitteru.
Harris nachází i přímou analogii s jídlem: jím citovaný výzkum Cornellovy univerzity například prokázal, že lidé, kteří jedli polévku z „bezedného“ talíře, který se nenápadně sám doplňoval, jí snědli o tři čtvrtiny víc než ti, kdo jedli z normálního talíře. Když měli odhadnout, kolik polévky vlastně snědli, skutečné množství navíc výrazně podceňovali.
iRozhlas
COOLna 
Napsat komentář