COOLna

Alžbětinská Anglie sice zrodila Williama Shakespeara a dala prostor renesančním ideálům a humanismu, co se však týká zubní hygieny, byla to bída. Kdo chtěl vzbudit dojem, že něco znamená, potřeboval mít zuby důkladně zkažené. Prý aby bylo znát, že na to má a může si dopřát cukrovinky a sladké ovoce. Ti, kdož měli smůlu a trpěli příliš zdravým chrupem, si ho alespoň černili popelem. Přitom právě popel používali už o staletí dříve starověcí Řekové a Římané, aby dosáhli úplně opačného efektu, totiž aby na svět cenili zuby bez poskvrny.

Mimochodem zrovna Římané dělali pro běloskvoucí úsměv víc, než bychom si chtěli byť jen představit, protože volili i dost „ekl“ metody. Jako třeba když využívali bělicí účinky čpavku. Jistě, funguje to, jenže když použijeme moč…? A co s tím dělat zbytečné cavyky, tekutina (nikoliv vlastní!) se pečlivě vykloktala, a bylo. Nakolik vonný dech pak měli římští patricijové, už historické prameny nezmiňují, a nejspíš dělají dobře, brrr.

To staří Egypťané, Babyloňané či Řekové dbali i na to, aby jejich dech nezatouchal. A tak používali nejen první zubní kartáčky, ale i pasty (tedy ve skutečnosti si zuby ošoupávali rozžvýkaným klacíkem a prstem si nanášeli na zuby rozličné směsi). Třeba v Persii se už tisíce let používají k čištění chrupu větvičky salvadory perské, které zuby zbaví nečistot, bakterií, plaku, vyleští je, vybělí, provoní, zbaví bolesti i parodontózy, prostě hotový zázrak. Muslimové tenhle kus dřeva, kterému říkají „miswák“ nebo „siwak“, používají dodnes, a to podle Koránu nejlépe pětkrát denně.

Egypťané už před dvěma a půl tisícem let vzdorovali nepříjemnému odéru díky pastě, do níž přimíchávali nejen rozemletá volská kopyta, ale také mátové listy nebo kosatcové květy, Řekové se spoléhali spíš na sůl, mušle, byliny a dřevěné uhlí z vonných dřevin.

V Číně zhruba v 15. století vymysleli malý kartáček z bambusového stébla nebo zvířecí kosti, který osadili štětinami ze sibiřských divočáků.

Ne nadarmo se v křížovkách štětina z černé zvěře opisuje také jako osina. A znáte to úsloví o tom, jak příjemná je osina v místech, kde záda ztrácejí své dobré jméno…

Proto když čínský kartáček dorazil na přelomu 17. a 18. století do Evropy, byla sice zdejší smetánka touto vymožeností okouzlena, dožadovala se však úprav. A tak kančí pichláky nahradily koňské žíně, pro movité zákazníky se vyráběly i luxusní modely s jezevčí srstí.

Pokrok ovšem nezastavíš, zvlášť v době průmyslové revoluce. Proto není divu, že došlo i na vývoj kartáčku – zásadní patent si připsal v roce 1780 Angličan William Addis. Na svůj nápad, na němž později pořádně zbohatl, přišel činorodý obchodník poněkud překvapivě v káznici, kam se dostal za nemístné pobuřování. Za katrem se nudil, lelkoval a pozoroval, jak se služba ohání smetákem po podlaze.

Pak ho to napadlo: čistit si zuby solí a sazemi pomocí špinavého hadru mu připadalo i v base nechutné, a tak se chopil proděravené kosti od oběda a nastrkal do ní štětiny. A ejhle, fungovalo to. Dokonce to fungovalo tak dobře, že po návratu na svobodu začal Addis vyrábět kartáčky ve větším a nabízet je přes knihkupce zákazníkům. Populární byla hlavně varianta hovězí kost a chvost.

Jen tak mimochodem, když se tenhle anglický vynález dostal do ruky jistému Napoleonovi Bonaparte, byl z něj paf. Používal ho v provedení s koňskými žíněmi. Nechme teď stranou, že jeho žena Josefína měla zuby i na tehdejší dobu mizerné, zkažené a černé. A ještě jedna poznámka: společnost, již založil William Addis, existuje dodnes, jmenuje se Wisdom Toothbrushes a stále vyrábí zubní kartáčky a pasty.

Vypadá to, že tím by mohla být historie zubní hygieny tak nějak ukončena. Ale kdepak – a to necháme stranou historický převrat, který se uskutečnil v roce 1954. Tehdy totiž ve Švýcarsku sestrojil doktor Philippe-Guy Woog první elektrický kartáček Broxodent. Než se tak stalo, musely se do historie poroučet především nehygienické materiály, z nichž byly prakartáčky vyráběny. Hovězí a jiné kosti údajně vzaly zasvé s výstřely první světové války. Kdo by plýtval takovou vzácností, ta patří do polévky!

Na výrobu dentální techniky se začal využívat celuloid. Když byla na spadnutí druhá světová válka, objevil se vynález amerického chemika Wallace Carotherse zvaný nylon. Díky němu mohl 24. února 1938 přijít majitel velkoobchodu s drogistickým zbožím J. T. Woodside s něčím, co pojmenoval typicky americky a skromně, se Zázračným zubním kartáčkem dr. Westa. Ten udělal přítrž dentální tortuře, když konečně nahradil zvířecí štětiny jemným a poddajným nylonem.

A jak to bylo se zubními pastami? Inu, trvalo dlouho, než svět opustily vysoce abrazivní směsi, v nichž nechyběly třeba rozdrcené cihly nebo skořápky. Však také pasty nepatřily mezi zvlášť oblíbené hygienické pomůcky.

Naštěstí přišel v roce 1773 Jacob Hemet s patentem na první zubní mýdlo z boraxu, křídy a kafru, a tak se i v téhle oblasti evoluce pohnula kupředu. Mýdlo bylo přece jen jemnější, šetrnější, efektivnější a praktičtější, protože se na zuby nanášelo kartáčkem.

V polovině 19. století vznikla nakonec zubní pasta podobná té dnešní, jen ji její vynálezce, americký zubní lékař Washington Wentworth Sheffield, musel prodávat ve skleničkách. Takže to stále jaksi nebylo ono. Naštěstí si Sheffieldův syn Lucius Tracy při studiu v Paříži všiml, jak malíři tlačí na paletu barvu z tuby – a bylo to. Od roku 1892 tak postupně celý svět začal mačkat pastu z tuby a přít se o to, kdo ji mačká na konci a kdo lajdácky uprostřed.

Téma Testujeme