COOLna

Velká Morava a starověký Egypt, hlavně jeho Stará říše odlišnější už snad být nemohou. Co o nich vypovídá antropologický výzkum? „Díky úrovni lékařské péče starověcí Egypťané přežili zranění, která by u nás v té době i mnohem později byla smrtelná.“

U nás objevíme na starém pohřebišti třeba 400 jedinců a na nich lze zjistit, jakého věku se v průměru dožívali nebo třeba jaké byly nejčastější choroby. Z egyptské Staré říše je však kosterních pozůstatků na takovou studii málo. Navíc egyptologové zpravidla každou objevenou hrobku zpracovávají zvlášť a každý jedinec je popsaný samostatně. O něm zjistíme dost, o populačním celku se však nedozvíme nic. Proto už antropologický materiál znovu nepohřbíváme, ale shromažďujeme ho. Vytváříme antropologickou databázi a jedince propojujeme.

Už máte dost koster pro nové závěry o populaci pohřbené v Abúsíru?
Už jsme získali asi 250 koster nebo jejich částí, což je na populační studii dost. Kostry ukládáme do velice drahých plastových boxů, do nichž může vzduch, jsou pečlivě popsané a uložené v externím skladu v Sakkáře.

Co přesně vás na kostrách zajímá?
Zkoumáme na nich mnoho znaků. Do Abúsíru se mnou jezdí Šárka Bejdová z Přírodovědecké fakulty UK, specialistka na znaky na zubech. Vedoucí antropologického oddělení Národního muzea Petr Velemínský jezdil do Egypta studovat nemetrické znaky, které mohou odhalit příbuznost mezi kostrami. Já se zaměřuji na fyzickou zátěž starých Egypťanů. Šárka Bejdová do Egypta v minulých třech letech vozila 3D skener, takže navíc děláme 3D databázi lebek. To je důležité, protože tak vytváříme dokumentační materiál, s nímž pak můžeme dál pracovat v České republice. Zároveň 3D skenováním zachraňujeme vědecky cenný materiál pro případ, že by se s ním něco stalo. Například v době arabského jara vandalové hodně lebek poškodili.

Pro odborné analýzy máte v Egyptě omezené možnosti, pokud jde o přístroje a laboratoř. Jak se tedy dá potvrzovat třeba příbuznost jedinců bez genetických testů?
V antropologii existují určité znaky, které jsou hlavně na lebce. Jsou to malinké odchylky od normy a v každé populaci mají nějakou frekvenci. U mnoha z nich se předpokládá, že se dědí v rodině. Pokud je frekvence u vybraného souboru výrazně vyšší než v celé populaci, můžeme usuzovat na příbuznost. Tyto nemetrické znaky nás zajímaly například u jedinců z nekrálovských hrobek, kde byla pohřbená princezna Šeretnebtej.

Bylo však potřeba, abychom k nim studovali i co nejvzdálenější jedince, takže jsme do výzkumu zahrnuli i osoby z chudších hrobek. Navíc nám kolegové z Vídně poskytli jako další materiál kosterní pozůstatky z Gízy, která sousedí s Abúsírem. Jsou obdobně datované, a pokud bude frekvence určitých znaků u skupiny z Gízy a u naší skupiny z Abúsíru odlišná, můžeme usuzovat na příbuznost vybraných jedinců z Abúsíru. Nebude to nikdy jako s genetikou, ale je to cesta, jak zastoupit analytické a laboratorní metody současné doby.

Zmínila jste, že se zaměřujete na fyzickou zátěž. Co to znamená?
Spolupracuji s egyptoložkou Veronikou Dulíkovou, která vytváří databázi starých Egypťanů zase z hlediska jejich titulů, já k nim doplňuji antropologická data. Databáze shromažďuje tehdejší vezíry a výše postavené jedince a díky tomu jsem mohla začít řešit otázku písařů, protože už mám dost jedinců. Zajímá nás, zda se jejich jednostranná činnost v určitých pozicích mohla projevit na kostře. Máme dost velký soubor koster, abychom na něm studii mohli postavit.

K jakým závěrům už jste dospěla?
Protože tuto činnost v určitých pozicích vykonávali pravidelně, pravděpodobně to velice zatěžovalo jejich krční páteř i oblasti kolen a rukou. Mechanická opakovaná činnost má vliv na to, jak vypadá úpon svalu či šlachy, ale může se projevit na kostře i jako degenerativní změna, například artróza kloubů, páteře a podobně. Nyní to vyhodnocuji. Tato data nám mohou o písařích vypovědět, zda se liší od zbytku populace.

