COOLna

Mrtvičné záchvaty, cukrovkářská kómata, psychické kolapsy. Stavy, které působily dojmem, že je dotyčný dočista bez života, lékaře první poloviny 18. století mátly. Jak poznat toho, kdo byl opravdu mrtvý? Sázeli na bizarní i velmi necitlivé metody.

Elegantní a praktickou pomůckou lékaře se staly čichací soli, krystalky uhličitanu amonného. I v nízké koncentraci totiž výtečně stimulovaly dýchací reflex. Mělo to samozřejmě háček. Efekt, který bezvadně zabíral na zemdlené dámy v upnutých korzetech, úplně nefungoval na pacienty s rozsáhlým traumatem lebky nebo v kómatu. A přesycení takového pacienta výparem amonných solí mohlo z bezvědomí snadno udělat smrt.

Stačí vzít prst domnělého zesnulého a přidržet ho proti zapálené svíčce. S větší trochou štěstí pak možná zaznamenáte, že krev se uvnitř těla stále ještě pohybuje a jeho srdce tedy tepe. Metoda se svíčkou má ještě dvě vysvětlení – u mrtvého těla se totiž krev postupně začíná hromadit v končetinách, takže z jejího nahuštění v prstech se dá usuzovat na exitus. A samozřejmě, popálení plameny svíčky také umělo vyvolat reakci zdánlivě mrtvého.

Většina lékařů tehdy nedisponovala zrovna hlubokými znalostmi o fungování lidského těla, takže se povětšinou spokojili s rutinním opalováním prstů a nepřítomnost jakýchkoliv projevů brali za potvrzení smrti. Světlo poznání, alespoň částečně, vnesl do metodiky stanovení smrti a kriminalistické praxe německý lékař Christian Friedrich Nasse. Nejistotu se rozhodl nahradit nezvratným důkazem s pomocí takzvaného thanatometru.

Byl to dlouhý a zaostřený teploměr, který byl zasunut do břišní dutiny ohledávaného těla. Jako jeden z prvních si totiž německý praktik povšiml, že čerstvá mrtvola ztrácí svou tělesnou teplotu, která pak klesá až na roveň teplotě okolí. Položil tím předpoklad důležitému prvku forenzních věd, které stanovují dobu úmrtí právě podle naměřené teploty nebožtíka.

Dobovou praxi tím pozvedl ještě v jednom směru. Pokud si tělo uchovávalo alespoň ve svém nitru oněch 35,8 až 37 stupňů Celsia, znamenalo to, že je stále živé, byť například jen extrémně podchlazené. A samozřejmě, ono zasouvání teploměru do břišní dutiny ty, kteří byli stále ještě trochu na živu, většinou probralo. Nevýhodou oné metody pochopitelně bylo, že například polo-utonulý a kriticky podchlazený námořník v bezvědomí už tuto metodu obvykle nepřežil.

Není zcela jisté, co si od své unikátní metody potvrzení smrti sliboval německý lékař Alberto Middeldorpf. Ten sázel na takzvanou srdeční jehlu. Dlouhou trubici, opatřenou na konci vlaječkou. Právě s tou měly mechanické stahy srdce zamávat, v případě, že pacient žil. Kuriózní nástroj se zapsal do historie, nikoliv však medicíny, ale kriminalistiky. To když byl v roce 1893 francouzský ženský lékař Séverin Icard přizván k bezvládnému tělu mladé dívky, jejíž rodiče si chtěli být jisti jejím skonem. Icard se nechal ukolébat tvrzením, že její tělo je nehybné po mnoho hodin. Bodl tedy srdeční jehlou, aby však byl následně obviněn rodiči z vraždy jejich dcery. Dívka totiž byla v onen moment ještě naživu. Soudní proces tehdy způsobil v Evropě značný rozruch, protože to koneckonců byla ruka i nástroj lékaře, kdo vedl smrtící úder.

Část lékařů se po skandálu na čas vrátila k původní, středověké praxi márnic, ve kterých bylo ohledané tělo ponecháno tak dlouho, než začalo prokazatelně nést stopy biologického rozkladu. Brzy přeplněné a nevábně zavánějící sklady těl se však staly předmětem stížností počestných obyvatel, a tak byl čas na další změnu.

Notně pošramocenou reputaci si přitom chtěl znovu vylepšit doktor Icard. Jak? Jednoduše nechal mrtvé, aby sami dali světu písemně najevo, že už jsou definitivně po smrti.

