COOLna

Sázel na moc peněz, ovšem podepřenou hrubou silou gangů. Omotal si kolem prstu chudinu i továrníky a jeho obří korupční systém fungoval bezchybně.

Jednadvacetiletý William Tweed byl ramenatý metrákový pořízek, muž od rány. Proto se také stal ve volném čase dobrovolným hasičem. Jeho povšechně záslužnou funkci u takzvané Velké Šestky, u v pořadí šestého založeného sboru amerických hasičů, si však netřeba idealizovat.

Manhattan, a s ním i celý New York, byl tehdy po čertech hořlavým městem. A byli to často dobrovolní hasiči, kteří rozhodovali o tom, kde bude hořet příště. Pokud jste štědře nepřispívali místnímu požárnímu sboru, mohlo to být právě u vás. Když oheň náhodou vznikl přirozeně a bez cizího přičinění? Záleželo na tom, jak dobře s hasiči vycházíte. Jestli jste Skot, Němec, Žid nebo Ir, komu z jejich přátel vaše živnost konkuruje, do jakého kostela chodíte.

Dobrovolní hasiči byli v New Yorku organizačně silně provázáni s nejrůznějšími etniky, přistěhovaleckými gangy, místními kriminálníky a lokálními politiky.

Tweed patřil k těm, kteří uměli na místě ohně zjednat velkou sekyrou pořádek, aby se například nezačalo hasit moc brzy, oheň se moc nerozšířil, nebo nedošlo na rabování. Jak si to zrovna situace žádala. Jeho věhlas narůstal, byla to brána k moci.

A protože práce účetního jej zrovna nezatěžovala, naplno zužitkovával své nové parťáky, přátele a kontakty. Brzy ho bylo, nejen kvůli tělnaté postavě, všude plno. Byl členem bratrstva Odd Fellows a patřil k místní lóži Zednářů. Stal se jednatelem, členem představenstva a obchodníkem několika společností a firem, ani na tom netratil. Patřil k čestně jmenovaným civilním pomocníkům policie a současně obcoval s druhým nejstarším gangem v oblasti, partičkou pobertů a rabiátů z Forty Thieves.

Stal se mužem, který uměl zařídit nejrůznější věci. Pro jeho nezpochybnitelnou užitečnost si jej brzy všimli i představitelé politické strany newyorských demokratů.

Z účetního Tweeda se brzy stal reprezentant sedmého okrsku a hrdý člen klubu v Tammany Hall, proslaveného politického inkubátoru demokratické strany v New Yorku. Po dvě léta byl členem Sněmovny reprezentantů. Povýšení nesl nelibě, protože prázdné tlachání mu příliš nesvědčilo. Byl mužem akce a dosud trestuhodně nevyužité šance viděl v celém New Yorku. Byl pro něj zralým jablkem, které si zaslouží být sklizeno a zpracováno na dolarový mošt.

Před dosažením třiceti let se vrátil zpět do víru lokální politiky, bohatší o zkušenosti a známosti. Na Manhattanu, kde všechny znal a na každého něco věděl, s více než solidním zázemím demokratické strany, konečně začíná svůj velký sen naplňovat. Jako každý demokratický politik si byl vědom toho, že síla vychází z elektorátu. A proto si začal hlasy kupovat. Líbivými gesty, zastrašováním i ne zrovna čestně vydělanými penězi.

Předměstí New Yorku a manhattanská přístaviště se halila do věčného dýmu, dusivého kouře unikajícího z komínů továren. Lidé si na to stěžovali. Snad proto, že je k tomu Tweed sám ponoukal. Následně vydal prohlášení, které ukládá topeništím fabrik pracovat s bezdýmnými směsmi a uhlím, které nevydává takový zápach. A zasadil se o dodržování této praxe.

Své na tom přirozeně vydělali dodavatelé takového uhlí i továrníci, kteří se změnou paliva nepospíchali. Peníze z úplatků i dobrozdání však končily ve Tweedově kapse, kde se rychle přetavily na sociální kapitál, na další duše Irů vykoupené z válečných strastí. Později přijdou k volbám a budou hlasovat pro ty, kdo jim od války pomohli.

Pan Tweed se staral a zajímal. Kde to vypadá na slabší volební výsledek demokratů, tam přispěchá s penězi na vývařovnu pro chudé, zřízením sirotčince nebo charity, na podporu kostela. Je za to velebený a nemajetní imigranti pro něj ochotně hlasují.

