COOLna

Brambory odrůdy Reichskanzler či pšenici vyšlechtěnou v Postoloprtech pěstovali obyvatelé Krušnohoří na polích před druhou světovou válkou a odsunem Němců. Historické plodiny, které pak odešly spolu s nimi, se snažil najít Roman Honzík s kolegy z Výzkumného ústavu rostlinné výroby.

„Bylo to jako detektivka zjišťovat z historických pramenů, ze starých švabachem psaných kronik, co se kde pěstovalo,“ říká o práci na česko-saském projektu Enzedra. Tyto staré užitkové rostliny na rozdíl od těch dnešních choulostivých mají sice menší výnosy, ale nepotřebují tolik hnojiv a ochranných prostředků, aby se jim v drsných podmínkách Krušných hor dařilo.

Enzedra, co to znamená?
Jsou to počáteční písmena německého názvu projektu. Němci si potrpí na zkratky. Znamená to Nutz- und Zierpflanzen als Weg der regionalen Artenvielfalterhöhung (Užitkové a okrasné rostliny jako způsob zvyšování regionální biologické rozmanitosti).

Proč máme hledat užitkové rostliny, které používali naši předchůdci v minulosti?
Náš projekt začal jedním telefonátem. Kolegyně v zooparku, která měla na starosti skanzen v Chomutově, se nás zeptala, jestli víme, co se tady dřív pěstovalo. Začali jsme pátrat a zjistili jsme, že to, co se tu dělo před odsunem Němců, je popsáno velice kuse. Přišlo nám, že by bylo dobré, pokud žijí pamětníci a pokud jsou ještě informace na druhé straně hranice, o těchto plodinách vědět víc.

K čemu je to dobré?
Jednak nám slouží k tomu, abychom z nich mohli získat geny pro další šlechtění. Třeba oves doupovský byl využíván jako zdroj pro šlechtění. Ale i další plodiny, které jsme v genobankách nalezli, mohou být použity pro šlechtění na odolnost vůči suchu nebo vůči negativním podmínkám. Tyto staré historické plodiny neměly takový výnos, ale byly dobré proto, že byly vyšlechtěné pro danou lokalitu.

Co to znamená – šlechtěny pro určitou oblast?
Zabývali jsme se surovinami nebo plodinami, které lidé pěstovali v oblasti Krušných hor a Podkrušnohoří. Existuje pšenice vyšlechtěná v Postoloprtech. Nejspíše tím, že pochází odsud, ji přizpůsobili místním podmínkám.

Naše současná zemědělská praxe je taková, že si zemědělec může koupit pšenici vyšlechtěnou v Anglii nebo v Jugoslávii, na celém světě. Ta je testovaná na kvalitativní parametry, ale bez použití ochranných prostředků a hnojiv nám neposkytne takové výnosy, jaké bychom potřebovali. Naše zkoumané původní staré kulturní rostliny nedosahují takový výnos jako ty moderní, ale nepotřebují tolik ochranných prostředků a hnojiv a vystačí si s tím, co v půdě mají. Dá se říci, že jsou ekologicky šetrné.

Kdyby se víc pěstovaly v daném regionu původnější druhy, nemuselo by se používat třeba tolik hnojiv?
V uvozovkách. Zemědělec je tvor konzervativní a ekonomicky smýšlející. Když mu nabídnete k pěstování pšenici dvouzrnku nebo špaldu, bude se zajímat, zda mu dá stejný výnos jako pšenice, kterou pěstoval doteď. Mohu mu vysvětlovat, že je to zdravější plodina, že se dá využívat lépe, ale pokud z toho nebude mít ekonomický užitek, těžko ho přesvědčíte, že by měl změnit svůj sortiment. Samozřejmě pokud nebudou tyto plodiny určitým způsobem podporovány nebo dotovány.

Kde by mohly tedy nalézt využití? V ekologickém zemědělství?
Dnešní zemědělci bez dotací fungovat nebudou. Existují ale takzvaná agroenviromentální opatření, kde je pěstování bez využití chemických látek a hnojiv dotováno, a tam by se naše plodiny mohly uplatnit. Tedy na ekologickém zemědělství, byť je ho jen kolem pěti procent v celém zemědělském sektoru.

Jaké plodiny jste objevili?
V přírodě se už víceméně nenacházejí, ale studiem historických pramenů jsme nalezli plodiny z našeho regionu a začali jsme je hledat v genetických bankách, zda a v jakém množství se v nich nacházejí. Je to zmíněný doupovský oves, nebo pšenice postoloprtská, která je schopná výsevu na podzim i na jaře, takzvaná postoloprtská přesívka.

Potom jsme objevili dva druhy brambor, které se s velkou pravděpodobností pěstovaly u nás a poskytli nám je kolegové z Německa. To je odrůda říšský kancléř, tedy Reichskanzler, a Vogtländische Blaue a pak některé plodiny jako krajový len, pohanka a proso. Kromě toho jsme ověřovali možnost pěstování tuřínů, což byla jedna z plodin u nás na Chomutovsku. Vyrábělo se z ní tuřínové zelí, které se vyváželo do celé Evropy. Našli jsme také jednu zajímavost, o které jsem nevěděl, a to krabilici hlíznatou. Pěstovala se v okolí Lokte a používala se na výrobu salátu.

