Celá zem v mlze propadla toulce: To chodí stromy po noční louce. To se daly na pochod hrozny s nazlátlým vínem, to z domu do domu putují hvězdy stínem, to řeky obracejí – plynou k prameni! A mě se chce spát, na tvém rameni. Marie Cvětajevová Continue reading

Někdy chceš přidat víc je ti něčeho málo a pak si řekneš NIC – to už se stalo někdo to napsal už někdo namaloval byly tu přede mnou proč bych to opakoval a pak ti přece jen tam v nitru to nedá když to chce z tebe ven a člověk pořád hledá jak zrelativnit i… Continue reading

Jak ruka s kornoutem bílá vztáhla se před oči toužící po lásce, po kráse, od zítřků budoucnost přijímáš tajemných, se rtů jde modlitba, na srdci hřeje smích. Z kornoutu béřeš si, to a to vypadne, miluješ, hněváš se, jak ti kdy napadne. Jitra jdou s večery a roky s měsíci, myšlenky tratí se v záhadné… Continue reading

V láskyplné náruči plné hřebíků, hledám marně hezká slova, jak pod vodou hledání je dokola toužení zas a znova. Nehty v zádech vryté pod kůži, tak slastně a přitom bolestně, srdce mi zakazuje netoužit, žár v něm snad nikdy nezhasne. Touha skrytá v konečcích řas, niterná, křehká a přesto dravá, tikot hodin vysává naději z… Continue reading

Ještě spadne jeden list a bude podzim Ještě mně vytrhnou jeden zub a budu stařec Ještě jeden život a nikdo mě nepozná Vítězslav Nezval Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama. Continue reading

Tuberkulózní slunce Lány řípy Nízko nad zemí dýchají oblaka jak velké šedivé lípy A z jejich větví odlétají ptáci komedianti opouštějí poslední letní štaci Na prahu lesa líže si rány uštvaný zpocený říjen v rozmoklých polích podzimem ukřižovaný Třaslavý topol Holý jako věta Zavřete okna! Je konec léta Václav Hrábě Continue reading

Přilož ruku na bolavé místo, ne abys ho tiskla, ale (za)hladila. Nastává konec éry ostrých hran… nůž se odstyděl až do šuplíku. Zvonu narostlo nové srdce, od té doby, co se znovu rozhoupal. Vypršela trvanlivost plesnivým včerejškům. Není co skladovat, lednice zpustla. Od(m)raz se. Jakub Urbanec Z pírka bázní Surreální st(r)av(a) Continue reading

Kamkoliv já vejdu, s kritikou se sejdu. \“Usměj se a nemrač se, hloupostmi už netrap se!\“ \“No doprdele práce, už je to tu zase. Tohle zkrátka je můj xicht, tak ho prostě nechte být! \“ karolinpauer Continue reading

Ne, ještě neodcházej, ještě aspoň chvilku v podvečerním slunci vyprávěj, jaké to bylo tehdy a tehdy v nenapravitelné přítomnosti, ať je tu s námi. Kdo ví, kdy se to bude opakovat. Teď je ta chvíle, kdy nejsme odsouzeni sami k sobě a netrápí nás pomyšlení, co by bylo, kdyby. O této chvíli se nikdo nedoví,… Continue reading