Na obzoru své vůle chci teď zprohýbattvůj pohled na krajinua v horách nastalých o malbu dechu dbát,bys lehce šla v jich stínu. Záření chůze tvé chci do skal zhasnouti,by krok se v propast zasnil,a jako ztrátu tebe přijmouti,jako bych všechno vlastnil. Chci ruce rozsvítit, když únavou by snadzávěs tvých víček temněl,a jako nález tebe odevzdat,jako… Continue reading

V tu chvílikdy se z útrob tvé černé skřínkyvynoří kopí minulosti,které ti každičkou vteřinuprobodává dušiAtomy plynu míří k cíli,dusí ti plíce samou zlostí,tvou hanbu zahalí nahotaNejhorší okamžik té poesieKrutá je lhostejnost životavrásčitý javor jenž ji pije Continue reading

Srdce je podle vědeckých poznatků dutý svalový orgán, dráždivý, srážkový, vodivý a neunavitelný, podle nevědeckých poznatků je sídlem duše, lásky, štěstí nebo trápení a nesmrtelnosti. Přijďte na kus řeči, budeme-li mít trochu štěstí, plamínek porozumění se rozhoří zelenými lístky jara, které ví všechno o neunavitelnosti a nesmrtelnosti! Inovace srdečního svalu aneb Šaškův oddechový čas  Ivan… Continue reading

Kdo ví, zdá není život umíráním, dech rdoušením, slunce nocí? Z božských dubů padají plody přes prasata v lejna, z nichž stoupají vonné závany růží v strašlivém koloběhu, mrtvola je zárodek a zárodek mor. Albert Ehrenstein Continue reading

Přijď, duše rozvodněná, vtrhni mezi nás! Potopí rozběsněná,strhni starou hráz! Vždyť s tebou přijde změna, ať hřmí mocný hlad! Dost zahnívání, klanění se zdem! A ty už táhni s tím mrtvým Já jsem! Jen odříkáním vede cesta ven. Ač všechno zády obrací se k tobě, umlč hlas tedy, který hlodá v tobě. Hleď, z ohně… Continue reading

Náhlý pláč světem proplouvá, jak Bůh by zemřel, zmizel beze stop a padá stín, tak temný, z olova a tíží jako hrob. Pojď blíž, a jeden druhého ať střeží… Jak v rakvích ve všech srdcích život leží. Ty! Tiskni mě a líbejme se z hloubi… Slyš, na svět tluče touha, nástroj naší zhouby. Continue reading