Zní to sice podivně, velmi efektní to však bylo. Nejprve na kousek papírku napsal „neviditelným“ inkoustem z octanu olovnatého „Jsem opravdu mrtvý.“ A tento papírek umístil na tvář, pod nos nebožtíka. Proč? V raných fázích rozkladu se z těla uvolňuje řada plynů, z nichž jedním je oxid siřičitý. A ten může za chemickou reakci, která původně neviditelné písmo zviditelnila.

V čem byl zádrhel a jak to, že dnes už nám mrtví nepíší? Jde o to, že oxid siřičitý nemusí nutně unikat jen z bezpečně mrtvých a rozkládajících se těl. Vydechovat ho mohou i živí. Pokud například trpí zánětem mandlí nebo hnisavým zánětem dásní, dokážou popsat papír s neviditelným inkoustem zrovna tak jako mrtví. V přeplněných a nevětraných márnicích mohli navíc poslední vzkaz napsat často i sousedé domnělého nebožtíka.

Snaha o nahmatání tepu na vnitřní straně zápěstí připomínala řadě slovutných lékařů ještě v 19. století sprosté šarlatánství. Za mnohem efektivnější metodu považovali i přístup doktora Léona Collongua. Ten si zastrčil ukazováček zesnulého do svého ucha. A citlivým sluchem pak dokázal rozpoznat „ozvy života“. Jeho inovativní přístup se těšil mezi francouzskými lékaři velké popularitě, právě proto, že bylo zapotřebí „citlivého a trénovaného sluchu profesionála“.

Rozpoznat momentální strnulost těla od posmrtné ztuhlosti se pokusil i další francouzský lékař profesor Weber. A za svůj novátorský přístup byl vědeckou komorou oceněn sumou několika stovek franků. Jeho experimentální postup se nicméně nikdy neujal pro svou zdlouhavost. Zakládal se totiž na opakovaném tření, drhnutí a drásání těla nebožtíka kartáčem. Pokud stopy po narušení z kůže mizely, bylo tělo, jeho nervový a oběhový systém, stále funkční a při životě. S jistotou se to však dalo tvrdit až po několika hodinách drhnutí. A právě proto se tato metoda nikdy plně neujala.

O poznání efektivnější se jevila metoda, kterou prosazoval Christian August Struve, který v roce 1805 k doložení smrti poprvé aplikoval elektrošoky. Vyvolat s pomocí elektřiny muskulární stahy nebo rovnou probrat někoho z bezvědomí se jevilo jako slibné. Nicméně jím navržené zařízení bylo natolik drahé, že si ho většina nemocnic nemohla dovolit.

Proto raději uváděly do praxe metodu doktora a přírodovědce Jean Baptiste Vincenta Labrodeho. Ta spočívala ve vykrucování bradavek a rolování jazyka nebožtíků. Pokud bradavky nebo jazyk udržely svůj nepřirozený zakroucený tvar, jednalo se o ztuhlost mrtvolnou.

Působit nehybnému tělu bolest se může jevit barbarské. Přesto na tom Jules-Antoine Josat vystavěl svou kariéru. Vyvinul totiž nejrůznější bodce a zubaté skřipce na bradavky. Intenzivní bolest měla garantovat, že se lidé v bezvědomí proberou, zatímco ti druzí zůstanou nehybně ležet dál a budou moci být prohlášeni za mrtvé.

V podobných sadistických experimentech nebyl osamocen. Jakýsi Barnett, profesor medicíny, doporučoval opalování podpaží nebožtíků zapálenou svíčkou nebo jejich polévání horkou vodou. I on to zdůvodňoval šokem, který měl přerušit netečnost bezvědomí. Není přitom známo, zda některý z nebožtíků po vařící lázni nakonec procitl.

Nejrůznější dráždění a mučení strnulých těl bylo povětšinou doménou univerzitních profesorů medicíny. Ctihodných mužů, kteří na podobné zábavy měli čas. Praktici, kteří se pohybovali v neklidném prostředí ulice, si proto častěji vystačili s daleko obyčejnějšími postupy. Panovala-li nejistota, uříznul lékař dotyčnému malíček na ruce skalpelem nebo sekáčkem. Nešlo o nějaký sofistikovaný náhled na rychlost proudění unikající krve či její koagulaci, srážení. Zkoumalo se prostě pouze to, zda bolest po ztrátě prstu dotyčného probrala.

Pokud byste tedy v Evropě v první polovině 18. století zkolabovali, mohli jste jen doufat, že procitnete dříve, než se nějaký věci znalý lékař pokusí potvrdit váš skon. Na zrcátko, které se u nehybného, leč stále dýchajícího člověka zamlží, tehdy nikdo ani nepomyslel. Ve světle těchto souvislostí se pak bizarní příběhy o prosklených sarkofázích a rakvích vybavených zvonečky hned jeví pochopitelnější.