COOLna

Neuvěřitelně působí fakt, že ještě před 200 lety se naši předci dožívali podobného věku jako ve středověku – průměrně méně než třiceti let. Na základě kosterních nálezů odhadují historici naději dožití v devátém století u kmenů, které žily na dnešním českém území, na 27,5 roku. O tisíc let později to bylo podle císařských dat 28,2 roku.

Když na úvod trochu předběhneme, během necelých dvou století se délka života protáhla z 28 na bezmála 80 let. Nešlo o plynulou změnu: jsou období, jako přelom 19. a 20. století, kdy se život během jedné generace prodloužil o 40 procent, světové válce navzdory. V jiných dobách se růst délky života zpomalil nebo zastavil.

S délkou života úzce souvisí méně příjemný ukazatel: míra úmrtnosti. Nejde přímo o převrácenou hodnotu, ale s trochou zjednodušení můžeme říct, že když délka dožití roste, míra úmrtnosti klesá.

V každém historickém období se příčiny úmrtí mění. Za císaře, během první republiky obklíčené válkami, za komunistické totality i po sametové revoluci rozhodovaly o délce a kvalitě života jiné nemoci, nehody nebo násilná úmrtí.

Důvod, proč začali panovníci hlídat, kolik a jak starých poddaných mají, byly války. Důvod, proč začali sledovat, na co umírají, zase epidemie.

V sedmnáctém století Evropu děsil mor. Z té doby pocházejí první ručně kreslené úmrtnostní tabulky a pokusy odhadnout dětskou úmrtnost. Jejich autor, Londýňan John Graunt, je považován za zakladatele demografie i moderní epidemiologie jako vědy o zdraví populace.

Do Vídně, centra Svaté říše Římské, dorazila vědecká novinka ke konci osmnáctého století, kdy už morové rány odezněly. Místo moru teď křižovaly Evropu vlny pravých neštovic, cholery a záškrtu.

V českých zemích byli prvními demografy kněží. Církevní výkazy o konskribovaných duších, jak se dokument nazýval, evidovaly v každé farnosti sňatky, narození a úmrtí od roku 1762. Jejich čísla se bohužel nedochovala.

O dvacet let později církevní proto-demografii okopírovala světská moc. Úřední evidenci obyvatel zavedl osvícenský císař Josef II., syn Marie Terezie, patentem z roku 1784. Šlo o součást josefínských reforem, které měly za cíl centralizovat říši a racionalizovat vládnutí. Dalším opatřením byla povinná psí vodítka.

Patent uvedl také evidenci příčin úmrtí. Primárním cílem statistiky bylo včas odhalit a zastavit epidemie, k tomu jí stačilo rozlišovat jen několik základních příčin smrti: nemoci obyčejné (gewöhnliche), místní (Ortskrankheit) a epidemické, sebevraždy, vraždy a úrazy.

„Pokud jde o epidemické nemoci, byl největší zájem věnován neštovicím a choleře,“ píše Srb. „V roce 1808 vyšel dvorský dekret, který předpisoval lékařům hlášení hromadného výskytu úmrtí v obci na stejnou, ale kteroukoliv nemoc nadřízeným úřadům. Byla to jakási primitivní epidemiologická ohlašovací služba.“

O největší „zuby“ v lince úmrtnosti se v 19. století postaraly napoleonské války, revoluční rok 1848, epidemie neštovic i záškrtu. Druhá z nemocí měla v té době smrtnost – podíl zemřelých nakažených – kolem 40 procent.

Linky porodnosti i úmrtnosti jsou v této době provázané: zemřelé bylo třeba „nahradit“ dětmi. Vysoká kojenecká a dětská úmrtnost znamenala vysokou porodnost. Snížení úmrtnosti na konci století pak vedlo k méně dětem – stejný trend, který v knize Faktomluva popisuje lékař a demograf Hans Rösling v souvislosti se zeměmi třetího světa.

Jan Boček, Kristína Zákopčanová, Jan Vlček a Veronyka Jelinek, Petr Kočí