Tvé myšlenky jsou dobrodružné děti,jež rozprchnou se bůhvíkam.Já jak bláznivá chůva podruhé straně plotu za nimimarně utíkám. Milan Kundera – Monology Continue reading

Kdopak je vlastněšťastný na světě?Pojď, zavřem okno,shrnem záclonya budeme si vyprávět,co ty a já. Když mi však dovolíš,dám hlavu na tvůj klínjak před léty.Ty opět řekneš : spi,vždy jsi to říkala.Já dělával, že spím. Což bylo možno spát,když vlna klínaprudce odnášelamé oči přivřenédaleko, bůh ví kam,a blízko ke tým rtům? Tak vracejí se zasv tom… Continue reading

Dotknout se nebe za bouře.Ta touha sebevrahů.Jo mraky visí nízko,a zvuková kulisa…Hřmí a kolísá.Krása děsící přemrštěné energie.Rány hromové.To napětí všudypřítomného hluku.Prudkost.Uvolnění.Jen na čas.Světelné efekty blesků.Možná jsem opočlověk.Toužící po zapáleném louči.Bouře bere i dává.Řádí.Čistí. Continue reading

Za hudbou se to ukrývá,ta posedlost, že vše hmotné,proměníš v éterické vlnění.Pak zasahuje tě ta věc ještě silněji.hudba je zesilovači kdyby zněla úplně tichoučce. Continue reading

Mlčím vás, jabloně! A vítr očí vzdouváplachty mých víček v starost o dva sněhy,před jejichž bělostí pohled mé krve couvá,zapřen do rány něhy. Ležím kříž odříkání! Umřít! A přec tu jezachvění údivu, jež vlní dech můj sem.Podobně dar se ještě pohybujena citu přijatém. V radostném smíření, že země všemu předcházela,bys křídla obhájil, můj dech se… Continue reading

Zdi mého domu – chrám genia locivšech prohýřených dnů a děsných nocí– dny nepočítám, ale noci anoty noci, po nichž nepřichází ráno… J. H. Krchovský ~ Básně sebrané Continue reading

Na obzoru své vůle chci teď zprohýbattvůj pohled na krajinua v horách nastalých o malbu dechu dbát,bys lehce šla v jich stínu. Záření chůze tvé chci do skal zhasnouti,by krok se v propast zasnil,a jako ztrátu tebe přijmouti,jako bych všechno vlastnil. Chci ruce rozsvítit, když únavou by snadzávěs tvých víček temněl,a jako nález tebe odevzdat,jako… Continue reading

V tu chvílikdy se z útrob tvé černé skřínkyvynoří kopí minulosti,které ti každičkou vteřinuprobodává dušiAtomy plynu míří k cíli,dusí ti plíce samou zlostí,tvou hanbu zahalí nahotaNejhorší okamžik té poesieKrutá je lhostejnost životavrásčitý javor jenž ji pije Continue reading