S uznávanými českými egyptology jste v Abúsíru začala pracovat před 11 lety. Prozradila jste však, že se vám do toho vůbec nechtělo. Proč, když starý Egypt fascinuje tolik lidí a navíc byste se propojila s tak úspěšným českým oborem?
Mojí specializací tehdy byla Velká Morava, která mě bavila a dodnes baví. Naše antropologické oddělení se věnuje Mikulčicím, velkomoravskému pohřebišti. U nás máme uložených přes dva a půl tisíce koster a na takovém souboru se dobře dělá výzkum, navíc celkově je tato lokalita zajímavá. Takže jsem řekla, že Egypt mě nezajímá. To, co je snem mnoha antropologů, jsem dvakrát odmítla. Pak jsem ale slíbila, že jako záskok za kolegyni pojedu. A pak jsem jela znovu a znovu…

Zaujala vás nějaká kostra tak, že byste ji z antropologického hlediska označila za nejzajímavější?
Těch je několik, třeba právě Neferinpu. Na jeho lebce byla velká prohlubeň a my nevíme, zda vznikla po úrazu, či se jednalo o vrozenou anomálii. Odhaduji úraz v dětství. V dutinách čichové kosti jsem navíc našla kostěný objekt, možná to byl benigní nádor, možná výsledek zánětlivých procesů. Bez histologie, kterou v Egyptě nemůžeme provést, a bez rentgenu však nebylo možné něco prokázat a teď už se to ani nedozvíme. Je to jedna z lebek zničených při arabském jaru. Byla rozšlapaná, zbyl jen zlomek čelní kosti.

Co znamená, že nemáte možnost použít rentgen nebo udělat histologii? Nejsou k dispozici egyptské laboratoře, když k dalšímu zkoumání nesmíte nic vyvézt do Česka?
Jsme odkázáni na staré, tedy klasické antropologické metody. Jen jednou jsme s egyptskou stranou – a bylo to právě kvůli Neferinpuovi – spolupracovali na provedení CT. Vyšlo to velice draho a výstupy nebyly kvalitní. Tudíž opravdu jediné, co tam máme k dispozici, je to, co já na kostrách vidím a popíšu. V moderním výzkumu získáme informace o stravě pomocí izotopové analýzy, z DNA se dozvíme pohlaví nebo příbuznost. My jsme však odkázáni na to, že na základě dobře zavedených antropologických metod z kostry odhadnu pohlaví, podle morfologických znaků na pánvi nebo lebce věk, z hlediska výživy se mohu nanejvýš podívat, jak obroušené mají zuby. Vzhledem k všudypřítomnému písku měli tehdejší Egypťané stav chrupu naprosto tristní. Myslím si, že zuby je trápily hodně. I mladí jedinci je měli pískem natolik obroušené, že se jim obnažovaly jejich krčky a měli časté záněty.

Zmínila jste, že rentgen zatím nemáte. Je to jen otázka času?
Získat ho by byl obrovský posun, protože jedním ze specifik starých Egypťanů je, že měli opravdu mnoho patologií, ať už jsou to různá traumata, jako zlomeniny nebo onemocnění a zánětlivé procesy. Často se objevují zlomeniny krčku femuru. U nás by to v tehdejší době byla většinou smrtelná záležitost. U egyptských koster vidíme, že je zranění zhojené a ani nedošlo k velké deformaci, takže kost nějak rovnali. Prostě se o to uměli postarat. Nejde o to, že by trpěli větším množstvím chorob, ale zřejmě se jim díky vyspělé lékařské péči větší množství chorob dostalo až na kosti, kde je dnes zjistíme.

Zkoumáte kosterní pozůstatky z nekropole, kde byli pohřbíváni králové a jejich vysocí hodnostáři. V jaké kondici byl úředník Staré říše?
Zpravidla v dobré, hodně z nich se dožilo více než 50 let. Nejčastěji je trápily degenerativní změny, což je stejné jako v naší populaci – artróza, opotřebení páteře a zmiňované záněty zubů.

Jak staří Egypťané vypadali?
Byli nižší než my, muži měli průměrnou výšku kolem 172–3 centimetrů, ženy kolem 160, ale jsou i různé výkyvy. Porovnávali jsme jedince s vyšším a nižším společenským statusem a vyšlo nám, že ti z hlavních hrobek byli statisticky významně vyšší než ti níže postavení. Platí to u mužů. Naprosto typické jsou však jejich dlouhé štíhlé končetiny, byli to atletické typy. I jejich lebky byly delší, úzké a štíhlé. Zrovna nyní to silně vnímám, protože aktuálně zpracovávám materiál ze Sázavského kláštera ze středověku a na tyto lebky si nově zvykám. Jsou to velmi robustní, široké, kulaté hlavy oproti lebkám Egypťanů. Náš středověký profil širokého obličeje a lebky mi najednou připadá jako velice nehezký.

Petra Brukner Havelková