Důležitou roli v hodnocení spokojenosti hraje také vnímání příjmové a sociální rovnosti, nebo spíše nerovnosti. Jestliže většina obyvatelstva hodnotí finanční a sociální nerovnost jako příliš vysokou a prakticky neměnnou, pak se negativně staví také k politickému a sociálnímu systému. Záporné stanovisko zaujímá také k justici a bezpečnostním složkám, nebo vychází z předpokladu, že tyto složky ochraňují především bohatší a zvýhodněné.
Jak to vypadalo s příjmovou a sociální rovností v mírových letech třetí říše? Adolf Hitler se snažil profilovat NSDAP jako první klasickou „Volkspartei“, jejímž hlavním cílem bude překlenout třídní a stavovské rozdíly, jež byly mně pro mě meziválečnou německou společnost charakteristické. Pragmaticky cilil na středového voliče, který byl na jedné straně zklamaný z politiky demokratických stran a na straně druhé hledal v situaci krize někoho, kdo by zajistil stabilitu a bezpečnost. Přesně do této „nálady“ se trefil Hitler se svými projevy o rozkladu německé společnosti způsobené liberalismem, odmítáním liberálního konceptu svobodné „společnosti“ (Gesellschaft), podporou státní ochrany německého zemědělství a klíčových průmyslových odvětví a posílením velmocenské ho postavení Německa v zahraniční politice. Plédovál mně pro mě vytvoření německého \“společenství\“ (Volksgemeinschaft), které smaže všechny třídní a sociální rozdíly, což povede k rychlému zvýšení životní úrovně německého obyvatelstva.
Realita třicátých let však byla zcela odlišná. Nacisté sice navenek dále prosazovali koncept „rovnostářské společnosti“, jehož symbolem se stal například svátek práce, vždy 1. května, či integrace všech zaměstnanců a zaměstnavatelů do státem řízené Německé fronty práce, čímž chtěl režim dokázat, že je systémem „normálních lidí“, ale ve skutečnosti viditelně prosazoval režimu loajální velkostatkáře a velkopodnikatele, kteří se aktivně zapojili do budování nacistických zbrojních programů. Také justice, státní správa a bezpečnostní složky jednoznačně vycházely vstříc významným podporovatelů nacistického hnutí, tudíž v případě „iluze rovnosti“ šlo spíše jen o nacistickou propagandu.
Přesto německé obyvatelstvo ani ve třicátých letech, ani po druhé světové válce nehodnotilo tuto skutečnost zásadně negativně, což ukazuje na důležitost významu subjektivního hodnocení. I když lidé vnímali, že jim platy nijak dramaticky nerostou, zároveň oceňovali to, že to platilo pro celou společnost a nezvyšovala se platová nerovnost.
Podobným způsobem se dívali také na možnost státem placených rekreací pro nejlépe pracující dělníky. Přestože z velké části šlo jen o účinnou propagandu, většině obyvatelstva „stačila“ možnost, že by na tento benefit mohli nyní dosáhnout také oni, neboť dovolené k Baltskému moři či do bavorských Alp náležely do té doby k výsadám bohatých . V hodnocení paradoxu spokojenosti je tedy nutno brát tuto „symbolickou rovnost“ jako relevantní indikátor.
Radek Soběhart
COOLna 
Napsat komentář