COOLna

Přicházely informace, že se bude zaorávat zelenina na polích, protože odjedou námezdní pracovníci a nebude ji mít kdo sklidit.

Četla jsem všechny ty zprávy a probudil se ve mně aktivismus – tohle bylo moje téma a nemohla jsem ho nechat být.

Potřebovala jsem vědět, jak to doopravdy je. Kdo sklízí zeleninu, co říkají farmáři, jestli je to tak velký průšvih, jak píšou v novinách. Byla jsem dělat reportáž o sběru jahod a na poli viděla dvacet rumunských žen. Překvapilo mě to. Samozřejmě vím, že ovoce a zeleninu na polích nesbírají Češi, ale dokud jsem to neviděla na vlastní oči, netrápilo mě to tolik. Dozvěděla jsem se, že sem na sezonu přijíždějí celé rodiny. Vydělají si slušné peníze, ale má to i jiné stránky. Lidé rádi slyší, jak se u nás cizinci mají skvěle a nikdo je nevykořisťuje, ale stačí se podívat, v jakých podmínkách třeba bydlí. O tom se moc nepíše.

Co dalšího jste zjistila?
Třeba to, jak jsme ve velkých městech odtrženi od prvoprodukce. Pražáci si samozřejmě nemyslí, že ředkvička vyrostla v regálu supermarketu, ale o zemědělské produkci toho mnoho nevědí. Považujeme chmel skoro za národní majetek, ale většinou netušíme, že v sedmdesáti procentech ho sbírají Ukrajinci.

Proč se tak málo zajímáme o produkci potravin?
Lidé mají farmaření zafixované tak, že je to hlína, traktor, hnůj. Zemědělství je na okraji jejich zájmu. Chtějí kupovat farmářské produkty, ale jejich zájem končí na farmářském trhu – to, jak se tam plodiny dostaly, je už nezajímá. Tím, že je zemědělství na okraji zájmu, však nechce tu práci nikdo dělat. Nechybí nám jen sběrači jahod, ale také zootechnici, strojníci. Na oboru rostlinná výroba na zemědělské fakultě je v tuto chvíli méně než deset lidí v ročníku.

Co by zemědělcům pomohlo?
Kdyby se více naučili mluvit řečí velkoměšťáka. Příkladem jsou klecové chovy slepic. Na jedné straně jsou lidé, kteří omdlévají z představy slepiček v klecích a podařilo se jim dosáhnout zákazu klecových chovů, na druhé straně je agrární komora, která podrážděně reaguje komentáři na Facebooku: „Tak vám děkujeme, zlikvidovali jste třicet procent producentů českých vajec!“

To je přece špatně. Agrární komora by místo toho měla říct: „Podívejte se, v klecových chovech zemřou tři procenta nosnic, kdežto ve volných chovech je úmrtnost třináct procent.“ Měli by líp komunikovat a umožnit lidem udělat si na základě faktů vlastní názor na to, co je pro slepice lepší.

Hodně mě mrzí, že některé necitlivé činy aktivistů docílily toho, že zemědělci jsou už natolik vytočení, že nic nechtějí vysvětlovat, propast se prohlubuje.

Píšete o zemědělství, přitom žijete v centru Prahy. Není to nevýhoda?
Nejsem úplně odtržená, venkovský svět dobře znám díky studiu i díky prarodičům, kteří se věnovali zemědělství. Už v dětství jsem vždycky polovinu týdne trávila mimo Prahu. Zároveň však ve mně zůstává i to velkoměsto. Fyzické přejíždění tam a zpátky mě nutí snažit se pochopit oba tábory a najít to podstatné. Někdy je ale těžké najít střed a nikomu nestranit. Občas se stane, že se musím přiklonit na něčí stranu, a většinou jsou to farmáři, venkované. Čímž si samozřejmě podřezávám větev v Praze.

Jak vás coby Pražačku vnímají farmáři?
Zpočátku nedůvěřivě. Přijela blondýna z Prahy… Pak vyndám z auta holinky, řeknu, že jsem zemědělský inženýr a oni se nadšeně rozmluví.

foodbloggerka Anna Grosmanová