COOLna

Je ta lokální odlišnost u klimatické a koronavirové krize srovnatelná?
V obou případech jde o planetární (hyper)objekt, což ale neznamená, že je všude stejný. A to nejenom kulturně, ale právě i biosociálně či geosociálně. Některé projevy, jakož i postupy a typy řešení jsou sdílené, jiné lokalizované.

Prvotní reakce na koronavirus byla velmi modernistická – rychlé stáhnutí se do ulit národních států. V první vlně to asi ani nemohlo proběhnout jinak. Teď je obrovská výzva pro svět, jak budeme v období „druhé vlny“ schopni rozvinout vzájemnou spolupráci. Trumpovská Amerika v tom určitě lídrem nebude, od babišovského Česka bych čekala aspoň to, že nebude sypat do kooperace písek. S ohledem na zvládání planetárního objektu je koronavirová krize určitou politickou laboratoří té klimatické.

Posiluje společenské vyjednávání specifických opatření pozici samotných expertů?
V prvních týdnech koronavirové krize, kdy všichni takzvaně poslouchali epidemiology, to tak určitě bylo. Postupem času se ale začalo ozývat stále více jiných hlasů ve vědě i mimo ni, což je úplně v pořádku, mnohost je nevyhnutelná. Jako společnost bychom si měli zvykat, že i věda je proces, že je pluralitní a nejde o hotová fakta. Musíme se naučit vztahovat k vědě „v akci“, k nejistotě poznání, jež souvisí s mezioborovostí, multiplicitou a proměnlivostí světa.

Potíž tedy není v tom, že by mluvčí prezentovali třebas i protichůdné poznatky, ale že řada z těchto mluvčích zaštiťujících se lékařskou či přírodovědnou odborností prezentuje své teze a závěry s jistotou, aniž by uvedli, čím a jak pevně je mají podložené.

Problém českého veřejného prostoru je navíc v tom, že nedokážeme myslet za polaritu politické versus expertní rozhodnutí. Chybí nám relevantní mechanismy, jak tyto aspekty spojovat. Potřebujeme rozvinout takový rozhodovací systém, který by reflektoval hybridní povahu záležitostí, s nimiž se potýkáme, a zároveň zahrnul širší občanskou veřejnost.

To je podstata často vzývané „znalostní společnosti“. Bez alespoň základní obeznámenosti široké veřejnosti s vývojem odborné debaty, s jejími poznatky i nejistotami, nelze epidemii v demokracii dlouhodobě zvládat. Princip politické reprezentace nestačí, je potřeba veřejná participace na stanovování priorit a konkrétních řešení. „Hlas veřejnosti“ je důležitý, v tom má Andrej Babiš svým způsobem pravdu, nikoli ovšem v podobě výkřiků pochytaných na Facebooku.

V kontextu covidu-19 by bylo žádoucí rozvinout formáty občanských konferencí či dílen, kde by se zástupkyně a zástupci veřejnosti mohli na základě aktuálně dostupných – provizorních a nejistých – poznatků od epidemiologů, lékařů, technologů, ale taky sociologů, ekonomů či etiků vyjadřovat k plánovaným opatřením a kde by následně probíhala v zásadě (bio)politická debata, která by měla za cíl dospět k tomu, jaké formy života a smrti s virem jsou pro nás kolektivně přijatelné a jaké ne. Výsledky by byly vstupem pro vládní rozhodování a parlamentní politiku.

I toto by měl být pilíř „chytré karantény“. Potřebujeme sociální epidemiologii, která bere v úvahu dynamiku nejen viru, ale i složitého biosociálního kolektivu, ve kterém se epidemie rozvíjí.

Pokud se vrátíme ke klimatu, jak bychom tedy měli přistupovat k vědeckým zjištěním, která apelují na radikální proměnu našeho způsobu života? Je heslo Grety Thunbergové „Poslouchejte vědce“ řešením?
Přestože postavu Grety Thunbergové považuju za velmi důležitou, heslo adorující vědce jako téměř kazatele pravdy je naivní, až nebezpečné. Ano, měli bychom poslouchat vědce – stejně jako umělce, filosofy, zemědělce, obyvatele severních Čech i Amazonie… Před pluralitou názorů, scénářů a realit nelze do vědy utéct.

Tereza Stöckelová