Zdá se to zvláštní, ale kromě toho, že Tweed předsedá Tammany Hall, kde mu neřeknou jinak než Boss, Šéf, nezastává vyloženě politické funkce. Zato na něj narazíte snad v každé radě, správě, předsednictvu a výboru, kolik jich New York má. Veřejné zdraví, městské parky a zeleň, podpora vzdělávání a výbor pro potlačení negramotnosti, dopravní inspektorát, odbor hygienických služeb, čištění ulic od koňského trusu, rada pro průmysl, finanční správa, auditní komise. Tam všude je.

A samozřejmě také v odborových sdruženích a dobročinných spolcích. Do všech byl řádně zvolen svými věrnými, další věrné a prověřené dosazuje do funkcí. Největší výhody mu pochopitelně plynuly z členství v dozorčí radě okresu New York, kde zasedal spolu s dalšími jedenácti reprezentanty. Pět pochází z Demokratické strany, půlku republikánů si koupil. Takže rada rozhodla vždy tak, jak si přál pan Tweed.

Jeho slovo platilo ve městě i státě New York, zrovna tak jako v celém Albany. Bez jeho svolení jste nic nepodnikli. On vedl Tammany Hall a tím pádem i sestavu nominací demokratických kandidátů. Ty pak občané oddaní věci a panu Tweedovi volili. Bez Tweeda jste nebyl nic a nic jste s tím nemohl dělat. Jeho vůle byla všudypřítomná a jeho věrní také.

Svou nedotknutelnost si pojistil založením soukromé právní agentury. Ta jednak pohotově a fundovaně rozbíjela jakékoliv námitky a návrhy republikánských oponentů, současně poskytovala „právní servis“ nejrůznějším korporacím. Pokud jste v New Yorku chtěli začít podnikat v jakémkoliv oboru, právě tam jste šli pro radu. Sice stála balík, ale jedině tak jste mohli ve městě, které si koupil Tweed, uspět.

Lump, který nezapomněl na své kořeny
Jak se vůbec takový šejdíř mohl prosadit v konkurenci jiných politických dobrodruhů, jichž byl New York jistě plný? Proč vynikl nad dalšími zkorumpovanými politickými lotry z povolání právě on? Odpověď je třeba hledat v jeho minulosti a užitečných kontaktech na bijce z Forty Thieves a hasiče Velké Šestky.

Tweed se na rozdíl od svých konkurentů mohl opřít o brutální sílu ulice, o gaunery, kteří vám mohli udělit lekci a vypálit dílnu nebo dům. Zatímco většina politiků, republikánů i demokratů, pocházela z vyšších společenských vrstev, Tweed na svůj „nízký“ původ nikdy nezapomněl. Je třeba zmínit, že pořád vytrvale pomáhá potřebným. Do nuzných barákových kolonií nechal v zimě navézt uhlí na vlastní náklady. Za to sklízel vděk a obdiv a postupně budoval vlastní stát ve státě, s podporou prostých lidí i nezbytné porce mafiánských praktik.

Se starostou milionového města byl jedna ruka, guvernérem byl jeho bývalý chráněnec, který mu prakticky vděčil za místo, státní návladní byl jeho dobrý kamarád. Nepřímo rozhodoval o jmenování soudců a starostů, radních, šerifů. Všichni mu šli na ruku, protože to ani jinak nešlo. Tedy, skoro všichni.

Bylo veřejným tajemstvím, že Tweed ždímal celé město a peníze z úplatků a korupce dělil mezi fondy Demokratické strany a svůj vlastní trezor. Lidem se to začalo zajídat, protože úplatky pro Šéfa nebyly zrovna laciné. Jenže co dělat? V druhé polovině šedesátých let devatenáctého století rostl New York do krásy, budoval úchvatná muzea, dláždil silnice a stavěl Brooklynský most. Tweed rozhodoval o tom, kolik jaká zakázka bude stát a komu bude po zásluze přidělena. Nezbytné opravy, falešné směnky, nekryté výdaje, neprůhledné financování. Byl to učiněný zlatý důl.

Příklad? Výstavba nového okresního soudního dvora byla naceněna na 250 tisíc dolarů a rok práce. Stavět se nakonec bude sedm let, budova nebude dokončena a přijde daňové poplatníky na 13 milionů. Byla vlastně dražší než americká koupě Aljašky.

Brooklynský most? Tweed přes prostředníky zavčasu skoupil přilehlé pozemky, poté na nich stavbu schválil a zařídil jejich odkoupení za štědrou sumu. Nechal si zaplatit od dodavatelů oceláren, od dělníků i odborů.

