COOLna

Podněcují v národu melancholii, lenost, pesimismus, zápecnictví. Proto těstoviny pranýřovali italští futuristé. A činí zemi závislou na dovozech, zatímco by se měla tyčit v heroické soběstačnosti. Proto je odmítali fašisté. Obě hnutí se ve třicátých letech minulého století snažila tradiční potravinu nahradit rýží.

Jen málokterý národ na světě si můžeme spojit s jeho typickou potravinou jako Italy a jejich zálibu v těstovinách. Spaghetti, ravioli, tagliatelle… Konzervativní odhady počítají s tím, že italská kuchyně pracuje s více jak čtyřmi stovkami rozmanitých druhů těstovin. Každá má svůj význam, specifické zpracování a doprovází ji konkrétní recept. Zdá se proto až neuvěřitelné, že by s tak oblíbenou a univerzální národní pochoutkou někdy chtěli Italové skoncovat.

Staré mělo ustoupit novému a změny se měly dotknout i toho, co měl národ ve svých talířích. Coby přežitek dávných zaostalých časů a potravina závislá na importech z nich na smetiště dějin měly zmizet těstoviny. A nejhlasitějším prorokem této gastronomické revoluce se stal Filippo Tommaso Marinetti.

Filozoficko-uměleckého avantgardního směru, který sázel na popření všeho minulého, na bourání hranic a ničení zažitých konvencí. „Prohlašujeme, že se nádhera světa obohatila o novou krásu – o krásu rychlosti. Závodní automobil se svou kapotou ozdobenou velkými rourami podobnými hadům s výbušným dechem. Řvoucí automobil, který jako by se řítil po dělových nábojích, je krásnější než Niké ze Samothráky. Musíme se osvobodit od svých starých formulí! Musíme zničit vše, co je v nás ještě statického, klidného, včerejšího!“ hlásal již v roce 1909 Marinettim sepsaný manifest.

Když doplníme, že italští průkopníci futurismu chtěli „oslavovat válku jako jedinou hygienu světa, militarismus a patriotismus, revoltu a destrukci“, pochopíme, proč si Marinetti zpočátku tolik rozuměl s Benitem Mussolinim. Jenže co s tím mají společného nebohé farfalle a penne? Překvapivě mnoho.

Těstoviny totiž většinou nevyrobíte bez pšenice. A tu se opravdu ve velkém Italům nikdy nedařilo pěstovat. Celá země tedy byla po stránce obilnin do značné míry závislá na dovozu, což se s vizemi Il Duceho o silném a hrdém státu neshodovalo. S rýží to mohlo být jiné, na její pěstování tu byly příznivější podmínky. Revoluční nápad učinit Itálii soběstačnou, nezávislou na importu, a přitom odbourat staré pořádky, se tak mohl a měl začít realizovat v kuchyni každé italské domácnosti.

Otevřené křižácké tažení Mussoliniho proti makaronům by však naráželo na silný odpor veřejnosti, nestrávili by ho. Proto fašistický diktátor přenechal negativní agendu, boj proti těstovinám, na ukřičených futuristech kolem pana Marinettiho. Sám raději propagoval pozitivní gastronomické alternativy nové Itálie. Například založení Národní rady pro rýži nebo oficiální vyhlášení 1. listopadu jako Národního svátku rýže. I když si v zahraničním tisku dělali legraci, že se teď Italové budou stravovat stejně jako Číňané, v Itálii pěstovaná rýže požívala z nejvyšších míst výhod a podpory, o kterých si tradiční těstoviny mohly jen nechat zdát.

A zatímco představitelé Mussoliniho vlády horovali pro rýži a oslavovali národní pěstitelské úspěchy, futurista Marinetti spílal těstovinám. „Je třeba vzdát se a vypovědět všechny pastasciutta, těstoviny, z našich kuchyní. To jídlo je zbytečné, Italové si z něj jen vytvořili absurdní gastronomické náboženství,“ hlásal.