Podobalo se to detektivce zjišťovat z historických pramenů, ze starých švabachem psaných kronik, co se kde pěstovalo.

Našli jsme třeba název stromu a nedokázali mu přiřadit český název. Pak jsme oslovili německého partnera, jestli by nám nepomohl. Asi za dva měsíce přišel mail, že v publikaci z roku 1718 je uveden tento název a patří dřínu obecnému, což je plodina, která má podlouhlé červené peckovičky. Nejkrásnější je, že dva tyto dříny máme vysázené před naším pracovištěm a nevěděli jsme, že ten název patří této plodině. A takovéto věci se nám stávaly dost často.

O jakém časovém rozpětí se bavíme? Jsou to druhy, které lidi v Krušnohoří pěstovali před 100 nebo třeba i před 400 lety?
V začátku projektu jsme si dali za cíl hledat rostliny, které byly pěstovány před rokem 1948 asi od poloviny 18. století, tedy období okolo 100 let. Čím dřívější období, tím méně se nachází informací o pěstovaných plodinách.

V čem spočívala spolupráce s německou stranou?
Od nich jsme získali některé plodiny nebo informace o textilních rostlinách. Naším partnerem je sdružení Saský len. Spolupracovali také na rozhovorech s pamětníky, tedy s babičkami a dědečky v domovech důchodců.

Jak jste hledali pamětníky?
Kolegyně, etnografka Hana Zvalová, navštívila několik domovů důchodců a povídala si s nimi o tom, co pěstovali doma na zahrádce a zda měli políčka.

A pamatovali si to?
Vzpomínali třeba na to, jak jim maminka dávala do kapsy horký brambor, který je hřál, když šli do školy závějemi a pak ho snědli. Nebo že rodiče pěstovali zelí a vařili z něj to nebo tamto. Jak jsem říkal, projekt byl jako detektivka.

Ztráta původních tradičně pěstovaných plodin je problém celé Evropy, nebo jen Krušnohorska, odkud musela velká část lidí po válce odejít?
Domnívám se, že to je problém Sudet. Tam, kde se ztratily informace spolu s obyvateli, je velmi obtížné je dohledat. Něco jiného to je na Šumavě, kde nějaké historické prameny ještě mají, protože tam se nacházely většinou smíšené obce i manželství a ne všichni byli odsunuti. Ale u nás byly většinou obce německé a odsunuli se tak skoro všichni obyvatelé. Dosídlenci k místu neměli vztah, a tak se nic nezachovalo ani v kronikách nebo časopisech. Nikoho to nezajímalo a příchozí začali pěstovat svoje plodiny a kytky.

Vy sami jste zkoušeli původní rostliny pěstovat?
My je máme i tady na pokusných plochách a naše kolegyně dokonce zkoušela jejich kulinářské využití. Součástí projektu bylo hledání historických receptů z plodin, které lidé tehdy na Krušnohorsku využívali. Máme řadu receptů z brambor, ale našli jsme i některé druhy kaší, popřípadě placek z prosa či pohanky.

Chutnají krušnohorské brambory jinak než ty dnešní ze supermarketu?
Liší se velikostí, jsou drobnější a mají víc oček. To znamená, že se hůř loupou. Chuťově jsou více méně stejné. Cílem projektu je i popsat odlišnost plodiny proti komerční plodině, která se u nás běžně vyskytuje.

V posledních letech se mluvilo o suchu, není to tak, že se změnou klimatu a oteplováním už se do této oblasti historické plodiny nehodí?
Myslíte si, že nově vyšlechtěné plodiny, které nepatří do extrémních podmínek Krušnohorska, jsou vhodnější než ty staré osvědčené, které se tu pěstovaly? Ty plodiny byly dostatečně plastické právě díky tomu, že nepotřebovaly takové množství vstupních surovin jako ochranných prostředků a hnojiv. S extrémními podmínkami si poradily spíš než ty, které jsou choulostivé, jako ty dnes pěstované.

Co se mohou zemědělci od předků naučit?
Hlavně trpělivost a vztah k přírodě. Staří zemědělci věděli, že musí dodržet určitý osevní postup. Po pšenici musí být okopanina či pícnina. U nás je běžné, že se několik let po sobě pěstuje třeba pšenice, popřípadě to zemědělci střídají s kukuřicí nebo řepkou. Staří zemědělci to měli ověřené empiricky. Věděli, co musí dodržovat, aby měli takový výnos, který by je uživil. Dnešní zemědělec hledí jen na to, aby získal ekonomický výnos za každou cenu, ne na to, že půdu vlastně vyčerpá a je na tom čím dál hůř s nedostatkem živin nebo organického uhlíku.

Roman Honzík, Výzkumný ústav rostlinné výroby