Podle premiéra Andreje Babiše je z hlediska naší země nevýhodné, když ženy rodí v pokročilém věku – okolo 30! – protože dítě takovou starší (!) matku duševně a psychicky vyčerpává, ta nemá více dětí, a to je pro naši zemi nevýhodné. Výhodné by naopak bylo, kdyby ženy začaly rodit okolo 24 let. Prý je proto třeba v tomto ženy podporovat všemi možnými nástroji. Jak napsala Kateřina Kňapová, Babiš „k ženám přistupuje jako k lince na toastový chleba nebo dobytku, co je potřeba ‚rozrodit‘“. O tom, v kolika letech by děti měli mít muži nebo jak moc by měli participovat na péči o děti a domácnost, nepadlo jako obvykle ani slovo.
Ve skutečně „tradičním“ světě rozvětvených rodin tvořilo široké příbuzenstvo záchrannou síť. Zafungovalo, když se biologičtí rodiče ocitli v ekonomických nesnázích nebo jeden z nich odešel či zemřel. V poválečném světě měl tuto roli hrát sociální stát se sítí jeslí, školek, škol, družin a finančních dávek, které rodičům pomáhají překlenout obtížná období. Pokud tuto roli neplní, pak se rodiče i potenciální rodiče ocitají v nejistotě. Pokud se v takové situaci ocitnou, je nezodpovědné pořizovat si dítě. Zodpovědné je tuto volbu zavrhnout nebo odsunout co nejdál, až se situace vyjasní. Rozvětvené rodiny dnes nemáme mimochodem také proto, že stát potřebuje flexibilní pracovní sílu, která nakluše tam, kde je zrovna potřeba.
Jiná je situace movitých rodičů, kteří si mohou zaplatit chůvy nebo soukromé jesle a školky. Chudí rodiče jsou ale na všechno sami – a ještě jsou odsuzováni, pokud to nezvládají. Každý má za sebe přece odpovídat sám! Jako bychom si snad mohli vybrat, že se narodíme do světa, ve kterém dominují tato sobecká pravidla.
Mít dítě je závazek na několik desetiletí a k něčemu takovému je potřeba stabilní a přehledná budoucnost. Jistota, že když se cokoli stane, nezůstanete v tom sami. Stát nemá co lidem říkat, kdy a kolik mají mít dětí, ale může a má jim poskytnout potřebné zázemí. A to je věc, ve které český stát selhává.
Aby mohl člověk vést alespoň přiměřeně důstojný život, musí chodit do práce. Aby člověk s dětmi mohl do práce, musí se o jeho děti někdo a někde postarat. Síť dostupných jeslí a školek pro nejmenší děti ale nemáme. Zato máme sliby a prohlášení, že jsou děti naší budoucností a vládní prioritou. Tvrdí to každá vláda, ale reálně vláda lije peníze do stavby dálnic a jaderných reaktorů. Děti mají smůlu. Vyleze snad z reaktoru armáda dětí, které stát prý tak naléhavě potřebuje?
A ještě nekončíme. Aby mohl člověk vychovávat děti, musí někde bydlet. Ale dostupné bydlení neexistuje. Podpora nájemního bydlení už vůbec ne. Práce je ve městech, ale byty ve městech si koupili spekulanti s bydlením. Řešení nikdo ani nehledá. Trh má vyřešit všechno sám a trh děti k ničemu nepotřebuje.
Když stát říká, že je pro něj podpora rodin s dětmi priorita, lže. Každá žena, která se v České republice rozhodne otěhotnět, podstupuje celoživotní hazard. Po celý život ji čekají horší kariérní vyhlídky, horší práce, míň peněz a neustálé ohrožení chudobou. V případě jakékoliv krize může od státu očekávat leda dobrou radu, co všechno dělá špatně a co by měla dělat jinak.
Je neuvěřitelná drzost, že si premiér dovoluje říkat ženám, v kolika letech by měly mít děti a od kolika let už jsou staré a vyčerpané. Sám je premiérem staré a vyčerpané země, obklopen diletanty neschopnými uvažovat v horizontu delším, než je volební období. Řídí zemi způsobem, který nedovoluje předvídat, jak to zde bude vypadat za jeden či deset let. Řídí zemi způsobem, jakým si žádný rodič svůj život nemůže dovolit nikdy řídit, protože by mu děti zabavila sociálka a zbavila ho svéprávnosti.
Stanislav Biler
COOLna 
Napsat komentář