V Itálii ona slova nepřežívala na okraji společnosti jako pomatené výkřiky dobového výstředního předchůdce dnešních food bloggerů. Konec těstovin a nástup rýže si přece přál sám Il Duce, Vůdce. Proto byla provoláním futuristy Marinettiho věnována maximální pozornost tisku, ke kontroverznímu tématu pořádal konference a odborné rozpravy.

Na rychle se rozjíždějící expres boje proti těstovinám ostatně přistoupila dlouhá řada literátů, umělců a celebrit z celé Itálie. Včetně vědeckých kapacit. Futuristé často citovali jakéhosi profesora Signorelliho. „Těstoviny jsou, na rozdíl od chleba a rýže, plné snadno vstřebatelného škrobu, který není třeba žvýkat, stačí ho jen polykat. Což vede k hluboké deformaci slinivky břišní a jater,“ argumentoval profesor. Progresivní spisovatel Marco Ramperti připodobnil těstoviny k nádivce, kterou si Italové vyplňují břich stejně hloupě jako Američané svého krocana.

A další hlasy kritizovaly, že těstoviny zavalují žaludky Italů balastem, který bude národ doživotně zatěžovat. Všechny ty lumaconi, pappardelle a bucatini se stávají zlovolným betonem, který blokuje rozvoj Italů. Fyzický i mentální. Bída a minulé prohry, za vším je třeba hledat ďábelské těstoviny.

Tradiční potravinu se rozhodl veřejně bránit například starosta Neapole Dante Alamasi. „Andělé v ráji nejedí nic jiného než vermicelli s tomatovou omáčkou,“ vmetl do tváře v rozhněvaném dopise Marinettimu.

Ten při jednom ze svých četných vystoupení list posměšně roztrhal se slovy: „Vidíte, jak groteskně neradostný, monotónní a bez apetitu je život andělů?“ Se starostou pak fašisté stejně skoncovali, byť z jiných důvodů.

A protitěstovinový rychlík svištěl dál. V Janově byla demonstrativně založena Mezinárodní asociace proti těstovinám a na náměstích se rozvášněné davy bavily rozšlapáváním sáčků foratin po dlažbě. Marinetti dodával, že být anti-pasta, proti těstovinám, současně znamená být i antipassatista, tedy stát proti minulosti.

Jenže to už se sláva Filippa Marinettiho začala přežívat. Mussolini už totiž dosáhl všeho, k čemu mohli být futuristé užiteční. A začínali mu trochu překážet. Snad i proto, že politická strana futuristických fašistů Fasci Politici Futuristi dříve připravila ve volbách o pár hlasů jeho vlastní Fasci di Combattimento. Možná se našli lidé, kteří to ve volbách radši z recese hodili těm, co nenávidí těstoviny, než těm, kdo nenávidí Židy, a Mussolini si to pamatoval.

Marinettiho hvězda bledla. Jeho kuchařka budoucnosti La Cucina Futurista, která vyšla roku 1932, nezískala takový ohlas, v jaký futuristé doufali. Snad i proto, že skutečných receptů pro domácí kuchyni nabízela jen pomálu.

Itálie se těžce vzpamatovávala z ekonomické krize, probíhala válka v Etiopii a občanská válka ve Španělsku. Téma těstovin přestávalo táhnout. Rýže se vcelku ujala. V nacistickém Německu narůstal vliv Adolfa Hitlera, pro něhož byly avantgardní umělecké směry degenerované, zvrácené. Takže italští futuristé brzy putovali na vedlejší kolej.

Filippo Tommaso Marinetti, nesmiřitelný nepřítel těstovin a teoretik futurismu, zemřel v prosinci roku 1944, nepochopen a nevyslyšen. Mocní, jimž se chtěl jeho rýžový futurismus zavděčit, na něj zapomněli. A Italové sami se za války a po ní víc starali o to, aby na talíři bylo aspoň něco. Tradiční těstoviny na nich zůstaly.

Xman