Zisk investoval do zakoupení tiskárenských dílen, ze kterých pak učinil hlavní dodavatele tištěných materiálů pro město. Každý leták, plakát nebo veřejná vyhláška byla, s patřičnou provozní přirážkou, vyrobena v jeho tiskárnách. Později přikoupil papírenský závod, který bude výhradním zásobovatelem radnice. Tweed a jeho blízcí byli největšími spekulanty s pozemky a majiteli půdy v celém New Yorku, městě i státě. Shodou okolností většinou půdy, na které se měla brzy stavět například železnice nebo nemocnice.

Tesařské práce při rekonstrukci radnice? Za měsíční práci byl vystaven účet 360 751 dolarů. Štukatér si za dva dny naúčtoval 133 187 dolarů. Mramorové obklady na zvelebení úřadu se objednávaly z lomu v Sheffieldu, jejich cena byla astronomická. Samozřejmě, že peníze z těchto podivných zakázek získal Tweed.

Kontrolní komise se nad výdaji nepozastavila. Tweed jí předsedal, během stavební činnosti se nesešla ani jednou a její členové získali automaticky 20 procent podílu z výdajů. Byl to naprosto efektivní korupční systém. Tweed nechal zakoupit 300 dřevěných laviček po pěti dolarech, pochopitelně, za všimné od známé společnosti, pro ozdobu města. Jenže to je od něj dostalo za 600 dolarů od kusu.

Městským institucím nařídil povinnou instalaci teploměrů a pak jim je za 7 500 dolarů od kusu dodal, včetně instalace. Každé koště na radnici stálo 41 190 dolarů, koberce a nábytek byly kvůli dodavatelům v hodnotě 5,7 milionu dolarů.

New York se rozrůstal, neradostná životní situace imigrantů se sice zvolna zlepšovala, demokraté měli v metropoli vynikající výsledky, ale hlad po penězích byl u pana Tweeda a jeho přátel neukojitelný. Stížnosti republikánů ještě utlumil tím, že si jejich kandidáta za 600 tisíc dolarů koupil. Nahlas tedy jeho hrabivé počínání nekritizoval nikdo.

Změnila to až série investigativních článků redakce New York Times, která před volbami v roce 1871 začala systematicky rozkrývat jeho machinace. Redaktoři se uplatit ani zastrašit nenechali. Ještě větší obavy než z čmuchajících novinářů měl však Tweed z karikaturistů a pisálků magazínů Harper’s Weekly. Kreslíř Thomas Nast svými ironickými malůvkami totiž promlouval k prostým lidem a vystihoval podstatu korupčního problému. „Ti hlupáci, co za mě volí, většinou neumí ani číst. Ale ty pekelné obrázky chápou až moc dobře!“ křičel naštvaně Tweed. A skutečně.

Vítr se obracel a na dveře luxusní vily pana Tweeda na Páté avenue poprvé velmi uctivě zaklepala policie. Soud v roce 1873 byl do značné míry fraškou spravedlnosti, ale aspoň tu poprvé naplno zazněl obsáhlý a jistě nekompletní seznam provinění. Byly jich přes tři stovky, prokázalo se 204 trestných činů, odhadovaná zpronevěra veřejných financí činila něco mezi 50 až 200 miliony dolarů.

Proces, který díky milionové kauci trávil Tweed na svobodě, znamenal zásadní změnu pro celý New York. Demokraté tu měli poprvé po dlouhých letech problémy s volbami. Tweedovy peníze byly odstaveny a soudně zajištěny, kampaň proto neprobíhala tak úspěšně jako dřív. Většina korupčníků se s nelegálně získaným jměním ztratila do Evropy. Tweedův vliv a jeho spojenci kvapně mizeli, strana a dosud všemocná Tammany Hall se jej zřekla.

William Tweed dostal směšnou pokutu 12 750 dolarů a trest ve výši 12 let odnětí svobody mu byl snížen na jeden rok. Navíc mohl docházet, pod kontrolou dozorců, na oběd ke své rodině. Této velkorysosti si však nevážil, využil ji k útěku. Přes Mexiko a Kubu zamířil do Španělska. Jenže odtud byl znovu vydán do Spojených států.

Mimochodem, poznali ho tam díky karikaturám z Harper’s Weekly. To už byl Šéf vnitřně zlomený a ožebračený a ochotně svědčil proti všem, které během své kariéry zkorumpoval. Umřel v roce 1878 ve vězení. I když by na něj všichni nejradši zapomněli, bude opakovaně vzpomínán jako muž, který si koupil New York. Symbol prohnilosti a korupce.

Xman